Prasa
Ivan Kučera
Románové spracovanie najlepšej trilerovej poviedky roka. Tvrdé ako rana kladivom do hlavy. Ostrý Pichliač je na prvý pohľad dedina ako každá iná. V skutočnosti je plná temných tajomstiev a žeravých uhlíkov, ktoré môžu kedykoľvek prepuknúť v ničivý požiar. Zatiaľ je pokoj, ale veliteľ obecnej polície Enzechštejn tuší, že je to ticho pred búrkou. Do hlbokých lesov, ktoré sú všade naokolo, odchádza mladý muž spáchať samovraždu. Vodca miestnej problémovej rodiny začína vidieť na červeno. Starý sedliak práve umrel a zanechal na svete obrovské prasa. Prasa, ktoré hladuje. Ktoré bolo zvyknuté na žrádlo. A je ochotné spraviť čokoľvek pre to, aby zasa malo plný bachor.... celý text
Přidat komentář
Na Slovensku a hlavne v slovenských reáliach učite vzniklo pár naozaj kvalitných hororov, no nie je ich veľa. Toto určite nie je a nebude jeden z nich. Autor sa snaží vytvoriť - ani neviem čo, nejaké svoje detektívne univerzum s nadprirodzenými prvkami, ktoré však škrípe a nedáva logiku. pár kvalitných pasáži s budovaním napätia to nezachráni.
Je pravdou, že jsem vůči této knize byl (snad kvůli tématu?) mírně skeptický. O to víc mě zaujala a potěšila, když jsem jí nyní věnoval pozornost. Četlo se to prakticky samo, postavy působily uvěřitelně a jednotlivé situace jste viděli přímo před sebou v těch správných (černých a krvavých) barvách. Enzechštejna jakožto hlavního protagonistu jsem si oblíbil... a to zejména proto, že ono titulní prase se v knize vyskytuje o štětinu méně, než bych čekal.
Abych věci uvedl na pravou míru, v první půlce knihy hlavní hrdina vypořádává s násilnickým klanem Rosinských. Prase samotné (jakkoli se projevuje už v první polovině příběhu) na scénu s plnou parádou vtrhne spíše až v druhé polovině dění. Což je trochu škoda, potenciál smísit obě dějové linie v jeden celek tam byl. Ale i tak je kniha na správných místech nepříjemná až krutá; a osobně také velmi oceňuji ty části, kde občas v rámci dialogů problikne humor. Nicméně horror převažuje a závěr příběhu je poměrně uspokojivý.
Knihu bych doporučil všem se zájmem o porci slovenského horroru.
Nesporným faktem je, že Ivan Kučera má obrovský cit pro vykreslení prostředí a mnohých postav. Jenže kromě tohohle (a strohé "svižnosti") mi Prasa vlastně nemělo co nabídnout. Ta kniha se měla jmenovat spíše Enzechštejn, než Prasa, protože je hlavně a spíše o něm než o titulním zvířeti, kterému je vlastně věnována hlavně druhá půle příběhu. Hodně mi v knize chybělo nějaké dějové propojení Rosinských a prasete, jejich dějových rovin. A že by se našlo hned několik možností. Takhle kniha, její děj působí spíše epizodně, první půlka Rosinští, druhá Prase. I když je příběh psán vcelku stroze čtení odsýpá, děj už tak neubíhá a občas se trochu vleče. K tomu ještě několik detailů a věcí, které utkví v paměti pro svou ne přímo nelogičnost, ale člověka bací, přemýšlí nad nimi a zjistí, že to nejednou trochu nesedí. Tohle měla odhalit již první editace textu. Co mě dost zklamalo je závěr. Od příběhu, který je údajně "tvrdý, jako rána kladivem do hlavy" jsem opravdu čekal více. Podle mě by dva kratší samostatné příběhy (Enzechštejn vs Rosinští a Enzechštejn vs Prasa) působili mnohem lépe a úderněji, než takhle spletené do jednoho.
Knihu Prasa jsem četla krátce po knihách dvou fenomenálních spisovatelů (F. Kafka a A. C. Doyle), což se zřejmě hodně projevilo na tom, jak jsem si ji užila. … Hladové prase, které přišlo o přísun potravy, je skvělý nápad. Sama jsem vyrostla na vesnici a dosud mají naši malé hospodářství. Ze všech domácích zvířat mi právě prasata byla vždy nesympatická, cítila jsem k nim určitý respekt. Babička zmiňovala, že sežere i slepici, když má možnost, takže s námětem nemám sebemenší problém. A neubránila jsem se vzpomínce na Hannibala od T. Harrise:-) Prolog sliboval zajímavé čtení a vzbudil ve mně touhu zjistit, jak to tenkrát bylo. Kromě linky s prasetem mě zaujala i rodina Rosinských. … „Boli extrémne chudobní. A z chudoby len málokedy vzíde niečo dobré. Dve desiatky mužov, žien a detí bývali v jednom dome. Ak sa tá smradľavá haraburda dala tak vôbec nazvať. (s. 11) … Chtěla bych se o nich dozvědět víc.
