Povídky z jedné kapsy

18.04.2020

Klasika a obrovská inspirace

11.03.2020

Skvělá klasika

28.01.2020

Krásné povídky k zamyšlení.

09.12.2019

Hezké, některé povídky dokonce krásné.

08.12.2019

Naprosto úžasné povídky s nečekaným rozuzlením. Je v nich pobavení, pohlazení, napětí i poučení. Nikdy neomrzí a nezklamou a navíc jsou krátké. Prostě GENIÁLNÍ!

23.11.2019

Úžasné Čapkovy detektivní povídky. I když trochu krátké. Ale krásně vyřešené pragmatismem.

30.10.2019

Z povídek přímo dýchá atmosféra starých časů. Napsáno krásným jazykem. I když jsou povídky vesměs kriminálního charakteru, nechybí jim i humor. Dobře se četly, líbily se.

18.10.2019

Výborné čtení, ke kterému se dá s chutí opakovaně vracet. Za mě jde o literární klenot, ve kterém Čapek mistrně využívá bohatosti českého jazyka. Povídky jsou místy humorné, jindy trochu napínavé a zároveň se v nich nevtíravým způsobem objevují myšlenky o samotném žití.

"Tak to vidíte, pane: že tam byla tabulka s nápisem Zakázaná cesta, nikoho, ani nás, ani četníky, ani cikány, ani děti, nenapadlo, že by tam někdo mohl jít hledat modré chryzantémy. Takovou sílu, pane, má výstražná tabulka. Možná, že u vechtrovských domků rostou modré petrklíče nebo strom poznání nebo zlaté kapradí, ale nikdo je nikdy neobjeví, protože po trati choditi se přísně zapovídá, a basta. Jenom bláznivá Klára se tam dostala, protože byla idiot a neuměla číst."

07.10.2019

Velice čtivé, chytré a místo dost humorné, místy zase dost hluboké k zamyšlení, až záhadné a to vše na malém prostoru. Mně by to šlépěje taky nedaly spát. Pan Janík je ale můj osobní vítěz. Skvělé.

08.07.2019

Všechny povídky jsou jednoduché, rychle se čtou a mají své určité kouzlo doby jejich vzniku. Lidé v příbězích jednají prostě a jednoduše. Hned začínám číst Povídky z druhé kapsy.

19.05.2019

Opět povinná četba, ale rozhodně patřila k těm lepším, co jsme mohli dostat. Nikdy jsem moc nemusela Čapkův styl psaní, ale převážná většina těchto povídek mě i bavila. Takže dávám tři hvězdičky, protože já tenhle sloh zkrátka nemusím.

01.05.2019

Karel Čapek sice nenapsal žádný detektivní román, ale jeho povídky z obou kapes jsou nejen zcela mimořádné svým stylem, skvostnou češtinou, ale také způsobem přemýšlení nad věcmi "nad námi" i v nás. Co se mi ale zdá stejně zajímavé, že ty detektivní romány za něj a v jeho stylu napsali jeho následovníci. Místo supermanů, rabiátů a nebo geniálních mozků jsou ti luštitelé kriminálních (i jiných) záhad normální lidé, kteří mají i své slabosti a často i onen iracionální přístup. Zdá se mi, že Karel Čapek ovlivnil třeba i Zdeňka Jirotku (viz. ono vyprávění o panu Brudíkovi ze Saturnina), ale nepřímo byl i otcem české detektivky, a je jedno, zda se jedná o inspektora Klubíčka nebo poručíka Borůvku. Z každé ryze detektivní povídky by udělali klasičtí detektivkáři udělali celý román (napadá mně třeba G. Simenon) a jiní by z oněch povídek zabývajících se třeba náhodou nebo naopak morálními dilematy udělali psychologická veledíla s ambicemi na Nobelovu cenu. Nejvíc mně vždycky pobaví Ukradený spis 139/VII odd. C, který ukazuje, že nejjednodušší řešení se všem zdá příliš obyčejné, proto také fámy mají větší přitažlivost, než strohá a prostá pravda. K dnešku a politickému (i jinému) aktivismu promlouvá Případ Selvinův, který získává na aktuálnosti čím dál tím víc a nemusí se jednat jenom o justiční omyly, ba právě naopak, nicméně nejsilnější pro mě je Poslední soud, ta hluboká a čapkovsky lidská úvaha o spravedlnosti a člověku jako takovém.

„Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?“ tázal se Kugler zamyšleně.
„Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.“
„A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?“
„Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé — i na nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.“

Neblednou před tímto prostým dialogem poněkud ony úvahy, krkolomně definované a násilně vytvářené rozpory a často velmi vlezlé a ultimativní závěry zástupu daleko více známějších filosofů, světoznámých spisovatelů, ale i dalších, nezřídka kdy prázdných, ale o to více halasných všeználků?

12.02.2019

Povídky se velice dobře čtou, jsou jednoduché, ale i přesto mají své kouzlo.

