Pozůstalí
Alžběta Bublanová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/496285/bmid_pozustali-9TZ-496285.jpg
3
40
17
Když její manžel spáchá sebevraždu, zhroutí se Jitce svět. Zůstane sama s osmiletým synem, který se jí vzdaluje, manželovou rodinou, která jí Pavlovu smrt vyčítá, a především s trýznivými otázkami, na něž nedokáže najít odpovědi. Proč to udělal? Můžu za to já? Co teď s námi bude? A jak mám začít znova žít? Čekají ji dlouhé měsíce tápání, přešlapů a snahy, aby se stala silnou ženou, která se dokáže postarat nejen sama o sebe, ale hlavně o své dítě. Novela Pozůstalí je příběhem osamělých duší, jež se pokoušejí znovu najít svoje místo v troskách vlastních životů a končí ve slepých uličkách častěji, než by si přály.... celý text
Přidat komentář
Taková jednohubka na jedno odpoledne, co neurazí, nenadchne. Četlo se to relativně dobře, ale hlavní postava Jitka mi byla totálně nesympatická - sebestředná ženská, manžela snad nikdy nemilovala, půl roce po jeho smrti si najde milence, jen proto, aby jí vytáhl z “bryndy (coby chudoby) a zachránil ji, závislá na ostatních, totálně nezodpovědná - o syna se pořádně nepostará, žádnej zájem (ač on svým chováním vysloveně volá o pomoc), nulová komunikace a do toho není schopná najít si práci, chlastá a furt se jen lituje. No a ten konec - chudák ten syn, takhle brzy se setkat se smrtí tak dvou blízkých lidí. . .
Jako přečteno, dobrý, ale znovu bych do toho nešla.
Pane Bože! Co tím vším chtěla autorka říct? Prvních 133 stran se hrdinka utápí v žalu a výčitkách a pak se na posledních 8 stranách stane tolik věcí! Tomu bych možná rozuměla, ale pochybuji že by to takhle fungovalo v reálném životě. Pokud se takováhle tragédie stane a vy máte malé dítě musíte se sakra rychle pozbírat, zorientovat a fungovat! Lítost hrdinky mi přišla přemrštenáa a byla zbytečně dlouho pripominaná a otravná. Za mě zklamání!
Smuutné, ale asi pocity pravdivé... neodsuzuji, vnímám tragičnost chvile, kdy se člověk ocitne sám v bludišti života. Knihu jsem přečetla za jeden den a bylo mi u čtení všelijak...
V příběhu se čtenář setkává s panoptikem zvláštně pokřivených charakterů, které se vyrovnávají s dobrovolným odchodem blízkého člověka. Každý se ke ztrátě staví po svém. Uprostřed toho všeho se ocitá vdova Jitka, která je velmi povrchní a jednoduchá a jediná zajímavá věc na ní byla, že byla manželkou svého muže. Po smrti manžela ale tápe, nemá žádné pevné místo ve světě, žádný cíl a výchova devítiletého syna ji rychle přeroste přes hlavu. Neustále se zajímá o to "co si o ní asi kdo pomyslí" a ve výsledku slouží všem jako obrazný fackovací panák pro projevení jejich frustrací ze smrti blízkého. Závěr se mi líbil, jen mi tam chyběl nějaký vývoj hlavní postavy, ale možná to jen nahrávalo její celkové plochosti, kterou jsem chápala jako cílenou, v podstatě jen zrcadlila frustrace lidí ze svého okolí.
Z anotace jsem byla nadšená a věřila, že narazím na něco, co mě nadchne. Bohužel… Nebyla špatná, popis událostí a myšlenek dobrý, ale chybělo mi nějaké vyústění.
Líbí se mi, že jsou zde věci pojmenovány konkrétně, nechodí se dlouho kolem horké kaše a přitom je tu dost myšlenek i "mezi řádky". Ta skutečnost, že máme neustále pocit, že jsme mohli udělat více a neudělali a teď už je pozdě, je drásající. Hromada otázek, žádné odpovědi. Co člověk, to jiný způsob, jak se s realitou vyrovnat. A zde v knize u těchto postav je to dost reálně popsané a skutečné. Poznala jsem během čtení slova mojí rodiny i moje vlastní.
Těžká kniha, vlastně moc nevím jak to popsat. Popisuje běžný život Jitky, čerstvé vdovy, které se zabil manžel. Popisuje, jak se se situací vyrovnává, jaké těžkosti jí to přináší vzhledem k tomu, jak se se skutečností vyrovnávají příbuzní jejího zesnulého manžela a jak se musí popasovat se synem, který jakoby k ní ztrácel cestu. Útlá, ale silná knížka.
