Příběh kriminálního rady
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44105/bmid_pribeh-kriminalniho-rady-nVD-44105.jpg
4
324
64
Fuksova novela není pouhým detektivním příběhem. Autor před námi rozehrává psychologické drama, jež vyvěrá z konfliktů mezi otcem a synem. Odkrývá pohled na svět deformovaných vzájemných lidských vztahů. Viki, syn kriminálního rady, muže strohého, nesmlouvavého, ba až despotického, velmi trpí otcovou bezcitností. Příležitost vidí v dlouhém, bezúspěšném pátrání po vrahu dvou dětí, v němž se otec velmi angažuje. Ve své fantazii si představuje, že vraha vypátrá sám, a tak otce pokoří. Pečlivě studuje veškeré spisy týkající se případu (otec je má doma v pracovně), do plánu zasvětí i kamarády...... celý text
Přidat komentář
ke všemu, co již bylo řečeno, doporučuju přečíst doslov Erika Gilka ve vydání v nakladatelství Plus 2013
Po tom, co jsem knihu dočetla, dostala ode mě 4*, protože jsem si říkala, že na Spalovače mrtvol to přecijen nemělo. Navečer jsem ale hodnocení musela změnit na 5*, protože teprve po dočtení a následném přemýšelní o příběhu jsem byla schopná docenit dokonalost a brilantnost celé zápletky!
V porovnání s kriminálkami a thrillery dnešní doby, kdy z každé stránky stříká akce a krev, lze toto dílko označit (určitě v některých pasážích) za nudné. Příběh se rozjíždí velmi pomalu, o kriminální zápletce se dozvídáme až posléze, zatímco už od začátku se čtenář seznamuje s mladým Vikim a jeho otcem kriminálním radou, mezi nimiž panuje extrémně napjatý vztah. Na mě tedy kniha působila ze začátku opravdu vyloženě jako psychologický román. Posléze se o aktuálním kriminálním případu dozvídáme více a i pátrání se postupně rozjíždí, ale stále nelze očekávat "přestřelky" jako na Divokém západě. Jak se ale čtenář blíží ke konci, tuší, že se něco stane. Něco velkého, něco překvapujícího, něco šokujícího. A stalo. Ano, lekla jsem se. Ano, nevěřila jsem vlastním očím... Ale souhlasím i s názorem, že celý příběh se opravdu nedá vysvětlit jen tak přímočaře, jako se píše např. na Wikipedii (četla jsem dodatečně ze zvědavosti). Autor nám během četby naznačil i další cestičky, kterými se čtenář může vydat a je jen na něm, kterou cestou se dá. A v tom tkví právě dokonalost pointy. Vysvětlení jsme jako čtenáři dostali, ale přesto je na nás, jak vše pojmeme. Dokonalé!
Jediné, co mi v knize při četbě vadilo, bylo opakování výrazů a frází. Když jsem poixté četla o cestě do Istanbulu a do Smyrny, jak padal snížek a Viki se zachumlal do svého kožíšku, říkala jsem si, jestli to je nutné. Ale řekněme, že to patří k Fuksově vypravěčskému stylu, tak jsem nad tím zpětně mávla rukou. Ani Viki mi zrovna dvakrát sympatický nebyl, zatímco mé sympatie směřovaly spíše ke krimininálnímu radovi, ale říkám si, nebyl to účel?
Každopádně i přesto (nebo možná právě proto?) hodnotím knihu plným počtem a jsem zvědavá, jak si s příběhem poradili filmaři.
Panejo! To bylo čtení! Napínavé, promyšlené, poutavé. Celo dobu jsem měla svou teorii, která byla na mnohých místech přiživována, už jsem si byla skoro jistá a... No, knihu mi zapůjčila kamarádka se slovy: "Tohle je jediná knížka, kde se mi stalo, že jsem se při čtení lekla." Mohu potvrdit.
