Pražský golem, rabi Löw a moje židovská duše

Naprosto jsem netušil, co jdu číst (pro změnu to nebyla moje chyba, knihu jsem dostal zcela nečekaně k narozeninám), nikterak jsem se tomu ale nebránil, protože tematika judaismu je pro mne mimořádně fascinující až magická.

Tahle kniha ne. Není ani fascinující ani magická, je to vůbec s těží kniha. Spíše bychom hovořili o zkniřněné galerii. To samo o sobě nemusí být problém. Vyobrazení jsou celkem pěkná a obsahují velké množství židovského symbolismu, jakkoliv bychom mohli vést debatu na téma jeho koherence a vzájemné souvislosti, které by nás posunulo takřka na hranici debaty o smysluplnosti. To ale nechme stranou, formálně se stále má jednat o knihu a její dominantou je text psaný.

A to není dobré. V celku text působí jako zcela nesmysluplně a nahodile poskládaná série (pseudo)faktoidů o autorově životě, židovské tradici, historii, životě rabiho Löwa a mystice. Jednotlivé texty na sebe prostě nenavazují a v podstatě nabourávají koncepci knihy jako souvislého sdělení. Jakkoliv to může někomu připadnou jako sympatické rozjímání, mě to připadá spíše jako nekoncepční blábolení. Tolik forma.

Pak je tu obsah, potěš mě libovolná celestiální entita. Historizující pasáže mívají s historií jen pramálo společného (pobavil jsem se vrchovatě u dobré duše Přemysla Otakara II., jehož ochrana židovské komunity historicky vzato neměla intenci etickou ale ekonomickou, jakkoliv ji i eticky lze považovat za dobrou. Obecně dějiny židovství jsou tu podány optikou poněkud ideologickou v tradici povzneseného utrpení, která je jistě dějinně opodstatněná a pochopitelná, racionální přístup Arendtové je mi však nesrovnatelně bližší. Dějinné postavy jsou tu přitom podávány stejně primitizovaně, jako samotné židovství. Intimní střípky z života a mládí autorova pak čpí narcisismem (který, mimochodem, nemá navzdory běžné předsudečné představě nic společného s židovstvím (viz třeba Weyrův podiv nad Kelsenem a dalšími jeho židovskými kolegy, kteří byli geniální, trpěli však spíše jakýmsi (absurdním!) pocitem poníženosti), jedná se výhradně o osobnostní ustrojení autorovo. Nejhorší jsou ale pasáže mystické a náboženské, které jsou jen jakousi představou o hlubinném rozvažováním nad podstatou bytí, které je typické pro judaistickou tradici. Přitom se pokouším nebýt na tuto textovou dominantu příliš naježený, neboť je jakési zjednodušení nutné při rozsahu díla. Otázka pak je, v jaké míře je smysluplný rozsah díla.

Nejodpudivějším shledávám zakončení knihy. Autor se z čista jasna přesouvá na pozici politického komentáře. Proti jeho obsahu já v podstatě ničeho nemám (vyhrazuji si zde ovšem právo nevyjádřit se k Izraelsko-Palestinskému konfliktu, kterému nemohu rozumět), podání je ovšem strašlivé. Metafora s glemem je naprosto neadekvátní. Autor pomíjí (jím samotným zmíněnou) eticko-náboženskou komponentu příběhu a redukuje jej výhradně na jeho fyzický projev v metafoře, která je hloupá (neb sám Iron Dome nemá kapacitu být destruktivní silou, jedná se o úzce vymezený obranný systém, který nemá kapacitu k ničemu jinému a autor tak zde zaměňuje defensivní systém s celistvostí násilného konfliktu) a reduktivní.

A mimochodem, autor se pokoušel zakončit moudře s doplněním židovské moudrosti. Nevědomě přitom cituje Korán, což je mi osobně sice sympatické (liberální (halíkovskou) koncepci náboženství jako platformy setkávání se považuji za mimořádně milou), ledasco to ale vypovídá o autorovi a důkladnosti práce na této knize. Já si to tu tedy také odcituji, v českém překladu Ivana Hrbka. Súra 5:32: „...aby ten kdo zabije jednoho člověka ... byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován jako by oživil lidstvo veškeré.“

Legenda o Golemovi je tu podána značně pokřiveně. Pokud Vás zajímá skutečný vývoj toho, jak bylo (až v 19. století, ne sto let po smrti, jak mylně tvrdí kniha) Maharalovi přiřknuto stvoření golema, doporučuji knihu "Cesta života : Rabi Jehuda Leva ben Becalel", editor Alexandr Putík, Academia, Židovské muzeum v Praze, 2009.