Příběh inženýra lidských duší
Josef Škvorecký
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/142595/pribeh-inzenyra-lidskych-dusi-142595.jpg
4
108
12
Danny Smiřický série
< 7. díl >
V roce 1984 Josef Škvorecký o svém románu napsal: „Pokrývá asi třicet pět let života, příběhy se odehrávají v různých a velice sobě nepodobných místech na zeměkouli, v Čechách, v Německu, ve Spojených státech, v Kanadě. Zdálo se mi, že chronologické zachycení osudů na pozadí naší doby, kde šílenství války a místní despotové se zmocňují celých zemí a kontinentů, je neadekvátní. ... Hlavou se mi honily stovky historek, tucty bezdějových dějů; odmítaly srovnat se do přehledných vzorů. Nahodil jsem epizody, konverzace, images na kousíčky papíru, pak jsem se usadil na podlaze, a jako kdybych dával dohromady gigantickou skládačku, začal jsem těmi útržky minulosti šoupat.“ ... celý text
Přidat komentář
Nevím, jak došlo k tomu, že jsem tuto knihu četl až nyní, v dosti pokročilém věku. Přitom Škvoreckého mám pročteného hodně. Ke knize - byl jsem spokojen, Škvorecký snad nenapsal nic, co by nebylo čtivé. V tak rozsáhlé knize mě ale docela vadila jakási roztříštěnost. Přeskakování v čase, místech, zemích. Pro mne bez nějakého systému
a varování, prostě jen tak. 1944 v Náchodě, na dalším řádku Toronto 1977. Bez důvodu.
No, proč ne, když to tak Danny zamýšlel.....Pro mne byly opět nejkrásnější ty pasáže
z Kostelce (Náchoda). Dojemná postava Nadi, velbloud Malina. A především Blběnka!
Číst Blběnčinu česko-americkou ráznost, to je opravdová radost!
Docela zábavné je číst, s jakou marností přistupoval už tehdy Škvorecký ke svým studentům, většinou levičákům, v kapitalismu vyšlechtěným. A je jedno, nakolik jsou
to slova Škvoreckého, a nakolik románové postavy, jisté ale je, že dnes by už následující
řádky nikdo nevydal. Tedy: "Na Univerzál Tývý si nevybereš. Všechny sou uhnutý doleva, některý až za roh. Ženský práva, indiánský práva, černošský práva, buzerantský práva. Akorát jim ještě schází Rudý právo".
Ale - ano! Výborná kniha!
Danny Smiřický, už v exile v Toronte spomína na mladosť v protektoráte a inde. Plus jeho momentálne zážitky. Zaujímavé čítanie.
Nečekal jsem, že mě to až tak vezme. Jedna z nejlepších českých knih, co jsem kdy četl.
Ale doporučuji před tím přečíst minimálně Prima sezonu anebo Zbabělce, jinak se v těch jménech ztratíte.
"A Jirouškovou v tom necháš, jo?" mistr na mě hleděl s opovržením. "Ty skaute! Když se vytratíš, gestapo sebere jí. Už jen ze msty. A asi taky mě. Hrdinství, který vodserou druhý," ocitoval, aniž to věděl, pana doktora Labského, "není podle mě hrdinství, ale lumpárna. A ty se eště chceš pověsit někomu na krk, avy až tě čajznou, pověsili nejenom tebe, ale taky toho milosdnýho samaritána." (s. 147). ... "Jsou-li poměry takové, že autorovi znemožňují publikovat ... má psát a nepublikovat ... má psát a nepublikovat. Nemůže-li se uživit, aniž publikuje, může se živit něčím jiným." Hemingway. (s. 352) ... "Ach já jim neřeknu, že i z literatury se stává kurva, neboť v podmínkách normalizace se stává ze všeho a ze všech, a tak se jí ze solidarity odpustí. Já jim neřeknu, jak jsem se zděsil, když Lída Lewisová přeinterpretovala mé interpretace. Jak prostitutka historickým tréninkem zjemní, že až okolnosti doby upadnou v zapomenutí, bude se jevit jak panenská nevěsta. A dílo zůstává, podmínky pomíjejí, špinavé ruce rozpadnou se v prach - Jen dílo zůstává." (s. 353) ... "Repetice s variacemi, krásný pohřeb časem. Linie rodu, ne aristokratického, natažena mezi dvěma mutacemi. Asi nevyhrála. Není vítězství. I Bůh je průserář, poražený hloupým vynálezem svobody." (s. 413) ... Domnívají se však - velice milně -, že mužům činu stačí ukázat pravdu, mnohotvárnou a jedinou, která je na dně každého aspektu světa, a oni pochopí. I to, že lidé od pera jsou jejich spojenci. Jenomže muži činu, aby byli činů schopní, musí mnohotvárnou pravdu ignorovat. Umlčet ji svou jednou, jedinou a zjedinělou. Zjednodušenou. Proto ti, kteří mohou, to dělají. Ti, kteří nemohou a dost dlouho trpí, protože nemohou, o tom píší. ..." (s. 441
každý velký spisovatel píše celý život stále jedno a totéž dílo: jedinečnost se skrývá ve variaci
Autorův opus magnum? Každopádně zatím asi nejsilnější kniha, kterou jsem od něj četl, mistrovské dílo po obsahové i formální stránce. Společenský román v nejlepším slova smyslu, napsaný s obrovským nadhledem, o tom, že nikdo z nás to tu nemá zadarmo a nafurt, a že vítězství nemusí vždy znamenat výhru. A že všeho dočasu: hlavní hrdina si dosud hoví v hřejivé lázni zdánlivě bezbřehé svobody, ale Západ už pod vlajkou tolerance začíná pracovat na své sebevraždě. Až z toho mrazí.
