Ptáci v ústech

30.08.2020

Po přečtení Ptáků v ústech se dostavilo u mě sucho v ústech, neboť od tohoto se nedá odtrhnout.
Schweblin se mi trefila do noty už jen polohou povídek, kdy balancuje na hraně všednosti a fantastiky. A to funguje. Safra moc. Ty drobné fantastické nuance, které se z čista jasna hrnou a postava ji musí přijmout. Tedy jak kdy - občas se zachová naprosto iracionálně a bizarní skutečnosti bere jako všední, jindy to s ním zamává a až později si přivykne. Ale znepokojivě mlhavá atmosféra zůstává pořád. Všechno dovršuje zakončení, buď důrazné, nebo mlhavé.
A je to taky surové. Násilí na každém rohu a okolí jej přijímá klidně (příkladem nechť je hned první povídka, kdy je žízeň závažnější než smrt ženy).
Styl je jakýsi úsečný a žádné skoky v čase nečekejte, nicméně mě občas nějaké příhodné přirovnání uchvátilo („Noviny mu z předloktí visí jako zbraň, která už k ničemu není.“ s. 87)
Tématy je to taky vcelku sevřené a je vidět i to, co Schweblin zobrazuje i v Mimo dosah (šarlatánství, mateřství, venkov, skupiny dětí). Zejména znepokojivě na mě zapůsobily povídky o jámách (Pod zemí, Kopáč), či ty, ve kterých je osoba uvězněna na nějakém místě (Vstříc radostné civilizaci hlavního města, Zoufalé ženy). A co se týče první jmenované, ta by si dle mého zasloužila i filmové zpracování, případně nějaké rozvedení námětu. Vlakové prostředí se stává tísnivým.
Schweblin bortí veškeré gendrové literární předsudky a píše drsně a poutavě. Víc překladů, víc překladů!

Pe spí v obýváku na pohovce. Zkoušejí, jestli ho neprobudí hlasitá zvučná slova: žrát, řičet, štrachat, ale Pe, pohroužený do hlubokého spánku vyvolaného spánku, se nevzbudí. Gill mu dá polibek na čelo a Cho ho hned napodobí, v očích má slzy. (s. 99)