Jestli vás zaujal Příběh kriminálního rady a nečetli jste nic od Dürrenmatta, zkuste to. Dürrenmatta mám hodně ráda a tady vidím pojítko: jsou to více než obyčejné detektivky, s podobnou atmosférou (takovou trochu starosvětskou a tíživou), mají výrazné postavy (některé psychicky narušené - u Fukse to je pravidlem), vyšetřovatelé osobně prožívají pátrání; čekejte drsné a překvapivé rozuzlení. Oba spojuje také to, že vám jejich knihy zůstanou delší dobu v hlavě. Je to hlubší a přitom poutavé čtení; moje představa o tom, jaká má kniha být.
Báječné a originální jako všechny knihy od L. Fukse, které jsem četla. Není to až tak ujeté jako třeba Myši Natálie Mooshabrové, ale i tak to trochu ujeté je. A to je skvělé. Jeho divné postavy mě fascinují. A tentokrát se do některých jde i vcítit a přemýšlet, co bych asi udělala já. Asi si to budu muset někdy přečíst ještě jednou, protože mám dojem, že mi toho dost proklouzlo mezi prsty.
Sakra!!... Autor mou pozornost v rámci příběhu tolikrát zlehka svedl nepodstatným směrem, tolikrát nepřímo poukázal na možného vraha, aby mě v dalších kapitolách donutil vše přehodnotit a mé podezření vyvrátil. A nakonec, když už se zdálo, že v tomto duchu bude vedena celá kniha a já se uklidnil, přivykl, a čekal na finále, mě na posledních pár stranách takto zničil!!...
Příběh se stane naprosto dokonalým až ve chvíli, kdy jej dočtete a vracíte se k jednotlivým kapitolám. To odhalení propracovanosti příběhu je v tuto chvíli geniální. Odhaluje, co jste nevnímali jako podstatné. Najednou - i když zpočátku nevěříte, že co autor naznačuje, je pravda - zjistíte, že to tak vskutku mohlo být. Vše do sebe krásně zapadá. Je otázkou, zda mu uvěříte - či spíše, komu z hlavních postav uvěříte.
Zkrátka a dobře, naprosto perfektní dílo. Už si ani nevzpomínám, proč jsem knihu vzal do ruky. Nejspíše to bylo na základě komentářů zde uvedených. Myslím, že by si kniha zasloužila více pozornosti, než se jí dostává. Jde o jedno z mála děl, které mě donutilo hodinu po přečtení listovat knihou a přemýšlet. Co mi uniklo a co jsem přehlédl?! A v tom to právě je - možná, že vůbec nic... Nakonec, konec si každý můžeme přebrat po svém. A o tom to právě je.
Zde stojím a nemohu jinak než dát L. Fuksovi * * * * *, za to, jak bravurně si se mnou pohrál.... Přiznám se, že celou dobu mi by sympatičtější právě vrchní rada než hlavní postava Viki...... A ten konec..... Nevyřešená otázka spravedlnosti, pomsty, dokazování vlastní hodnoty, cti.....
No, tohle asi budu mít v hlavě ještě dlouho.... Uff.
Padá jemný snížek. Lidé se choulí do sebe. Choulí se do kožíšku. Snad i samotné domy se choulí k sobě,vše do sebe zapadá,tak jako střechy zabalené bílou přikrývkou. Obchody,krámky,vše září tak jako výlohy hýří barevnými neony s křiklavými nápisy lemující ulice. Je pár dní do svátku narození páně,většina toho v melancholické mlze,temně vánočně laděné,zdánlivě nevinné toužící po doteku i po občasném lidském choulení.
Bezčasé jakoby fiktivní,zabalené neprostupnou mlhou. Atmosféra která dýchá v příběhu kriminálního rady. Opakování vět,tak jako podobně,když na něco intenzivně celé dny několikrát myslíme,až překvapivě zajímavě nevadilo,spíše osobitě autorsky pusobilo zvláštně až celkově milým zpusobem,podobně tak časté zdrobněliny v kontrastu v temně pochmurném ladění. Těžko se dá něco takového popsat,jakoby se nic zdánlivě nedělo a přitom proběhne spousta věcí aniž si toho všimneme. Na pomezí snění a momentu když přichází probuzení. V pasáži Vikiho neodvratného tlukotu srdce se dostavilo to samé i s nepopsatelnou uzkostí,něco takového se nestává při čtení často (intenzivně odrovnávající).
