Pozor! Pohov!

Zdánlivě jednoduché, ale jde to do hloubky. Je to náročné období, člověk se bojí a snaží a někdy nevidí světlo na konci tunelu.

Strašně zajímavý pohled na mateřství. Zvláštně napsaný.
Deprese a pocit zmaru, je to co na mě působilo nejvíce. Nevím proč, se o mateřství říká, že je to nejkrásnější období v životě.

Wow.... do knížky jsem se začetla od první stránky a upřímně jsem misty měla pocit, že se mi hrabe v hlavě. Za mě je důležité taková témata otevírat a mluvit o nich - takže víc takových knih

Tak jsem se konečně dostala k jarní novince z nakladatelství Prostor s názvem Pozor! Pohov!
Jedná se o útlý román, spíš novelu, jednohubku irské spisovatelky, která má neuvěřitelně zajímavý námět.
Celá je totiž vlastně takovou promluvou matky k jejímu dítěti od narození do jeho 3 let. Mezi tím sledujeme i to, jak dítě ovlivní vztah svých rodičů, co se odehrává v mysli čerstvé matky a do jaké míry lze frustraci a vyčerpání potlačovat a stavět na vedlejší kolej...
Sama sice nejsem máma, ale i přesto mě kniha vtáhla, začetla jsem se a dokázala pochopit hlavní hrdinku, jelikož všechny popisy situací a emocí vyzněly neskutečně reálně.
Kniha Pozor! Pohov! ve mně doteď rezonuje, jsem ráda, že jsem si po delší době přečetla zase něco jiného, originálního. Mohu doporučit!

Nevím. Na mě to bylo takový utahaný, chaotický, do čtení jsem se musela nutit. Mnohem lépe se mi četla Zástava dechu.

Kniha byla pro mě o bezbřehé mateřské lásce, ze které vám ovšem může regulérně někdy hrabat, také o důležitosti komunikace mezi partnery, ale hlavně o tom, že je důležité si říci o pomoc, pokud máme pocit, že se topíme. To, že někdy něco nezvládáme, neznamená, že bychom byly méněcenné či špatné. Asi bych knihu doporučila přečíst každé nastávající či čerstvé mamince, věřím totiž, že může v mnohém pomoci a něčemu i předejít.

Více mých dojmů v záložkách recenzí od Knižních střípků

Neviem, ako to tie Írky robia, ale dokážu písať o materstve tak umelecky a zároveň hlboko, že pred nimi skladám svoj pomyselný klobúk a statočne im ukazujem svoje šediny. (btw,do pozornosti dávam ešte knihu Prízrak v hrdle, ktorá má podobnú tému, a predsa inak poňatú)
Máme tu hlavnú postavu, mamu, a jej vnútorný monológ. V rámci neho, sa počas celej knihy prihovára k svojmu malému synčekovi. A síce, ho bezmezne miluje, ale zároveň priznáva aj svoje ťažké, tabuizované pocity. Nemať čas na seba, posunúť svoje potreby na najspodnejšiu poličku, byť neustále v strehu a k dispozícii. Tie prebdené noci, keď chcete len dieťa, ktoré neplače. Tie rána, keď si chcete len umyť zuby, o rannej káve ani nehovoriac. Tie popoludnia, keby ste chceli, aby vaše dieťa ochutnalo aspoň nejaký príkrm, nech sa nemusíte strachovať, že bude trpieť podvýživou. A potom ten nával lásky, keď už nemôžete a vaše dieťa sa na vás usmeje, láskyplne sa vás dotkne, vy mu len ovoniate vlasy a cítite sa s ním späté na takej spirituálnej úrovni, až vás to samou láskou bolí. A o tom všetkom je kniha Pozor, pohov. Krásne, poetické, tabu odkrývajúce, plné lásky aj bolesti.

Není to špatné ale mám dva již dospělé syny necelý rok od sebe a některé pocity se mi zdají dost přehnané… I když rozumím co nám autorka chtěla sdělit

Jedna z nejlepších knížek o mateřství, která věrohodně popisuje, že ačkoli své děti milujeme, je to někdy velký boj. Styl psaní autorky mě hned vtáhl a zasáhl. Lehko jsem se do hlavní hrdinky vžila a v některých situacích jsem se viděla.
Není jednoduché se v dnešním světě rozhodnout mít dítě a vychovávat ho. Navíc, když nemáte oporu v těch nejbližších.
V poslední době jsem si prostorovky oblíbila. Jejich hrubší obálky jsou nádherné.
Asi je začnu sbírat. Tuhle určitě můžu doporučit všema deseti.

