Publicistika a hry

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Dílo III Třetí, závěrečná část sebraného díla přináší nejméně známou, avšak neméně fascinující polohu Balabánovy tvorby — publicistické texty a hry. Do širšího povědomí se dostaly autorovy jadrné sloupky, jež psal pro týdeník Respekt, avšak jeho eseje, poskytnuté rozhovory nebo hojné recenze výstav zůstávaly spíše stranou pozornosti. K publicistice volně připojujeme rovněž dvě hry, jednu divadelní a jednu rozhlasovou. Díky pečlivé bibliografické práci přinášíme Balabánovy roztroušené publicistické texty pohromadě, ovšem jejich překvapivé množství si vynutilo rozdělení do dvou svazků. Dílo autora, který znal svůj střed a uměl se pohybovat i v textech příležitostných, je tímto kompletní. Třetí část Díla vychází ve dvou svazcích, samostatně neprodejných....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/142243/publicistika-a-hry-142243.jpg 4.910
Nahrávám...

Komentáře (1)

Kniha Publicistika a hry

mirektrubak
09.09.2019

„Čas je možné také pojímat jako cestu od jednoho zastavení k druhému. Poutník v krajině má dost času, aby prožil setkání, aby o něm přemýšlel a vedl směr svých dalších kroků právě podle svých setkání a přemýšlení. Poutník je svobodný a jeho cesta vede různými kraji nebo věky života a on jimi prochází mnoho dnů. Mnoho dnů a měsíců obcházet horu nebo na ni stoupat. Mít svá období – výstupy a sestupy, světliny a temnoty, úseky bezpečí a úseky strachu, čekání a dočkání se. Cesta je vývojem a práce času je ušlechtilým opracováním vlastního života, které člověk sám dokončit nemůže, ale rozhodující je směr, kterým jde. Vždycky nakonec zůstane ležet vyčerpaný a mrtvý na jednom ze zastavení univerzální křížové cesty, kterou zcela dokončil jen jeden hodný následování. Časem poutníka však není jen bod konce, ale celá cesta, ta s ním zůstává a jím se stává, jako jeho sága, jeho evangelium.“

K tomu, abych se pustil do tohoto sborníku jsem sbíral odvahu docela dlouho. 1166 stránek! Dva svazky! To bude šichta tak minimálně na kvartál, říkal jsem si. Ale dobře jsem udělal, že jsem se nakonec odhodlal, opravdu moc dobře. V Balabánových esejích a komentářích je totiž koncentrováno všechno to, co pro něj bylo důležité.
Můj první kontakt s Janem Balabánem byl právě prostřednictvím jeho publicistiky, pamatuji si na jeho sloupky v Respektu, kde jsem obdivoval jeho pregnantní vyjadřování a schopnost vyhmátnout několika přesnými obrazy to podstatné. Pamatuji si také, že jsem se vždy trochu bál jeho hněvu, ve kterém se někdy dostával až na hranici spravedlivého posuzování věcí, a někdy mu oponoval pro jeho černobílé vidění.
Ale hlavně jsem byl fascinován jeho urputností, jeho zásadní neochotou se smiřovat s tím, co se mu při pohledu okolo sebe nelíbilo. Vypadalo to, jako by tak moc ctil schopnost lidí být svobodnými, milujícími a duchovními osobami, že nemohl snést pohled na dobrovolné sebemrzačení, které v naší společnosti viděl.
Mám na Balabánově tvorbě rád právě jeho upřímný zájem o lidi, kterým se něco nepovedlo, o jednotlivce i celou společnost. „Co s námi bude? Co s námi lidmi bude?“ ptá se v jedné své eseji a tahle otázka se mi zdá pro jeho tvorbu typická. V jeho nebeletrické tvorbě je to cítit snad ještě víc, v jakési koncentrované podobě, extrahované do přesných a do černého mířících závěrů.
Jako křesťana mě zajímá i Balabán jako náboženský spisovatel (této definici se nebránil). Jeho rozkročení mezi světským a církevním ho nutila nebrat nic náboženského jako dogmatickou samozřejmost, ale vše prozkoumávat a podrobovat otázkám. Je to postoj, kterému rozumím a mnoho jeho výroků mě oslovilo a budou ve mně ještě doznívat. Například: „Není potřeba věřit na zázraky, na manipulace vyšších sil. Boží lano je ruka podaná z temnoty. Pravděpodobně lidská ruka. Víra pro mě není něčím výhradně církevním, ani obskurním a nadsvětním. Naopak: je to předpoklad života na světě, a ten nutně není z nás. Druhý konec toho vždy drží někdy jiný.“

Byl pro mě silný zážitek, číst si Balabána v době, kdy jsem ho objevoval a byl to silný zážitek i teď. Součástí sborníku totiž byly i rozhovory související s vydáváním jeho knih, a tak jsem si v průběhu minulých dvou měsíců, kdy jsem měl tento dvousvazek na pomyslném nočním stolku, bral jeho povídky i romány znovu do ruky a udělal téměř kompletní opakované čtení jeho beletrie. Pokud bych měl dost sebevědomí na to, abych něco někomu doporučoval, tak bych doporučil číst Balabána právě takto – kombinovat jeho příběhy a jeho publicistiku.

„Člověk sám je jen takový substrát, citlivé médium, ale to podstatné jde vždy zvenku. Já sám se vevnitř neopravím. Já sám, úplně sám bez myšlenky na druhého, snad ani nejsem. Podstatná chvíle jde a my ji buď promeškáme, nebo nepromeškáme. Je jasné, že strašně moc věcí propásneme, každý den. Jsem vděčný za tu stále se obnovující šanci, stále se nabízející prostor a možnost, s každým člověkem můžeme mít jednu, druhou, třetí možnost se potkat. Tuto mnohost a milost jsme si nezařídili, neudělali. My ji jen můžeme minout a zmarnit, nebo přijmout.“