Mnohoznačně,náznakově až do samotného závěru,zahaleně choulící pokrývky charakteru postav,utažená kamarádstvím,strachem,nepochopením a pokrouceností nenaplněné snové iluzorní fikce.
Padá čerstvý jemný snížek,aby zahalil stopy. Choulí se město i lidé. Vše je skrytě zamlžené.
Případ kriminálního rady je typický „fuksovský“. Téma napjatého vztahu otce a syna uchopuje po svém, velmi netradičně. Příběh je celkem přístupný, nicméně není příliš dramatický a svoji atmosféru buduje velmi pomalu. Děj není zasazen do žádné přesně určené doby ani existujícího města (podle narážek na vánoční výlohy s pyramidami exotického ovoce a obchodu M&S, by se mohlo jednat o Anglii, což však vylučují názvy vesnic, kde dojde k vraždám). Fuks textu dodává na lyričnosti pomalým tempem a opakovanými slovními obraty, které mě ale osobně trochu otravovaly (výlet do Smyrny a Istanbulu, padání snížku, chození po krčmách). Jako vždy je text fuksovsky podivný, temný, bezútěšný, zasažen kdesi na pomezí reality a fikce. Rovněž vyvrcholení knihy je tradiční mystifikací. Rozhodně nesdílím názor, že má kniha jasný závěr tak, jak je popsán v rozuzlení zápletky na wikipedii. Podle mého názoru připadají v úvahu tři možné konce románu, z nichž ten popsaný na wikipedii pečlivému čtenáři nepostačí.
Román uvedený studentem Vikim a jeho spolužáky začíná poklidně a nenápadně. Výstavba dobře napsaného děje, atmosféra i postavy jsou na dobu vzniku typické a zajímavé, zprvu nejde o nic mimořádného, nejedná se ani o pravou detektivku. Autor rozehrává běžný příběh a připravuje prostředí pro vyústění dramatu, který žene do osudového konce. Co mohu jen dodat, Fuks si nebere servítky. Snaha překvapit či spíše šokovat se mu rozhodně podařila. Po vysedávání v putyce, zimních procházkách a klukovských snech, zkrátka po běžném studentském životě, mě kniha zprvu nijak nepřekvapila, ale závěr mi vyrazil dech, a tak si plný počet bodů neodpustím. Fuks si mě, ač napoprvé drsně, získal, teď prahnu po jeho dalších knihách.
Nečtěte prosím dřív, než si přečtete knížku. Bohužel mě Viki dost štval, polykal prášky, omdléval, a celkově se choval jak teplouš, nemyslím si , že by se dva zdraví chlapci k sobě chovali takhle. Nemyslím si, že by si dávali k vánocům zlaté hodinky. Nemyslím si , že by si říkali, jak se nemůžou dočkat , až se zase uvidí. Takže jsem i chápala , že byl rada naštvanej. Mít to doma, taky radostí neskáču ani náhodou. Bohužel mi to jeho chování vadilo tak, že jsem málem nedočetla. A to jsem přitom na střední škole četla o teplouších pořád něco. Kdyby byl hlavní hrdina děvče Viktorka, bylo by to mnohem lepší. A statisticky, ony ty ženský opravdu dokážou být zákeřnější, že jo. A tohle tedy byla opravdu podpásovka. Navíc si myslím, že ten jejich vztah zažívá spousta lidí podobně, protože, jak známo, když umře tatínek, je po penězích, jak umře maminka , je po rodině. Kdyby to každej snášel takhle, tak se lidstvo vyhubí. Radovi bych to nevyčítala, taky to bylo řešení. Celou dobu jsem měla podezření, četla jsem jen, abych se dozvěděla jestli, a hlavně proč. Bohužel mi asi něco uteklo. No dobře, asi se mu chtěl pomstít. Jinak Fuks psát určitě umí, atmosféra je moc důležitá, pokud chcete aby kniha zanechala dojem, a ne se jen rychle četla.
