Pygmalión
George Bernard Shaw
Líza Doolittlová, která mluví velmi nevybíravým způsobem a ani nedbá o svůj vzhled, přijde za Henrym Higginsem, aby ji naučil vybranému chování a hovořit spisovnou angličtinou. U Henryho je v té době na návštěvě plukovník Pickering. Muži spolu uzavřou sázku, že Higgins udělá z Lízy vznešenou dámu. Nechá ji u sebe doma, vyučuje ji vytříbenému chování a správné řeči, ale on sám se k ní chová velmi ošklivě, zatímco plukovník Pickering se k ní chová jako k opravdové dámě, což se jí samozřejmě líbí. První zkouška, která Lízu čeká po výuce gramatiky a výslovnosti, je návštěva matky profesora Higginse. Líza bohužel umí zatím mluvit pouze o počasí a zdravotním stavu. Za půl roku ji profesor Higgins naučí mluvit spisovně a vystupovat ve společnosti. Vezme mladou dámu na ples, která se zde dokáže začlenit mezi londýnsku smetánku. Když se vrátí domů, profesor ani plukovník si Lízy nevšímají. Líza je velmi nešťastná a uteče od Higginse k jeho matce. Ta si jí váží pro její upřímnost. Květinářka si nakonec vezme chudého Freddyho, se kterým si otevře květinářství za peníze svého otce.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2007 , Artur , Ex librisOriginální název:
Pygmalion , 1912
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Drama, do nějž se čtenář ponoří velice jednoduše a snadně. Líza mi svým jednáním a chováním ihned přirostla k srdci. Ten přerod z obyčejné květinářky do hotové dámy byl naprosto bláhový. Higgins si jej do jisté míry neuvědomoval, možná nepřipouštěl.
Až na konci příběhu, kdy se Líza rozhodla, že se k Higginsovi již nevrátí, mu konečně došlo, že jeho zamýšlená proměna byla provedena. Tak precizně a dokonale, že s tím ani on sám nepočítal. Třeba také přišel i na to, že Líza je svobodnou lidskou bytost , ne experimentem.
Pěkné drama.
Je to krásné drama, já v něm cítím kapku feminismu, což se mi líbí :) Líza je chytrá dívka, která když chce, dokáže se sebou zázraky. Doporučuji k maturitě, já ji mám v seznamu a nelituji.
Jakožto žena, která vyrůstala na romantické nebo červené knihovně jsem byla velice příjemně překvapena. Konečně jsem při prohledávání rodinné knihovny narazila na kousek, který okamžitě našel místo v mém srdíčku. Nejvíce jsem se v díle zamilovala do rozvíjejícího vztahu mezi Lízou, Higginsem a Pickeringem. Typický příklad platonické lásky. Mé milované, ale v mém okruhu četby velice postrádané. Čtení všech strastí a slatí hlavní trojice vám pokaždé vykouzlí úsměv na tváři. Hlavně proto, že si nemusíte děj jen představovat, když máte po ruce překrásně zpracovaný film. Doporučuji proto poznat Pygmailon z více než jednoho uměleckého stylu. Ale i samotná kniha je velmi krásný zážitek.
Knížka nebyla špatná, ale možná jsem čekala, že to bude vtipnější. Nejlepší část podle mě byla, když se Líza postavila Higginsovi.
Ve své společensko-kritické konverzační veselohře Shaw, skvostný archetyp naštvaného Ira, s úspěchem tepe do všech sociálních vrstev od smetánky po proletáře Tottenhamské ulice, ale k nerovnosti se vyjadřuje z hlediska možnosti přechodu z jedné vrstvy do druhé, a tím se dotýká svízelných témat jako determinace člověka, stálost jeho místa ve společnosti, určující faktor prostředí... jak to vyjádřil pan Doolittle: "Máte na vybranou mezi Schýlou chudobince a Charibdou měšťácký třídy". Přes svoje ambice vyjádřit se k podobným otázkám se hra nesnižuje k přílišné didaktičnosti (na rozdíl od, jak jsem vyrozuměl nikoliv z vlastní zkušenosti, Shawových méně populárních dramat - co čekat od člověka, který tvrdí, že umění musí být didaktické – jistě, jako každá forma komunikace by i ono mělo obohacovat a rozšiřovat obzor, ale pokud se snaží vychovávat a poučovat, jako umění selhává) stejně tak jako nesklouzává k schematičnosti – postavy jsou plnokrevné a uvěřitelné, i když lehce stylizované, asi jako u Wilda, srší slovním vtipem, místy geniálním (oslovení "kedlubnový chráste!" si vypůjčuji pro osobní potřebu), ale tahle legrace má svoje poselství, spíše moralizující: "LÍZA: Prodávala jsem kytky. Neprodávala jsem sebe. Vy jste ze mě udělal dámu – takže nic jiného prodávat nesmím. Měl jste mě nechat tam, kde jste mě našel."