V románu Prasa jsem se setkala s mnoha zajímavými postavami (starý Greguš, doktor, Boban, Enzechštejn, E. Skovajsová, vůdce rodiny Rosinských, atd.) Bohužel mi byly postavy naservírovány i s popisem jací jsou po charakterové stránce. Neměla jsem prakticky možnost udělat si o nich sama svůj vlastní obrázek. Chyběly mi situace, z kterých by mi povaha postav vyplynula nepřímo. Obzvlášť u Bobana bych to ocenila, protože mi dost připomínal mého bráchu.
Autor podle mě moc tlačí na pilu. Rádoby vtipné špičkování na mne nepůsobilo, i když v podobném duchu často sama odpovídám, protože jak se říká „na blbou otázku, blbá odpověď“, ale tady mi to nesedělo, tak snad taky takhle nepůsobím na pozorovatele zvenčí:-)… Nejvíc mě vyrušovala při čtení četná přirovnání. Přirovnání mám moc ráda, ty úderná od S. Kinga úplně zbožňuju, ale tady se mnohdy míjela účinkem, resp. vyvolávala ve mně opačný pocit, než byl zamýšlený a kazila mi atmosféru momentu. Z napínavé scény se rázem stala scéna úsměvná (např. striekala krv jako voda vo fontáne)... A nedá mi to a musím okomentovat „krev vytékající z úst“. Vážně musí skoro při každé rvačce, úderu nebo střelbě vytékat krev z pusy? Viděla jsem to v tolika filmech, a když jsem zkusmo googlila, tak jsem našla poměrně rychle víc jak 10 knih, v jejichž textu „vytékal pramínek krve z pusy“.
Kromě příběhu si ale z knihy odnáším několik zajímavých myšlenek… Třeba: „Nezaslúží si aspoň pár sĺz každý člověk na planéte? Aj ten zlý?“ (s. 82)
Závěrečné finále se opravdu povedlo. Byl to vlastně jediný moment v knize, který mi přišel nechutný. A zřejmě to ovlivní můj dosud velmi kladný vztah k … (nechci spoilerovat, kdo četl, tak si dokáže doplnit sám nebo si přečtěte Prasu a sami zjistíte:-)) Váhám, jak ve výsledku knihu hodnotit. Jako celek se mi líbila, klidně by mohla být i delší, bavila mě, dokážu si představit, že by šla rozpracovat více. Tajemné lesy. V jejich souvislosti byli zmínění „Kozí ľudia“ – o nich si určitě přečtu:-) I. Kučera získal mou pozornost. Marně pátrám v paměti, zda jsem kromě J. Nižnánského četla ještě nějakého slovenského autora, teda kromě těch píšících pro děti:-)
PS. Kniha se hodí i do ČV – obsahuje pohřeb.
Hnus, bordeľ, a anarchiu okorenenú štipkou extrémizmu. Toto nám servíruje autor v tomto romániku - fakt dlhšej poviedke. A mne ten Ostrý Pichliač celkom prirástol k srdcu - celkom ako naša dedina. No..., napriek slušnej (a originálne) ukončenej prasačej línií, tu je nemenej zaujímavá línia (asociálna, prečo to nenazve pravým menom), je žiaľbohu ukončená priskoro a až do konca knihy čakám, že sa ešte ukáže. Ale ináč fajn, brutalitky, popkultúrne odkazy, naturalisticky servírované na drevenom podnose. Sem - tam naozaj vydarené slohotvorné state. No, nežerte to - bravčovinky z domáceho chovu! Vďaka za slušnú porciu Ivan.
Sympatické dielko, ktorému chýba viac konzistencie v deji a hlbšie postavy. Niektoré dejové línie majú viac potenciálu než tá ústredná. K postavám si čitateľ nevytvorí žiaden vzťah. Pozitívom je nadšenie, ktoré z Ivana srší na každej strane. Je vidieť, že ho písanie baví, vie, čo a o čom chce písať. Hnidopich by poukázal na to, že prasa nemá kopytá a na malý anatomický rozdiel medzi nohou a chodidlom.