Veľmi krásne rozohraté, duchaplné, má to svoju atmosféru a dokonca i spád. Podľa mňa veľmi dobré čítanie, ktoré nestráca dych až do konca príbehu. Myslím, že Fuks nepodcenil žiadnu postavu, žiaden vzťah medzi nimi ani žiadnu dejovú linku.
To je tak pěkně moderně napsaný román, že nemohu uvěřit, že vyšel už před padesáti lety. Je to takové snové, secesní a ta pointa, ten závěr, to je tedy velmi nečekané.
Četla jsem již dávno, ale stále mám v hlavě, jak moc na mě příběh zapůsobil - a zvláště ten konec...
Zvláštní příběh despotického otce - policejního rady a jeho ustrašeného syna, který ještě studuje, avšak chce se otci vzepřít a odejt se svým karádem do země zaslíbené, kde se nebude muset nikomu zpovídat a bude si moct dělatm, co chce sám. Postava otce a syna představuje dva odlišné světy. Dalšími důležitými postavami jsou komorník, kterému se syn jako jedinému v rodině může svěřit, dále důvěrný kamarád hlavní postavy a jeho sestra, kteří mu představují nejjlepší společnost. Svůj cíl však hlavní postava neuskuteční... Zvláštní ukončení příběhu klade otázku, kdo je vlastně oběť a kdo vrah, a pro koho a čí vlastně smrt byla vykoupením ... Znamenitý psychologický příběh, který však vyžaduje pozorné čtení, jako už ostatně většina Fuksových děl.
Ladislav Fuks podrobně vykresluje charaktery postav, jejich psychologii a myšlenkové
pochody. Pozoruhodné je, že se nejedná o úvahy pouze hlavních protagonistů, ale
také lidí, kteří mají v knize pouze vedlejší úlohy. Řeč je o momentech, kdy si
vypravěč představuje, co by si pomyslel komorník, kdyby byl konkrétní situaci
přítomen.
Fuks nenechává bez povšimnutí drobné detaily, v některých případech skoro
až banality. Čtenář si nemůže být jistý jejich významem, dokud nedočte poslední
stránku. Současně opakujícím se popisem stejných obrazů vytváří pomyslné pilíře
vyprávění. Za rámec příběhu pak lze označit vyšetřování spáchaných vražd.
Závěr mě překvapil a trochu šokoval,jak možná nejenom mě. Každopádně bych ten závěr asi potřebovala vysvětlit,jelikož jsem to moc nepobrala ...
Štítky knihy
vraždy detektivní a krimi romány psychologické romány otec otcové a synové
Autorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Kniha Příběh kriminálního rady je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 422x |
| Čtenářské výzvě | 23x |
| Doporučených | 32x |
| Knihotéce | 218x |
| Chystám se číst | 107x |
| Chci si koupit | 15x |
| dalších seznamech | 1x |
Celkem mi trvalo, než jsem se do knížky začetla. Zpočátku v ní jsou, na můj vkus, moc dlouhé popisy a žádný děj. Postupně mě však příběh začal zajímat čím dál víc. Ke konci se to tak vystupňuje, že jsem řádky hltala a nesměl na mě nikdo ani promluvit. Pak přišel šok. Byla jsem zvědavá na vysvětlení, to se však až tak úplně nekonalo a mě po dočtení zůstalo jen spousta otázek bez odpovědí. Přemýšlím, zda se k něčemu doberu, ale úmyslem nejspíš bylo způsobit čtenáři ten šok, což se povedlo, ale já bych chtěla znát i další odpovědi.