Čtenáři a mnohému divadelnímu režisérovi musí četbu znepříjemňovat Shaw, tak trochu težěo se vyrovnávající s útvarem divadelní hry a jeho limity. Scénické poznámky jsou bezprecedentně (ale co já vím) rozsáhlé a tento prostor vyplňují jména malířů z jonesovské partie Grosvenor Gallerie, jejichž oleje má v bytě paní Higginsová, v bytě zařízeném dle vkusu Morrise a Berne Jonese, s jedinou krajinkou od Cecila Lawsona, rubensovské velikosti. Et cetera. Ovšem nejpamátnější je jedna z mnoha poznámek vykreslujících rozpoložení postav, které zřejmě není patrné z jejich slov. Tato poznámka se týká Lízy, vedoucí spor s Highinsem: "saje jeho pocity jako nektar a dopaluje ho dál, aby dostala větší dávku". Měl jsem příležitost porovnat, a skutečně ani v angličtině nezní věta o nic lépe. Ambivalentní pocity (resp. nektar) ve mě vyvolává autorův doslov. Plně souhlasím s tím, že případný sňatek Highinse s Lízou je zcela očividně nelogický, nepravděpodobný a narušuje vyznění hry, a není vinou Shawa, že jím byla poskvrněna leckterá inscenace a adaptace – Shaw přirozeně protestuje, jenže protest mohl být vyjádřen v novinách, v právním dokumentu, snad i krátkou zmínkou v samotném díle, ale nezdá se mi přijatelných 15 stránek líčení dalších osudů postav, vyfabulovaných ze závěru hry, ale s dějem již nesouvisející. Takovýto text nijak nezapadá do dramatického konceptu a navíc je podkopáván tvrzením pisatele, že to, co se v něm píše, bylo vykresleno již v samotné hře jako nevyhnutelný a jediný přirozený vývoj událostí – je-li třeba toto napsat, není tomu tak.
(SPOILER) drama, které ukazuje stinnou stránku společnosti, zesměšňuje ji, přesto kritizuje i tu ''smetánku''. Líza mi padla do oka, chytrá a nedoceněná dívka s perfektním sluchem, která vpadla do spáru Henrymu Higginsovi, arogantnímu starému mládenci, který si potřebuje všude dokázat, jaký je fonetik. Pěkný příběh, líbilo se mi i originální zakončení, že i když se mohly nějaký ty Henryho city k Líze poznat, stejně tak jako od Freddyho, nebyla kniha zakončena ohraným- a žili spolu šťastně až navěky.
Drama si pohrává s velmi zajímavou myšlenkou. Předělat někoho k obrazu svému, nechat ho přičichnout k lepšímu životu a pak jej vrátit tam, odkud přišel. Je takový návrat možný? Není to kruté?
Na knize mě ale více bavil jazyk. Ta rozmanitost slov, ukázka toho, jak se jedna věta dá říct tolika jinými způsoby. Každá postava měla osobitý způsob vyjadřování a výslovnost. Místy mi ale připadalo, že překladatel se až křečovitě držel originálu. Ten jsem sice nečetla, ale vynechávání slabik uprostřed slov mi více připomíná angličtinu než češtinu, u češtiny by mi připadalo přirozenější vynechání první slabiky. Ovšem to je jen můj názor. V každém případě překladateli všechna čest.
Na druhé straně mě mrzí, že se ve vydání z r. 2007 objevuje tolik zbytečných chyb a překlepů, zejména v interpunkci a v psaní háčků a čárek.
Autor měl také dost požadavků na vzhled postav, na rozmístění rekvizit, ale hlavně na množství rekvizit, které se často měnily i během jednoho dějství. Na tom samozřejmě není nic zvláštního, ale jeho představy byly tak živé a náročné, že jsem nechápala, proč z toho neudělal radši román. Některé jeho požadavky mi připadaly těžko proveditelné. Ve filmu by s některými věcmi nebyl problém, ale v divadle?