Doposud jsem nečetla takto pravdivě popsané pocity ženy po narození dítěte. I když má osobní zkušenost je trochu jiná, v mnohém jsem to měla s autorkou podobně. Ukazuje, že láska není vždy jen pozitivní, že v sobě zahrnuje mnoho složitých i negativních emocí.
Dle popisu je stav v Irsku dle mého názoru trochu vyhrocenější, než u nás, ale asi to záleží i na prostředí, rodině, apod.
Styl knihy je profesionální, po literární stránce skvěle napsáno.
Osobně nechápu, proč český překlad názvu knihy neodpovídá tomu anglickému. Je to docela časté, vadí mi to, protože to podle mě mění vyznění díla a jde o příliš velký zásah.

Asi to nebyla vhodná kniha necelý měsíc před porodem, ale okamžitě mě vtáhla a až na posledních cca 30 stran byla neuvěřitelně čtivá.

Téma tzv. mateřské "dovolené", která se stává noční můrou - už to naštěstí není v posledních letech takové tabu, kdy mateřství bylo/muselo být sluncem zalitá slast. Má to přesvědčivost a spád, jenom v závěru už mi přišlo, že tomu dochází dech a možná by to zasloužilo ukončit dříve.

Mámovství v celé své ryzí bolestné křehkosti... tak moc opravdové pocity... kdo teď vlastně vůbec jsem a vidí tyhle moje bolavé ztráty a nálezy vůbec někdo... chvíli se nevidím ani já sama... samota a nejistota... vztek a frustrace... trenkáč pozorující vše ze svého pohodlného bidýlka... pohlcující nespravedlnost... nově objevená nenávist... tohle přeci nejsem já... tohle přeci nejsme my... ztrácím se, abych se znovu našla a pak se mohla zase ztratit... občas se cítím jako kus hovna na podrážce většinové společnosti... a přeci bych neměnila... každý den se snažím být lepší verzí sebe sama... miluju svého čtyřletého syna úplně nejvíc... miluju tuhle cestu... s intenzitou životu vlastní... jsem máma a objímám nás všechny... děkuju za tuhle téměř až terapeutickou autenticitu plnou hojivých slz... je jí do toho dnešního mámovského pozlátka tak nějak třeba.

Tolik lásky. Ano, lásky, která má v mámovském jazyce asi milion podob. Té lásky, která nekompromisně zamotá hlavu, tělo, srdce, která bolí zcela nepoznaným způsobem. Lásky, kterou nepochopí ani ten zdánlivě nejbližší člověk v galaxii. Ten druh lásky, na kterou se nikdy nelze připravit, se kterou je mnohdy těžké se vypořádat, před níž v tu nejzranitelnější dobu touží nějaká část našeho já utéct... A tolik nenávisti. Netušené, až fyzické, bolavé a každodenní. Nenávisti, kterou lze jen a pouze nenávidět. Nenávisti nejen k jednomu zdánlivě a dosud nejbližšímu, nýbrž k celému kokotství (sic!) lidstva. Číst tuhle knihu bylo jako zalistovat vlastním neexistujícím deníkem, do značné míry je v ní otisknuta každá z nás - marných "Johanek z Arku" proti nespravedlnosti, bojovnic za vlastní práva, každodenních neviditelných hrdinek, silných i křehce zranitelných lidských bytostí, jež málokdo za lidské bytosti považuje. Ne, tohle není nadsázka, tohle není "moc", tohle v žádném případě není přehnané ani vykonstruované cosi; toto je neuvěřitelně citlivá sonda do jednoho neobyčejně všedního ženského osudu, pravdivá až do morku osteoporózních kostí, přiznávající i společností odmítané a nelíbivé skutečnosti. Možná, ruku na srdce, to celé bylo "moc". Protože úděl žen v tomto stále se držícím patriarchálním nastavení zkrátka "moc" je.
Děkuju za tuhle terapii.

Kniha zajímavá , ale přiznám se, že monology nejsou úplně můj šálek kávy. A chvílemi mě hrdinka a její vztah s manzelem docela stvali. Místy jsem pribeh preskakovala.