Prasa je hnusné, detaily odporné a Enzechštejn poriadne drsný. Aj tak by sa dalo Prasa charakterizovať. Ale to by nebolo fér, pretože román je predsa len čímsi viac. Román bol pre mňa po knihe Lesy a niekoľkých poviedkach už xtým návratom do Ostrého Pichliača, tohto slovenského Castle Rocku. A je to poznať. Postavy sú familiárne, odkrývajú sa nové detaily z ich životov a čitateľ má pocit, že toto typické slovenské mestečko, plné sociálnych prípadov, ziskuchtivých hajzlíkov, ale aj poctivcov, ktoré to celé ako tak držia v chode, už dobre pozná a hlavne, cíti sa v ňom dobre. To je pre mňa jeden z hlavných kladov románu. Ostrý Pichliač, Enzechšteina, doktora a ďalšie postavy mám rád a na ich ďalšie temné dobrodružstvá sa už teraz teším. Kto ďalšie diela od autora načítané má, nájde v Prasati plno väčších aj drobnejších odkazov na romány aj poviedky. Vtedy to celé ožíva. Vtedy to naozaj baví.
Z nadhľadu však treba poukázať aj na veci, ktoré až tak nefungujú. Neznalému a nezaujatému čitateľovi, ktorému je pridaná hodnota zastretá, bude možno chýbať výraznejší nosný príbeh. Román je zložený z niekoľkých epizódiek, ktoré ikeď majú spád a čítajú sa dobre, nevytvárajú onen dobre fungujúci celok, akým by román mal byť. Je poznať, že Kučera je hlavne poviedkár a román nie je celkom pôda, na ktorej sa pohybuje tak sebavedomo, ako pri poviedkach. Dlhším dialógom chýba prirodzenosť a občas sa zdá, že autor mal problém plynulo a presvedčivo prechádzať medzi jednotlivými kapitolami. Románový Kučera sám seba dosiaľ hľadá.
Čo autorovi naopak ide, je zobrazenie onej odvrátenej stany života obyčajného človeka v utiahnutej malej komunite. Bežné problémy ako choroby, nenaplnené ambície, alkoholizmus, násilie, nespokojnosť so životom. To v Prasati funguje na jednotku.
No a samozrejme, Prasa je horor. Sú to lesy, dedina skrytá pod hustým príkrovom stromov, domy na hranici so svetom, v ktorom sa ukrýva mnoho starého a zlého. Nie je to "iba" ľudožravé prasa chlípajúce tekutiny z roztrhaného žalúdku. Je to prítomnosť "čohosi", čo žije tam, v lesoch, čo dýcha a saje a sleduje. Toto Kučera tiež ovláda perfektne.
Záver sa podaril. Vrcholu "súboja" s prasaťom síce chýbala výraznejšia konfrontácia s Enzechštejnom, no netradičné ukončenie (pre autora - nie, nevyznelo to humorne, práve naopak, bola to dobrá voľba) a podobne aj melancholický epilóg boli skvelé.
Mimo spomínaných kladov si na Kučerovi cením aj to, že sa nesnaží ako mnohí servírovať texty podľa trendových námetov, nie je to raz slasher, raz duchárčina, raz scifi, ale buduje svoj vlastný literárny svet, svet familiárny, prevoňaný ihličím, prestúpený poverami, starým, hnijúcim zlom, či už skutočným, alebo nadprirodzeným, svet, ktorý je každým dielom bohatší. Kučera píše hlavne pre seba a tak to má byť.
Od autora ma čaká ešte rest v podobe Kozích ľudí, no už teraz sa teším na ďalšie, nové autorove príbehy, či už poviedky, alebo román.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2022 |  Ďáblův hřbet |
| 2016 |  Obchádza nás temnota |
| 2019 | Prasa |
| 2014 | Lesy |
| 2013 | Kozí ľudia |
Kniha Prasa je v
| Přečtených | 22x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 12x |
| Chystám se číst | 8x |
| Chci si koupit | 1x |
| dalších seznamech | 1x |
Výborný hororový thriller, ktorý je šokujúci, netradičný ako aj nečakaný s pár zaujímavými zvratmi. Oproti poviedke Prasa je román samozrejme prepracovanejší, psychologicky hlboký, zaujímavejší a v neposlednom rade hororovejší. Ivan vie ako vykresliť atmosféru a strašidelné situácie, ktoré sa nečítajú ľahko. Odporúčam a naparujem plný počet.