Problém nacistické právní filosofie

11.02.2022

Ač můžeme k některému působení profesora Knappa mít osobní výhrady, sotva můžeme, po mém soudu, tvrdit, že to nebyl bezkonkurenční logik s bystou myslí. Tato kniha je upřímně fascinující. Profesor zde, coby osoba, která prošla válkou a jejíž rodiče byli za nacistické totality zabiti, naprosto (no dobře, ne naprosto, ale rozhodně více než by bylo pochopitelné) chladně rozpitvává právní díla nacistických „myslitelů“ a rozebírá jejich reze na šroubečky. Není, myslím, překvapivé, že logického, pochopitelného a dlouhodobě funkčního (v normálním světě, ve světě totalitarismu patrně funguje jen to, co nemá žádný smysl, takže svůj účel pánové jako Freisler, Messerschmidt, či Heydebrand a jejich dílo patrně splnili) našel autor pramálo. A upřímně docela dobře odhalil, že to co se ukázalo relativně funkční, či logické nakonec byla klasická státověda, klasické právo, pouze pojmenované poněkud jinak: „A trochu mrazí při pomyšlení, že nová nomenklatura stála miliony a miliony lidí život.“, říká poněkud nadsazeně.

Každopádně, jakým slovem by se dal shrnout celý obsah toho germánského práva, z čeho všechno nacistické právo pramenilo? Není v tom nic jiného, než Volksgeist – duch národa. A kde sídlí podle německých filosofů tento duch? Ve vůdci. Což je sice koncept odpovídající fašistickým režimům (Které (nebo alespoň jejichž pohledy na právo) přirozeně celá tato kniha demoluje coby imbecilní a hloupé, ač připouští, že korporativní fašismus Itálie byl výrazně méně absurdní než ten nacistický. A ano, připouštím, že by mohla být vedena debata, zda je nacismus ještě vůbec fašismus, ale to sem netahejme.), ale neodpovídající běžné logice, jak ostatně Kanpp demonstruje milionkrát lépe, než bych svedl já zde v jakémsi shrnutí.

Krásné je, nebo mě se alespoň zdálo, to, jakým způsobem dekonstruuje Knapp definici práva od, tuším, Franca, „Právo je to, co je ku prospěchu německého lidu.“, v rámci dynamického pohledu na právo. Činí tak na velice názorném příkladu napadení Polska, což se rovná rozpoutání války. Podle dané definice byla tato akce bezprávím, neboť vedla, přiznejme si to, k utrpění německého národa – jde přeci o důsledek, ne důsledek předpokládaný. Na straně druhé však nacistická právní věda, za právo považuje i neformální vůdcovy pokyny, natož pak ty formální. A tak se nám neodvratitelně dostává závěru, že napadení Polska bylo v rámci systému „bezesporu posledního polyhistora“ Hitlera právem, i bezprávním. Bravurní.

Celá kniha je nad to psána s nádechem až jedovaté ironie:

„V státě nacistickém však je tomu docela jinak. Tam žije právo v duších lidé. Tam stačí ponořiti se do hlubin svého nitra, chvíli tam naslouchat té hudbě sfér a právo je tu. Jak jednoduché, jaksi jako „Stolečku, prostři se!“ a všude od paláců velkoměst až do nejzapadlejší vísky stejné právo!“

Nebo když popisuje poznávání práva, které nezvratně formuluje takto:

„Srovnávám tu tedy se svým ideálem a stanovám vůdci normu (což je důsledek nemálo paradoxní), tedy vyjádřeno psychologicky, chci aby vůdce chtěl (a to ať to sám chce či nechce), tedy chci svrchovaně, aby vůdce svrchovaně chtěl.“ Ano, až sem nás dovedla logika nacistických myslitelů.

Co je také nemálo důležité je to, že se kniha skvěle čte. Profesor Knapp byl opravdu bravurním stylistou už zamlada. Závěrem jedna poznámka, varování, se kterým se připojuji k autorovi: kniha řeší nacistickou právní filosofii – jen a pouze tu. Ne filosofii politickou, ne genesi nacismu, ne jeho psychologii, ani ne aplikované právo – nacistické zákonodárství jako takové. Hlavním předmětem je ta parodie na přirozené „národní“ právo nacistů. Osobu, kterou právo nezajímá nebude patrně mnoho zajímat ani tato kniha. Pokud váš zajímá právě spíše politická filosofie a psychologie nacismu, doporučuji spíše Původ Totalitarismu od Arendtové, nežli tuto knihu.