Povznesení
Z hlubin oceánu až ke hvězdám — jedna žena a objev, který může změnit budoucnost lidstva. Leigh vyrostla v Rotterdamu, kde se již jako mladá dívka ukrývala před násilnickými sklony svého otce pod vodní hladinu. Podmořský svět ji uchvátí, a tak zasvětí život podmořské biologii, cestuje po celé planetě a studuje prastaré organismy. Když je v Atlantském oceánu objeven zvláštní příkop, přidá se k týmu vědců, který hledá důkazy o existenci prvního života na Zemi. Jejich zjištění však záhy začnou zpochybňovat všechno, co o zrození našeho druhu víme. Objevy zavedou Leigh do mohavské pouště, kde sídlí nová ambiciózní vesmírná agentura. Hrdinka pronikne hlouběji do jejího fungování a zjistí, že průduch v Atlantiku je jen jedním z několika souvisejících jevů po celém světě, které společně tvoří vzorec přesahující hranici lidského chápání. Leigh si uvědomuje, že pokračovat v práci pro agenturu znamená opustit chřadnoucí matku a mladší sestru, a stojí před volbou, která nemá správné řešení: Má zůstat se svou rodinou, nebo se vydat na cestu napříč vesmírem?... celý text
Originální název: In Ascension, 2024
více info...
Komentáře knihy Povznesení
Přidat komentář
Asi "nejsoftovější" sci-fi, co jsem kdy četl. Jsou tam sice různé pokročilé technologie a zvláštní jevy, ale odehrávají se jaksi na pozadí, představí se v pár větách a vysvětlí jen do té míry, do jaké je chápou hlavní hrdinky a hrdinové, omezení navíc různou mírou utajování informací ze strany vesmírné agentury.
Ale to mi vůbec nevadilo, právě naopak, užil jsem si filozofující úvahy o povaze života, přemítání o často nelehkých vztazích mezi postavami, podrobné popisy každodenních rutinních činností při přípravách výpravy. A právě i tu frustraci z nedostatku odpovědí a závěrů, z omezení, příkazů a zákazů, dohadů a neověřitelných představ, frustraci, která dodávala četbě fantazijní podněty, vzrušení a dychtivost pokračovat, a sytila můj obdiv k hlavním hrdinkám. To se mi totiž líbilo asi nejvíc: jak se sestry celkem vědomě a smířeně pouštěly do toho, co cítily, že potřebují dělat, kam vykročit dál, aniž by mohly předpokládat nějakou velkou naději na rozuzlení, pochopení, zadostiučinění na konci snahy. Jako život sám, chtělo by se říct.
Velmi originální a nepředvídatelné sci-fi. Pomalu plynoucí děj a přemýšlivá hlavní postava přináší čtenáři neobvyklý zážitek. Jestli máte ve sci-fi knihách rádi hodně akce, tak tu zde nenajdete. Pokud máte raději hloubavé filosofické úvahy o vzniku života na Zemi a o povaze našeho vesmíru, tak jste tu naopak správně.
Co se mi na knize líbilo asi nejvíc, je její nepředvídatelnost. Neustále jsou tu prvky, které vám napovídají, kam to vše bude směřovat, ale pak přijde zvrat, po kterém se bojíte, že už se nedozvíte ni dalšího. A nakonec přijde závěr, který vám (třeba) potvrdí vaše předchozí domněnky, ale trochu jiným způsobem, než jste předpokládali. A stejně dočtete a máte ještě řadu nezodpovězených otázek, nad kterými můžete přemýšlet. To já ráda.
Dalším příjemným prvkem je "pitvání" vztahu hlavní postavy s její sestrou, matkou a otcem. Tady mi to zpočátku přišlo až moc násilně našroubované k té sci-fi zápletce, ale po přečtení celé knihy jsem to nakonec spíš ocenila. Moc se mi líbila perspektiva Heleny v předposlední části, která nám odpověděla na pár otázek, všechno hezky propojila, ale na druhou stranu další nikdy nezodpovězené otázky přidala.
A závěrečná myšlenka neustálého cyklení - nejdřív jsem byla frustrovaná, že takhle to přeci skončit nemůže, ale pak mi došlo, že přesně tak to být muselo a bylo to podle mě perfektní zakončení.
89 %
Povznesení
Téma je hrozně zajímavé a rád bych věděl víc, ale dočetl jsem jen do třetiny a dál nejsem schopen. Něco mě nepřekonatelně irituje na způsobu vyprávění. Autor vytváří spoustu verbálního napětí, ale přitom se pořád nic zásadně neděje a neposouvá, stále nic nevíme, všechno je jaksi v náznacích nebo dokonce utajované, nikdo z vědců ani pořádně neví, proč dělá to, na čem pracuje... Práce vědeckých týmů se zdá až podivně neprofesionální – metodologicky nevyjasněná, informačně a organizačně nekoordinovaná, podobně jako i dialogy vědců mezi sebou, kteří působí spíš jak studenti, kteří se náhodně sešli nad zadaným projektem na střední škole, než jako profíci a skutečně odborné kapacity. Proč do toho autor navíc střídá osobní přístup a vyhraněně subjektivní (téměř neurotickou) reflexi vypravěčky a téma jejích rodinných vztahů, se asi časem ukáže, ale minimálně do té třetiny to spíš ruší a odvádí než napíná. To nepochopitelné dusno pod pokličkou, kde se něco dlouho vaří a my vlastně nevíme co, je pro mě už nedýchatelné. Přestal jsem tomu důvěřovat a odkládám. Ale nehodnotím.