Přečtený život

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Je třeba tvořit. A pokud tuhle moc máš, uspořádáním se nezabývej. Zrodí se na tisíce služebníků, kteří budou tvé tvorbě sloužit, neboť z ní budou žít jako červi z masa. Pokud dokážeš nastolit víru, o dogma se nestarej. Zrodí se na tisíce vykladačů, kteří se už o ně postarají. Tvořit znamená vytvářet bytí a tvorbu nelze nikdy vyjádřit. Tvorba je jiné podstaty než stvořený předmět, tvorba uniká ze stop, jež zanechává, a nikdy ji nelze vyčíst z žádných znamení. Znamení, stopy a znaky, jež vyplývají jedny z druhých, vysvětlíš vždycky. Neboť stín každé tvorby na zdi skutečností je čistá logika. Ale i přes ten samozřejmý objev zůstaneš týmž hlupákem. Také se chraň připojit na dílo umělou vřelost jako želízko vlasům, aby se vlnily. Sám rozum plodí jen mrtvé věci, i když se někdy pohybují. Umělecké dílo je dobré, vzniklo-li z nutnosti. V tomto způsobu jeho původu je jeho rozsudek: není druhého. Střez se proměny sebe sama v zavedený podnik. Když prosperující dobře zařízený podnik, bývá pozdě: vzniká závislost. A při tom opravdové a dobré tesání musí mít vlastní skrytý tichý vývoj, opřený o naprosté nasazení vlastního ducha, úplnost a bezohlednost – vše v tichu. V halasu vládnou jiné zákonitosti. Existuje literatura, která neproniká až k hltavé mase. Tvůrčí dílo, jež vzniklo z opravdové autorovy nutnosti a pro něj samotného. Poznání nejvyššího egoismu, kde zákony ztrácejí moc. Jen to, co v pravém smyslu slova pro sebe děláš, děláš i pro svět. Pro sebe pracujeme právě tehdy, když na sebe zapomínáme. Vše, co říkáš, že chceš udělat sobě, děláš druhému jako sobě. Velmi si vážíš okamžiků, jež ukradneš nějaké povinné práci, okamžiků, kdy můžeš dělat něco jiného, než co právě dělat máš: a tak teprve tehdy jsou hodiny vzácné....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/219614/big_precteny-zivot-219614.jpg 3.65
Nahrávám...

Komentáře (2)

Kniha Přečtený život

Eldar80
27.11.2015

Ze začátku neuvěřitelně hutná kniha. A když myslím hutná, tak myslím myšlenkami naplněná až po okraj. Bohužel zhruba od poloviny to začne slábnout. Hrozně velká škoda, protože první polovina knihy je naprosto úžasná.
Je to hlavně pro lidi, kteří zbožňují myšlenky a ideje. Největší nářez je, že kniha se dá souvisle číst a aspoň já jsem knihu četl jako ... jako co? Ani sám přesně nevím co to vlastně bylo. Takový ten stav:
"mám za sebou kurz rychločtení. Četl jsem Vojna a mír. Je to něco o Rusku."
A tohle bylo něco o tvořivém psaní. Ne o psaní jako takovém, ale o psaní jako kreaci. A pak? Těžko říct. Nejzajímavější však bylo, že každá kapitola vytvořila v člověku určitý pocit. Pocit něčeho konkrétního avšak bez konkrétní představy, čeho se to vlastně týká. Ať chcete nebo ne, tahle kniha vás kopne doprdele přímo mezi řádky. Posléze se od poznání obsažené v literatuře dostaneme k lidem, vztahům, lásce a dokonce i živočišné intimity. Najdeme zde i cosi jako zpověď a očistu. Vyznání.
Pak bohužel přichází druhá polovina, která mi přišla slabší, ikdyž kdo ví, možná jsem byl již myšlenkami přesycen. Objevují se kapitoly, které mi neříkaly vůbec nic a dost mě mrzelo, že Špůrek dal přednost oněm z mého pohledu pseudointelektuálním umělcům nebo jak to říct. Spousta slov a význam žádný. Pouze povrchní básnická slupka. A nebo vyloženě jen popisy vizuálna. Dostavilo se tak mírné zklamání, protože jsem myslel, že výběr autorů a myšlenek bude trochu jiný.

Knihu si určitě hodlám někdy přečíst znovu a třeba pak změním hodnocení směrem výš. Nyní je pocit příliš rozpačitý. Jsem totiž dost racionální typ a druhá část knihy byla přece jen příliš básnická. 75%

Televizní upoutávka od 18 minuty: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096008034-tristatricettri/215562254200006

herdekfilek
06.02.2015

Popišme si princip knihy Přečtený život. Milan Špůrek si při vášnivém čtení knih dělal výpisky. Dejme tomu. Dělá to tak mnoho z nás. Hledáme v knihách střípky nadpozemského vědění, jež v sobě, třeba, snad, obsahuje vysvětlení, základní vysvětlení, proč to všechno. V každé knize hledáme zákmity geniality, moudrosti, pochopení. Snažíme se dosíci něčeho nevšedního, něčeho, co se neválí v regálech supermarketů, co je ojedinělé, výjimečné, co by dokázalo existovat samo o sobě. Milan Špůrek takové zákmity prozřetelnosti jemně vytrhával z kontextu knih a zařazoval si vytržené do kartotéky. Do jakéhosi soukromého pekla lidského poznání. A posléze z vytrhaného začal skládat literární koláž. Fotomontáž literárního díla. Přiložil k sobě Nietzscheho a Holana, přiložil Flauberta k Learymu, Exupéryho k Havlíčkovi. Položil moudrost jednoho k moudrosti druhého, dal seznat čtenářovi, a hlavně sobě, že existence literatury je spojitá nádoba, kde se dá dle libosti přelévat a nacházet nové a nové dimenze. Stejně jako u koláží fotografických. Kdo by kdy spojoval Hitlera s Ghandím? Všechno jde.