Průvodce Moravským Krasem, zejména jeho krápníkovými jeskyněmi v okrsku Blansko-Punkva-Macocha-Sloup-Jadovnice

Karel Absolon nebyl jen vědec, ale i velký popularizátor. Vedle spousty odborných studií vydal několik turistických průvodců po Moravském krasu. I když na první pohled by se mohlo zdát, že jde spíš o soupisy jeho speleologických prací a turistická část je jen doplňkem – ale takhle tehdy psali skoro všichni krasoví badatelé. Tahle knížka je vlastně zestručněnou verzí jeho asi nejlepší publikace – Kras moravský a jeho podzemní svět z roku 1911.
Absolon se tu soustředí výhradně na severní část Moravského krasu, ze střední zmiňuje jen Rudické propadání. A už tehdy vyslovuje myšlenku, že všechny jeskyně této oblasti vlastně tvoří jeden obrovský podzemní systém.
Při čtení mě nejvíc bavily drobné detaily, které dnes působí skoro jako okénko do doby před více než sto lety:
- Dozvíme se třeba, jak vypadala expozice „Kniesova muzea“ u Sloupu.
- V Eliščině jeskyni se prý na stalaktity hrávalo dřevěnými paličkami, aby turisté slyšeli, jak krápníky znějí.
- A už tehdy si mohli za příplatek 4–5 korun prohlédnout spodní patra Sloupských jeskyní.
- Absolon dokonce uvádí, že sám maloval turistické značky – červenomodrou trasou vyznačil cestu od hotelu Broušek do Holštejna.
- Název „Vintoky“ měl vzniknout zkomolením původního názvu „Vírtoky“.
- Zajímavá je i zmínka o tom, že už v roce 1906 v Kateřinské jeskyni spolu s Králem a Klusákem pozoroval silný průvan vycházející z místa, kde byl o čtyři roky později objeven vstup do Nové Kateřinské jeskyně.
- Velmi cenný je obrázek profilu suché části Punkevních jeskyní, které tehdy končily v Zadním dómu. Absolon si na něm dokonce načrtl svou představu ucpaného pokračování až do Macochy.
- A dokonce tu je kapitola věnovaná houbám v podzemí – což je docela rarita.
Úplně nejvíc na mě ale zapůsobil tón, jakým Absolon o všem píše. Je překvapivě skromný a nekonfliktní vůči svým kolegům. A když říká, že se cítí být „hrobařem tajemství Macochy“, které skončí jejím zpřístupněním přes Punkevní jeskyně, zní to vlastně dojemně: „Ale velí tak pokrok.“