Purpurový ibišek

14.08.2021

(SPOILER) Africké spisovatele vůbec neznám, a tak jsem se rozhodl, že si přečtu knihu PURPUROVÝ IBIŠEK, kterou napsala nigerijská spisovatelka CHIMAMANDA NGOZI ADICHIEROVÁ, která je známa svou knihou AMERIKÁNA, kterou jsem nečetl. Knihu hodnotím na 100 %.

PURPUROVÝ IBIŠEK je autorčina prvotina. Kniha je rozdělena do 4 částí. Je to román o dospívání, o rodinných poutech a příslibu svobody. Děj se odehrává v Nigérii. Hlavními postavami jsou dívka KAMBILI (15 let) a její starší bratr JAJA. Jejich otec byl náboženský fanatik a despota! Bylo mi líto dětí i jejich mamky, že museli žít s takovým člověkem pod jednou střechou. Měl jsem rád jejich tetu IFEOMU, která vyučovala na vysoké škole a aspirovala na vysokoškolský titul docentka. Oblíbil jsem si také jejich dědečka (Papa-nnukwu). Závěr mi vyrazil dech, byl to docela obrovský zvrat, který jsem neočekával. V závěru knihy se nachází esej, který autorka pojmenovala DROBNÉ DIVY.

Kniha se četla dobře a jsem mile překvapený, že se mi kniha tolik líbila. Autorka píše skvěle a příběh mne od počátku zaujal. Dozvěděl jsem se nějaké informace o Nigérii včetně různých zvyků, přípravy jídla, politice, náboženství, způsobu hodnocení žáků ve škole a zajímavé byly také příběhy, které vyprávěl dědeček svým vnukům a vnučkám.

Je to román ze života a musím se přiznat, že v některých okamžicích mi pěnila krev a kroutil jsem hlavou nad některými situacemi, které se v románu odehrávají! Jsem rád, že jsem si tuto knihu přečetl a rozhodně to byla dobrá volba. Myslím si, že kniha stojí za přečtení.

V knize jsem nenašel žádné pravopisné chyby ani překlepy. Chválím korektory!

27.07.2021

Četla jsem posledních pár knih pouze samé české autory a už už jsem sahala po další současné české próze, ale pak jsem řekla ne. Vydala jsem se naprosto do jiného světa, do Nigérie, kde pozorujeme patnáctiletou Kambili a její rodinu, které dominuje fanaticky zbožný otec, pro veřejnost bohatý člověk, filantrop, podnikatel, vážený člověk, doma despota a násilník. Kambili, bratr i matka mají vše - peníze, obrovský dům, vzdělání, ale i modřiny a opařené nohy. Oproti tomu teta Ifeoma má práci na univerzitě, odkud nedostává zaplaceno, doma dvě místnosti, záchod, který nesplachuje, purpurové ibišky na verandě a rodinu, kde vládne láska a porozumění.

Střet těchto světů se odehrává během vojenského puče a převratu.

Jiné, zajímavé čtení. Načíhla jsem do světa, který je mi úplně cizí, googlovala jsem, něco jsem se dozvěděla.

01.06.2021

Plná vůní, zaprášená a barevná Nigérie s propastnými rozdíly mezi vesnicí a městy, misionáři a tradicionalisty, bohatými a chudými, zabedněnými a vzdělanými. Někdy bujně rozkvetlá, po harmattanu olámaná a zplihlá, po puči plná nadějí i strachu.
A do toho Kambili a její pomalé procitání.

07.03.2021

Naivní, neumělé, didaktické popisování. Autorce je jakákoli rafinovanost cizí. Komisní styl patnáctileté vypravěčky nemůžou zachránit ani jednorozměrné africké kulisy. Pokud bychom brali za počátek světového písemnictví ságu o Harry Potterovi a k jejím vrcholům řadili díla Paola Coelha, pak snad... Jinak zcela zbytečná záležitost.

04.03.2021

Kdyby to šlo, dala bych 4,5 hvězd.
Z počátku se kniha táhla, až jsem byla trochu zklamaná, do Amerikány jsem se při čtení tenkrát ponořila a hltala ji. Nicméně pak se děj Purpurového ibišku rozjel a já jsem u knihy tajila dech, nebo trnula hrůzou.
Určitě si ráda přečtu další autorčinu knihu a Purpurový ibišek doporučuji.

28.02.2021

Miluju všechny knihy této autorky, jsou mistrně napsané a vypointované, navíc ty luxusní obálky... jedině Amerikánka mi nesedla...

