Psychologie souhlasu

Zatiaľ jediná Pjérová kniha, ktorú považujem za "dokončenú" a hodnotnú.

Tak tohle bylo na dřeň sama sebe. Nesčíslněkrát jsem od knihy odešla, abych se, po nadechnutí, zase vrátila...nejen ke knize, ale i sama k sobě..
Člověk by nikdy neměl ztratit sám sebe, neměl by nikdy zaprodat svoji duši a měl by se umět radovat se ze života, vždyt ať chceme, nebo ne... intuice nám vždy napoví, pokud jdeme špatnou cestou.
A pokud se někdy zbaběle zaprodáme ve jménu nějakých vyšších zájmů, vždy jdeme jen za svým prospěchem, nekoukáme , jestli nenechávame za sebou poušť a vyprahlou zemi.....a tím naše radost ze života končí.
Nejsem pesimista, naučila jsem se v poslední době koukat na svět z té lepší stránky a přesto realisticky. A ač to bude znít jako klišé,...Možná I díky této knize...doba četby...od srpna do prosince...není to o odpočinkovém čtení, je to čteni o mmě, o tobě, o nás, o vás....

Výborná...jen je v ní tolik že to má hlava prostě nedává dočíst.

Krásné, mám autora ráda.

Vždy jsem pochopil, co chce autor říci, ale asi mi nesedí to přehnané hraní se slovy a s jazykem...Jak píše níže vlkcz...nejedná se o jednoduchou četbu a asi mi dělají radost (nejen intelektuální) čtvivější knihy i na stejné téma než tato. Tím nechci říct, že je to vina knihy, ale nemůžu dát víc *.

Rozhodně se nejedná o jednoduchou četbu. Ale zároveň to je čistá intelektuální radost. Z velmi lehce dávkovaného humoru, z poznání, a pro ty, kdo k tomu najdou odvahu, ze zrcadla všem našim nevědomým souhlasům, díky kterým se z nich třeba stanou souhlasy vědomější nebo i třeba vědomé nesouhlasy.
Vím, že Milan Buchta není vydavatel a já jsem možná v zajetí typografických předsudků, ale ty vdovy a sirotci prostě nevypadají dobře a tahají za oči.

Čtením jsem se nesnadno prodírala a přitom jsem spěchala, abych knihu vrátila co nejdříve. S hodnocením si naprosto nevím rady. Zajímavý a zároveň značně frustrující byl například moment, kdy jsem si uvědomila, jaké je (ještě stále) vnitřní nastavení mých buněk.