Pan Škvorecký dělal a dělá svým fanouškům radost ! Časové prolínání v podobě, jak to umí on, je úžasné. A pak ta lahůdka : Blběnka Cabicarová ! Čtenář si na ní pošmákne. Nádherný typ člověka, kterému bylo dáno sudičkami, že nikdy nebude umět jazyk mateřský, ale ani žádný jiný, kam zavítá. A že takových krajanů je ! Ještě, že Blběnka zůstala "Za velkou louží". Nedovedu si ji představit třeba ve Francii ( pan Zaorálek by se mohl znovu ukázat - bohužel je to teď pouze sci-fi). Oba díly mi dělají radost v knihovně.
Marně přemýšlím, který spisovatel popsal líp 2. polovinu 20.stol než Škvorecký. Nikdo. Zbabělci, Mirákl a Příběh inženýra je to nejlepší, co se dá o nás přečíst. Úžasná záležitost pro smích a pláč.
Dvě prolínající se roviny, kanadská přítomnost, česká minulost. Postarší univerzitní profesor českého původu, který emigroval do Kanady a své studentky dokáže zhodnotit stejně kriticky, jako spolužačky na kosteleckém gymnáziu před desítkami let. Torontská krajanská komunita. Osudy študáka Dannyho, který proplouvá jak druhou světovou válkou, tak prvními roky komunistické diktatury. To vše je proloženo či pospojováno osobní korespondencí několika Dannyho přátel. Po jazykové stránce se jistě jedná o veledílo, přesto výše načrtnuté schéma slibovalo alespoň pro mě zajímavěji vystavěný příběh. Mnody mi spíše přišlo, že na sebe Škvorecký halabala nalepil spolu zcela nesouvisející historky a pojící tmel nebyl vždy úplně funkční.
Mistrovské dílo. Spolu se Zbabělci největší český román vůbec.
P.S.: Inženýra opravdu a do posledního písmenka ocení především lingvista :)
Pořádná kláda. Román bezmála o tisícovce stránek.
Ať napíšu o knize cokoliv, bohajeho se mi nedaří vystihnout široký záběr románu. Škvorecký bez jakéhokoliv patosu líčí životní příběh Daníčka S. Tentokrát už žádný Kostelec. Není to neochmýřené ucho, které fotí nahá kolínka svých spolužaček a nakukuje dírkou do vedlejší převlékací kabinky na plovárně, aby zahlédl pučící dívčí ňadérko. Na maminčina mazánka zapomeňte.
Daniel Smiřický oslavil padesátku, je úspěšný spisovatel ve svobodné zemi. Vydává knihy, vyučuje literatuře na kanadské univerzitě. Československo, kde hrával jako malý s klucíma kuličky, se rozhodl opustit v roce 1969. Chytří vědí proč.
Hlavní hrdina si všímá jistých konstant lidského chování, které je málo závislé na společenské situaci. Kniha je prodchnuta nejrůznějšími figurkami, s kterými se za svůj dosavadní život potkal. Panoptikum postav a postaviček. Škvorecký nádherně využívá jazyk, ať už se mazlí s východočeským dialektem nebo vočautuje a kudnt bilívuje hyz ájs v podání emigrantské čechoameričtiny.
Nostalgie, to je slovo, které mě doprovázelo celou knihou. A možná ještě smutek. Taky absurdita a paradox. Je to silný román. Ne tloušťkou. Ale příběhem o svobodě a jejich podobách. Taky o životě v totalitní zemi. O tom, že stále znova znova někteří ztrácíme paměť, nebo si ji upravujeme podle „našich chutí“.
Autorovy další knížky
| 1964 |  Zbabělci |
| 1990 | Prima sezóna |
| 1990 |  Tankový prapor |
| 1991 | Mirákl |
| 1965 | Legenda Emöke |
Kniha Příběh inženýra lidských duší je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 133x |
| Čtenářské výzvě | 14x |
| Doporučených | 14x |
| Knihotéce | 34x |
| Chystám se číst | 80x |
| Chci si koupit | 14x |
| dalších seznamech | 4x |
Když přistoupíte na tu hru, že lítáte v čase a mezi kontinenty je to bezva čtení…