"Všechno se dá falšovat nebo nastrojit, všechno je přetvářka nebo nějaký záměr, jenom náhoda ne; to se pozná na první pohled."

14.07.2018

Povídky mě velmi bavily - nebyly dlouhé, snadno se četly, nebyly náročné na pochopení - prostě lehká volnočasová četba.
Líbily se mi i překvapivé konce. Ke konci knihy jsem už sice čekala, že povídka neskončí tak jednoznačně jako začala, ale přesto jsem se dobře bavila.

15.06.2018

Tieto poviedky sú ak tá odroda čerešieň, čo sa volá Už len jednu.*

*V niektorých publikáciách uvádzaná aj ako Toto bude fakt posledná prípadne Idem umyť riad, len ešte túto jednu.

23.04.2018

Jak se tak dívám, nejspíš jsem skoro jediná... ale toto dílo se mi opravdu nelíbilo. Některé myšlenky byly dobré (jim patří ta jedna hvězdička), já však nemám ráda otevřené konce, kterých tu je víc než dost, díky čemuž mi vlastně také u spousty povídek přišlo, že byly absolutně o ničem. O čtivosti se také nedá moc mluvit... ačkoliv jsou tyto povídky opravdu kraťoučké, vždy jsem jimi listovala, abych zjistila, za jak dlouho už bude konec. Číst tuto knihu jsem se rozhodla kvůli maturitě, ale po jejím dokončení silně pochybuji, že skončí na mém seznamu... Po druhém dílu už raději ani nesahám.

Určitě dílo, které stojí za přečtení, ale není to pro každého. Já například zjistila, že povídky pro mě nejsou. Prvních pár mě velmi bavilo, poté už méně. Scházely mi tam postavy, se kterými bych se mohla ztotožnit, emoce, jež bych mohla prožívat a nějaké to napětí. Myšlenky a nápad skvělé, avšak toto není můj styl. Z toho důvodu ani knihu nehodnotím. Já a minipovídky asi nebudeme přátelé.

27.03.2018

Tuhle jsem si připomněla Čapkovy povídky (abych to upřesnila: připomněla = otevřela knížku, začetla se - asi podvacáté - a neodtrhla se. Zase.) Musím to napsat, nedá se nic dělat: KAREL ČAPEK JE NEJLEPŠÍ.
Zápletky? Zločiny a záhady - oblíbené zřejmě už tehdy, určitě dnes. Povídky jsou staré 90 let, ale jazyk je - opět současný (!): zdánlivě jednoduchý, poznatelný, přirozeně plynoucí. Dialogy jsou živé a nic v nich neskřípe. Proto čtete a cítíte se dobře, klidně a spokojeně - a možná si říkáte, že je to taková lehká četba, nic závažného. Jenže Čapek, génius, do vás pomocí této lehkosti vloží otázky, které až tak lehké nejsou. Zůstanou vám v hlavě a možná hned, možná až za čas se vynoří a chtějí po vás odpověď: Mám právo vzít spravedlnost do svých rukou, napravit něco, když na to zákony nestačí? (Zločin na poště - můj nejmilovanější, nebo i Zmizení herce Bendy a Zločin v chalupě). Jakou sílu má svědomí? (Vražedný útok, Muž, který se nelíbil). Opravdu existuje Něco - sedmý smysl, nadpřirozená schopnost - a máme v to věřit? Čapek se na to dívá spíše s nadhledem, někdy třeba s vtipností přitaká, popř. si rýpne do lidské hlouposti či egoismu (skvělý Jasnovidec, Věštkyně, Případy pana Janíka). S povídkou Poslední soud se peru ve své hlavě (v dobrém slova smyslu) dodnes.
Já vím, že jiní Čapkovi současníci by se dali označit jako "větší umělci" - díky novátorské formě či psychologické prokreslenosti postav atd. Ale pro mě osobně je největší umělec Čapek: právě proto, že dokázal sdělit vše, i vážné věci, svou specifickou, přitažlivou a čtivou formou. K němu se ze všech meziválečných autorů vracím nejraději.

11.03.2018

Tak to byla moje druhá odpočinková knížka a musím říci, že jsem si ji vyloženě užíval. Je to naprosto pohodové čtení, kdy zápletka, většinou kriminálního charakteru se buď zvrtne v něco co jste nečekali, nebo podvědomě čekali, rptože výsldek je většinou jiný než jste očekávali.
A hlavně ta bizardnost příběhů je někdy naprosto neuvěřitelná. Zejména v případě,kdy jako renomovaný policista máte vyšetřit záhadnou vraždu, která se odehála před x stoletími, ale zejména je to o postavě, kterou přece zná každé malé dítě, v tu chvíli jsme si stejně jako vyšetřovatel přidal, že jsem zřejmě zrovna chyběl v hodinách dějepisu a už nemám šanci to dohnat. V tu chvíli, ale i díky logice zvládnul najít ztracenou nit a vydedukovat, kdo byl vrahem. No prostě super.
Je to opravdu taková typická jízda z pera jednoho z velikánů české prózy.