Pravdě do očí
Jan Krůta
Nový román Jana Krůty, autora úspěšné prózy Šúbidy blues, má zdánlivě fantaskní rámec: zvířata se chopí vlády nad planetou a zařizují život na ní podle svých potřeb. Lidé jsou umístěni v rezervacích, částečně jako krmivo pro masožravá zvířata. Vybraný vzorek – trojgenerační rodina – je zkoumán v Zahradě moudrosti, obdobě zoologické zahrady, jako ukázka životního stylu a chování druhu homo sapiens. Próza má výrazný satirický charakter – ukazuje dnešního českého člověka v jeho relativně typickém prostředí, v panelové kóji 2+1. Cílem výzkumu je vychovat v zajetí živé lidské mládě a usměrňovat vývoj člověka pro "zvířecí" účely v nové éře na Zemi. Konfrontace tří typických životních postojů (současné staré, střední a nejmladší generace), představujících "vesmír" průměrného českého člověka 20. století, je nejvážnější a nejzdařilejší stránka díla. Zde se autor pohybuje v naprosté realitě a přináší osobitý vklad k obrazu našich současníků. Ironie a sarkasmus se nevybíjejí ve šklebu a odsudku svým způsobem zdeformovaných postav, ale ustalují se v objektivním a chápavém pohledu na ně.... celý text
Přidat komentář
SPOILER:
Velký zklamání. Podle anotace jsem nabyla dojmu, že kniha bude pojatá z pohledu zvířat, opak byl pravdou. Tunajší svět a jeho nové uspořádání je načrtnut jen v tom nejnutnějším, což pro příběh stačilo, ale to bylo právě to, na co jsem se těšila - jak to jen ten autor vymyslí? Bohužel to bylo ale zase celý jen o lidech a jejich citečkách, trochu mi to připomnělo takovou slabší páralovštinu. Dala bych jen jednu hvězdičku, druhou ale přidám za to, že s hrdinama na konci udělal autor rychlej konec, a hlavně za Černou knihu vinoucí se pod čarou celým textem. Nebylo mi to samozřejmě neznámý, ale když to čte člověk takhle najednou, je to vždycky, znovu a pokaždý otřes a hnus. Je cítit, jak to autora taky strašně trápí, ale ta knížka měla prostě vypadat úplně jinak, mohl ze zajímavýho námětu vytěžit mnohem mnohem víc. Škoda.
Smrt lidem!
Taky jsem ji četla kdysi dávno, kolem 13-15 let a byla jsem z toho naprosto vypsychlá... Příšerný... Měli by to spíš zařadit mezi horrory...
Četla jsem kdysi dávno... asi ve tak v čtrnácti, patnácti letech... děj si už přesně nevybavuji, ale vím, že mě z této varianty budoucnosti jímala hrůza a prožívala ji i ve snech... tenkrát mě zcela uchvátila, proto dávám plný počet...
Určitě si ji musím ještě jednou přečíst.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Sextenze |
| 1985 | Namlouvání |
| 1985 | Pravdě do očí |
| 1996 |  Čurumbum |
| 1993 | Nesmrtelná teta |
Kniha Pravdě do očí je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 22x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Knihotéce | 25x |
| Chystám se číst | 5x |
| Chci si koupit | 2x |
Otevřu DK a obálka Znamenité mrtvoly mě praští přes oči, protože se chystám přidat do přečtených zrovna tuhle Pravdu – Knížku, jejímž úkolem je praštit nás taky:
Příběh rozehrála zvířata, když usoudila, že lidské zvůle vůči nim i planetě už bylo dost. Sledujeme lidskou rodinu chovanou v zoo poté, co se ucho utrhlo a lidé napadali do zajetí. Sleduje ji i personál zahrady, chtějí o člověku bádat a rádi by jej množili.
(Uvažují přitom jako lidi a sledují lidi, aby jednou nedopadli jak lidi… prostě je tam díra v logice, jasně.)
Musím trochu souhlasit s Vidličkou níže, i když ta páralovština mi vadila jen někdy: Z toho světa vidíme jen málo, taky jak zpoza mříží, a možná pro ochranu čtenáře. – „Naše“ rodina měla zkraje ještě velké štěstí. Co se děje mimo zoo s těmi, kdo ho neměli, autor spíš jen naznačuje, a stačí. O to horší je tušit, kam děj spěje, zatímco všem aktérům dochází trpělivost.
To má ale autor pěkně vymyšlené. Když vám jich začne být líto, dojdete na konec stránky, a tam se celou knihou linou poznámky z článků a zpráv o tom, co páchá člověk jiným živým tvorům; které nám zvířátka poskládala do tzv. Černé knihy. A je to hnus, velebnosti, stačilo by, co děláme neúmyslně, natož čehož je někdo schopný pod heslem „v zájmu vědy“ nebo i pro radost, a ještě říkáme: „Chovají se jako zvířata.“