24.02.2021

Konečně jsem se dočkala dalšího díla z pera mé oblíbené autorky. A musím říct, že se mi prvotina líbila více než kniha Půl žlutého slunce.
Příběh je surový, ačkoli je částečně napsaný s lehkou naivitou mladé vypravěčky Kambili, která se najednou ocitá i mimo svoji běžnou bublinu a daný rozvrh. Zvláště pak ta surovost graduje s projevy fanatického otce, při jehož činech či výmluvných pasáží odkazující se na Boha, mě příšerně iritovali. Nemyslím to tak, že by to to autorka špatně napsala, naopak, napsala to tak dobře, že jsem jejich otce nesnášela.
Postava tety Ifeomy mi byla nejvíce sympatická, vzdělaná žena, jež i přes úmrtí manžela nepřestala být silnou osobností nejen pro sebe, ale i své děti.
Jak už zde někteří psali, časové určení jsem zde postrádala.
Jako všechny (obzvláště ale Amerikánu) knihy od autorky i tuhle doporučuji.

21.02.2021

Mé první setkání s Chimamandou Ngozi Adichieovou. Intimní román. Výpověď, vzpomínka na dětství. Intenzivní ve své křehkosti, až tichu. Bez patosu, vlastně až s odstupem, k pronikání je třeba čas.

08.02.2021

Trochu mi vadí, že z příběhu není jasné, kdy se odehrává. Dle nakladatele první vydání originálu bylo v roce 2003, ale poté, co jsem googlila něco o historii Nigérie, tak mi děj knihy vychází na období mezi 1995 až 1998. Určitě hodně zajímavý náhled do jiné kultury. Celý příběh mi však přijde tak trochu bez začátku i bez konce, prostě určitý úsek života jedné mladé dívky a její rodiny. Z jejího pohledu sledujeme veškeré dění, hlavně to, jak se stupňuje despotické chování jejího otce. To bylo na celé knize asi vůbec nejhorší, vstřebat všechny ty jeho surové skutky, kterých se dopouštěl na svých dětech i manželce.

16.01.2021

Patnáctiletá Kambili nemá jednoduchý život. Bolí nejen ji, ale i čtenáře. To ticho! Ticho kolem témat, která jsou v rodině tabu. Ticho, když si s bratrem povídá očima. Ticho, když má sama promluvit. Těžká atmosféra by se dala krájet. O to větší máte radost, když po 100 stranách Kambili řekne Amace svou první celou větu!
Adichie jen popisuje skrz naivní pohled mladičké Kambili. Neanalyzuje, nepoučuje. To je na čtenáři.
Četla jsem s googlem po ruce a dohledávala si spoustu reálií. Zvlášť jídlo mě fascinovalo. Autorka sice píše pro mezinárodní publiku, ale příliš nám to nezjednodušuje. Díky za to!
Nejúžasnější postava: teta Ifeoma. Má můj obdiv.
Amerikána i Půl žlutého slunce mě oslovily ještě víc, ale Purpurový ibišek nezaostává o moc. Vřele doporučuji.

14.01.2021

Prvotina Chimamandy Adichie nás (podobně jako u nás dříve vydaná Amerikána) přivádí do autorčiny rodné Nigérie, Purpurový ibišek je však trochu jiný. I když se mi líbila i Amerikána, tenhle román mě zasáhl více než příběh Ifemelu. Vyprávění patnáctileté Kambili je hutnější, syrovější, především je však neskutečně osobní a jímavé (ale ne patetické).
Kambili a její starší bratr Jaja vyrůstají v dobře situované rodině, jejich domov má však k dokonalosti daleko. Otec Eugene Achike je náboženský fanatik, který se nebál přestřihnout vztah s vlastním otcem, protože nekonvertoval a dál se drží svých tradic – víry ve své předky a africké duchy. Eugene své děti vychovává až vojenským způsobem: připravuje jim rozvrhy, v kterých mají do minuty rozplánované činnosti na každý den, nestrpí, aby jejich školní výsledky byly jiné než zcela nejlepší ve třídě, potlačuje v nich individualitu a k ráně nemá nikdy daleko (vždy ale jen pro dobro svých dětí – aspoň to tak říká…). Kambili nezná nic než disciplínu, na její tváři byste marně hledali úsměv. Teprve když Kambili s bratrem na pár dní opustí Enugu a zajedou bez rodičů na návštěvu k tetě Ifeomě, pozná, že rodina je možná o něčem jiném. Sestřenka a dva bratranci mají volnost se vyjadřovat, jsou zvídaví, a i když mají v rodině své povinnosti, umí se i bavit. S příchodem otce Amadiho pak Kambili zjistí, že i víra je zřejmě o něčem jiném, než jak ji vnímá a dětem předkládá Eugene Achike.
Adichie ani nakladatelství Host zase nezklamalo – díky.
PS: Román mě navíc zase jednou poučil a já díky němu zjistila, jak vlastně rostou kešu oříšky a že to vlastně oříšky vůbec nejsou. Přiznejte se – věděli jste to?

27.12.2020

Hodně zajímavá kniha o situaci v Nigérii