Více prostoru mohlo být věnováno tomu, jak se Líza učí mluvit. Možná by to mohla být nuda, ale věřím, že by to bylo pro děj o něco přínosnější než nekonečné loučení Eynsford-Hillových a Higginsových...
Jako celek se mi drama líbilo. Ne tolik jako Čapkovy hry, ale i tak jsem si knihu užila.
Moje nejoblíbenější četba k maturitě. Když půjdete do divadla, tak to bude ještě lepší.
Vybrala jsem si knihu k maturitě a musím uznat, že to byla dobrá volba. Krásně se o ní mluví, není dlouhá, lehká na pochopení. Rozumí, že nebude bavit každého, ale velmi doporučuji právě jako povinnou četbu.
Pygmalion je klasika. Nejdříve jsem tedy viděla muzikál, až teď díky čtenářské výzvě jsem si drama i přečetla. Nebavilo mě tolik jako třeba Čarodějky ze Salemu, ale bylo fajn.
Drama mě velmi zaujalo, zejména odlišné vnímání pánů na květinářku. Podle mě se Líza rychle naučila novému vyjadřování a ani jsem se jí nedivila, když si konečně vybila vztek na pana Higginse, za to, co jí udělal. Dílo bylo krátké, po jazykové stránce dobře čitelné, určitě si ho za pár let přečtu znovu.
(SPOILER) Další kniha z mého maturitního seznamu. Moc mě bavila. Dřív než jsem se dostala ke knize, viděla jsem filmové zpracování ve formě muzikálu My Fair Lady z roku 1964. V průběhu čtení mi v hlavě zněly 2 písně z něj: I could have danced all night a Get me to the church on time. Konec je odlišný a mně se více líbil ten v knize. Jelikož profesor Higgins se k Líze choval po celou dobu opravdu hrozně a nezasloužil si jí. Na konci knihy mi ho vůbec nebylo líto.
Drama o 5 dějství ... nebylo to špatné čtení .... ale bohužel mě to nechytilo přímo za srdíčko ...
Příběhů o vědcích, kteří se zabývají prací s jazykem tu příliš není, ale vždycky s sebou přináší několik zajímavých prvků. Z pohledu Higginse jakožto odborník na fonetiku se tak dostává do světa mluveného slova. Higgins pak skrze sázku udělá z dívky Lízy opravdovou dámu, kdy samozřejmě bylo nutné zapracovat na její mluvě. Příběh nám skvěle ukazuje společnost a její diferenciaci, kdy se dostáváme nejen k tomu, že šaty dělají člověka, ale také že mluva dělá člověka.
Tuto knihu jsem si vybrala jako v rámci povinné maturitní četby, protože mě ze všech ostatních knih zaujala svou anotací. Příběh je velmi pěkný, načež konec jsem předpokládala trochu jinačí, ale to neubírá na kvalitě díla.
Další kniha, kterou jsem zařadila do svého seznamu maturitní četby. Děj jsem znala před přečtení první stránky, viděla jsem film My Fair Lady. Mám ráda dramata a podle mě je to veselí příběh se společenským podtextem.
Četlo se to dobře, občas jsem se i zasmála. Bavilo mě to, ale že bych z toho byla nějak unešená, to asi ne. Zajímalo by mě, jak by toto drama vypadalo jako divadelní představení. To by se mi možná líbilo o něco víc. Každopádně jsem spokojená.
Příběh tom, jak květinářka ke štěstí přišla. Jako první jsem viděla film s Audrey Hepburnovou, která je jako naprosto úžasná. Kniha se dobře čte, má spád a je to velmi pěkné pohodové čtení.
Štítky knihy
zfilmováno rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2007 |  Pygmalión |
| 1956 | Svatá Jana |
| 2012 |  Pygmalion / Pygmalion (dvojjazyčná kniha) |
| 1973 | Nebeský fotbal a jiné povídky |
| 1979 | Divadelní moudrost G.B. Shawa |
Kniha Pygmalión je v
| Právě čtených | 16x |
| Přečtených | 3 382x |
| Čtenářské výzvě | 359x |
| Doporučených | 139x |
| Knihotéce | 204x |
| Chystám se číst | 368x |
| Chci si koupit | 84x |
| dalších seznamech | 30x |
Vtipné drama, které zaručeně pobaví všechny lingvistické nadšence.