Novinka Alžběty Bublanové Pozůstalí se povedla.
Byla to už má třetí kniha od autorky a ona prostě umí psát! Její knihy jsou čtivé, zajímavé, reálné a postavy skvěle vykreslené.
Pozůstalí jsou hodně ponurou a depresivní novelou o ztrátě blízké osoby a o tom, jak žít život dál, když nemáte na vše odpovědi… Doporučuju!
Velké zklamání, čekala jsem nějaké vyústění.....
Četlo se to sice dobře, ale hlavní hrdinka mě iritovala, a na konci jí přišlo vše na pohodu????
Chyběl mi nějaký závěr.....
Těžké téma, ale těžkopádně zpracované.
Postava Jitky se nikam neposouvá. Doufá že problémy za ní někdo vyřeší. Pohled z dětské perspektivy mi přišel zajímavý. Konec tomu příběhu dal trochu naději.
Někdy je tak strašně těžké vydolovat sympatie u postav, že se ze čtení stává utrpení. Pozůstalí jsou tohoto trendu dokonalým příkladem. Text není dlouhý, škodolibě by se dalo říct bohudík, ale je tak naléhavě intenzivní, že ve vás zanechá nedobrý pocit. Zpracovává totiž námět, který není dobrý sám o sobě. Jak se vyrovnat s nečekanou smrtí? Navíc s dobrovolnou? Jak být pozůstalým? Oceňuji ten rozpor mezi dětským a dospělým světem, autorce se podařil zachytit bravurně. Jitka jako taková mi někdy přišla naprosto mimo, neschopná, k ničemu, jindy, zejména v kontextu se zcela ujetou rodinou, naopak jako jediná příčetná postava. Čtení Pozůstalých je jako loupat cibuli s mnoha vrstvami. Pálí vás oči, až nakonec vlastně pláčete. Na samém konci ale bylo smíření, přijetí, špetka naděje. Důležitý text, na který ale čtenář musí být naladěn, vyjít mu svým nastavením naproti.
Tedy za mě ne :(. Do čtení jsem se musela vysloveně nutit, dost jsem přeskakovala a doufala, že se začne dít něco, co mě zaujme. Bohužel se nestalo.
Téma těžké a tíživé. Škoda tohoto pojetí..
Za mě nuda přes 200 stran. Nelíbil se mi styl psaní, příběh o ničem, i když těžké téma, ale špatně a nudně zpracované. Bohužel nemohu jinak. Do čtení jsem se musela nutit a jediná světlá vidina byla, že až to dočtu, začnu něco dalšího… i přestože je to celkem útlá kniha, tak mi dala zabrat 3 týdny.
Dny hlavní hrdinky plynou i po smrti manžela klidně. Zdánlivě klidně, pod povrchem to pěkně bublá, ani ona, ani další pozůstalí netuší, jak naložit s faktem, že jejich milovaný odešel ze světa dobrovolně. Temné čtení, vůbec ne jednoduché, leč potřebné, o takovém tématu by se mělo mluvit i psát.
Téma, které není vůbec veselé. Když dojde k odchodu blízké a milované osoby, dojde k emočnímu kokteilu.
Štítky knihy
sebevražda smrt 21. století česká literatura osamělost české romány
Autorovy další knížky
| 2016 |  V Tichu |
| 2020 | Ti, kterým se narodíš |
| 2021 | Život s panikou |
| 2022 | Pozůstalí |
| 2019 | Barák |
Kniha Pozůstalí je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 53x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Knihotéce | 56x |
| Chystám se číst | 48x |
| Chci si koupit | 15x |
| dalších seznamech | 1x |
Podtitul Možná jsme všichni na světě sami mi tak trochu asocioval Petru Soukupovou s její knihou Nikdo není sám, kterou jsem četla nedávno a byla skvělá. Očekávala jsem něco v podobném duchu a tematicky to vlastně podobné je, ale asi tak, že tohle psal někdo komu je nějakých "náct" na svůj blog a očekává, že to budou číst další náctiletí, kteří úplně nevědí, jak to v reálném světě chodí. Tudíž dítě na prvním stupni za špatné chování mohou vyloučit. Nebo když potřebujete psycholožku, nemusíte půl roku čekat, ale normálně k ní jdete a je to zdarma a k faráři se chodí na konzultace. Postavy, které autorku omrzely, nechala bez vysvětlení zmizet.
Na straně 69 je nám tvrzeno, že párky od Pavlovi smrti neměli, na straně 39 však Tomáš talíř s párky odsouvá.
A některé věty jsou prostě perly:
Působila plná síly a tou silou Jitku udeřila do svědomí.
Není to zkrátka můj šálek...