Promrdané roky III

Umění má provokovat. Nikoli ovšem v samoúčelném smyslu, přesněji ve smyslu laciné komerce. Má provokovat k cítění, myšlení. Mrdání v životě jest důležito. Umělci jsou ti, kdo to vědí nejlépe. Bez mrdání není fantazie ani kvalitní tvorba, mimo jiné snad i proto, že sex spaluje v mozku látky toxické. Kdybychom jako lidé více mrdali, celá společnost by byla zdravější. A bezvýchodná promrdanost času, která je společným jmenovatelem všech lidských životů ve všech dobách, je k této myšlence zajímavým kontrapunktem. Myslím, že přesně v tomto duchu je zvolen název této knihy. David Černý je jedním z těch umělců, kteří si takovou provokaci podle mého můžou dovolit, neboť svojí dosavadní prací prokázal, že je schopen více, než jen banálního vyjádření. Jsou to pěkné a zajímavé plastiky. Obal knihy odkazuje k albu Michaela Jacksona Thriller.
Mezi nejznámější díla D. Černého patří slavná miminka na Žižkovské věži, kinetická hlava Franze Kafky před Škodovým palácem v Praze (dnes před obchodním centrem Quadrio), socha svatého Václava jedoucího na mrtvém koni v pasáži Lucerna, růžový tank na Kinského náměstí v 90. letech, který již byl z důvodu našeho opětného směřování na Východ odstraněn. Všechna tato díla podle mého názoru zajímavým způsobem obohacují veřejný prostor (daleko lépe, než by je obohacovaly například další vkusně žluto-červené oblouky McDonalda, ikdyž kuřecí nugetku si občas rád zakousnu). Ikdyž umění samozřejmě zdaleka ne každý ocení (a přesněji řečeno, těch, co je ocení, je ve všech dobách pouze menšina). Možná je to proto, že umění je estetická deviace.