Prázdná země: Listopadová část roku

01.08.2021

Obyčejná slova poskládaná do obyčejných vět. V těch větách jde jen o obyčejné věci, události, zážitky, cesty. Ale jak jde čtenář po těch obyčejných cestách a sleduje vše obyčejné kolem sebe, zjistí najednou že text není obyčejný, že je výjimečný ...a pak mu přijde líto, že je už konec.

23.02.2021

„Je-li krajina knihou, jsme my spolu se všemi dalšími složkami krajiny čtenáři této knihy, ale zároveň jejími aktivními tvůrci, a rovněž písmenky nebo částmi textu této knihy.“
/Sádlo, J. Krajina jako interpretovaný text/

Krajina fascinuje a inspiruje člověka od pradávna, aby ne, vždyť je taky její nedílnou součástí.
Tohle je opravdu výjimečná knížka! - viz. komentář witiko, od biologa Jiřího Sádla (který se zabývá mj. kulturními projevy v krajině, podobně jako třeba možná trochu známější, Václav Cílek) je dost jiná od jeho ostatních (více odborných, či populárně-naučných), tahle je opravdicky úžasně čistě poetická, náladová a pocitová …
„Jak je krásné chodit v zimě lipinou! Chodím lipovou alejí, lipovým lesem, často se zastavuju, vracím, nechodím dopředu.
U poslední lampy vesnice zastávka autobusu, u zastávky: bílé světlo lampy, bílý sníh po krupičkách znovu trochu padá, v pámelníku bílé hrudky starého sněhu, kulaté bílé plody. Tak celkem čtyři různé bílé, pátý mráz, všecky táž tma.
Jak je krásné chodit na mraze pod lipami! Chodím lipovou alejí... Ztratit se ve svém vlastním světě. Rákos v rákosí.“
… v téhle útlé knížečce totiž Jiří Sádlo popisuje, jak on - sám za sebe! - prožívá krajinu během podzimně-zimního období, a jsem opravdu moc ráda, že se s námi, čtenáři, o své pocity podělil, je to totiž až překrásně snové, hodně (někdy až drsně, v pozitivním slova smyslu) intimní a myšlenkově krystalicky čisté, jako čerstvě napadané vločky sněhu, jako jinovatka, jako mráz, co kreslí na okenní tabulky, své složité, originálně jedinečné, vzory.

Jiří Sádlo je známý svým konceptem „čtení krajiny“ - krajina je něco jako text, který nabízí více způsobů interpretace, je totiž stejně, jako je text složený z písmen, složená z objektů, které možná samy o sobě se nezdají nijak zajímavé, všechno je ovšem jinak, když přidáte přítomnost pozorovatele – interpretovat krajinu je intimní záležitostí, podobně, jako čtení knížky (však to znáte, co čtenář, to vlastní názor na knihu :-) ...
„Krajina je rozhraním vnímaného a vnímajících, utvářeného a utvářejících, je průběžně - a vždy, kdy je krajinou v plném slova smyslu dotyčného pojmu - čtena a interpretována.“
/Sádlo, J. Krajina a revoluce/

Ale zpět k Prázdné zemi, která je z výše uvedeného asi nejvíc právě o tom rozhraní mezi vnímaným a vnímajícím, autor v ní pak zkoumá především příměstskou, tedy kulturní, krajinu na rozhraní podzimu až zimy s příslibem jara.
Je to totiž specifický prostor asi nejvíc ze všech ovlivněný člověkem, je to mikrosvět, který je asi nejvíc tlačený podlehnout lidskému řádu věcí …
„jedu tramvají, jsem rád, podél náspů, úhorů, ohrad, plotů, hromad větví, hromad listí, hromad země, hromad izolace z kabelů, podél starých domů, cest s vytrhanou dlažbou, slepých ramen zpola zasypaných navážkou, míst pustých, kde bylo zrušeno zahradnictví, podél rozpadlých skleníků, podél vysokých aster, které popálil mráz. … kůra vrbová, pod mostem řeka zvracela listí. Ohniště, kde se topilo pražci. Podél hrud, podél zbytků polí, zahrad, zdí.“
… ano, přesně tohle je smutně, pustě zimní příměstská krajina, opakující se, stejně stejná, mdlá … až pak, najednou …
„Na různých místech různé jarní pachy. Opravdu, ráno jsem šel pro rohlíky a už bylo jaro. Začínalo sněžit. Potkal jsem straku na ořechu, psa s vousy jako Daniel Frynta, lístky pampelišky. A kdybyste viděli, jak zelený a vysoký je na Českomoravské pýr u zdi vedle stanice metra! A pak tam byla jedna odrápaná zeď a i to bylo jaro.“
…
„Je po sněhu, nejaro, nezima... Však také bezčasím a blátem se může projevovat rozhraní ročních dob! Z fialek čouhají oschlé lupeny polorozpadlé... andělé z břečťanu... jasany... šel jsem na Flóru přes Olšany.“

A víte, kdy se to všechno začalo? … jednoho pozdně srpnového dne, kdy Jiří Sádlo začal psát svůj deník …
„Náčrt podzimního deníku: Teď jsem viděl čáry od letadel na nebi. Je konec srpna a teď jsem napsal začátek podzimního deníku …“
… díky za ten bezva nápad!

PS: Na knížku jsem narazila díky DK, když se objevila v nové várce e-knih ke stažení, všechno šlo stranou a tenhle krátký text přeskočil všechno právě čtené, takže tímto velmi děkuji za tenhle malý, ale pro mě velký, objev! Hned ji také ráda přidávám do letošní ČV – téma: kniha kterou jsem objevila díky DK :-).

„Téměř jistě žádné z lipových semínek, které jsem dnes dopoledne našel, se nestane dospělou velikou lípou. Má-li zůstat zachována populační hustota, což je asi nejpřirozenější stav, ze všech semínek, která se kdy na této lípě narodila, se právě jenom z jednoho stane takto stará a veliká lípa. A tak to, co nacházíme, jsou hluchá semena času, z kterých nebude nikdy nic, nebo jenom marné pokusy. – Ale přece lípa existuje?“