Pouta
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385055/bmid_pouta-KeY-385055.jpg
4
691
171
Nový román u nás již dobře známé spisovatelky nenechá nikoho v klidu: každý z nás si v něm najde strunu, kterou už slyšel znít nebo která v něm stále zvučí temnou ozvěnou. Silná, intenzivní, temná kniha se světýlkem naděje, jejímiž hrdiny jsou naši současníci, je svědectvím o tom, že příčinou zla a tragických osudů nebývají jen války, přírodní katastrofy, nemoci a jiné, většinou těžko ovlivnitelné zásahy „shora“, ale působí si je lidé sami navzájem svou lhostejností, leností, sobectvím, slabostí či nepochopením…... celý text
Přidat komentář
Toto je má první kniha autorky, zaujala mne moc. O tom, jak často něco vidíme, hodnotíme, odsuzujeme... a přitom je to úplně jinak...
Dostala jsem, v co jsem doufala. Delphine, s její obdivuhodnou schopností vtáhnout do děje hned po pár úsporných větách a k tomu náznak naděje, když už ne happyendu, na konci knížky.
,,Někdy si říkám, že dospět je dobré leda k tomu, aby se napravovaly škody a újmy, utržené v počátcích. A aby se dodržely sliby dítěte, jímž jsme byli."
Moje první kniha od Delphine de Vigan a rozhodně ne poslední. Elegantní styl psaní a pro mě hodně poutavý příběh. Jsem učitelka a hodně jsem v tom viděla - osudy dětí, snaha pomoct ze strany učitelky. Silné, pro mě pravdu silné. Někdy méně je více, a to zde platí do posledního detailu.
V té kruté věcnosti a minimalismu je síla. Míjení se čtyř postav, jejichž samoty se protínají. Od poloviny se při čtení špatně dýchá...
Jak poznáte, jestli ještě máte trpět tiše nebo už je na všechno pozdě? Jak dlouho lze čerpat literární inspiraci z toho, že rodič chlastal? Paní DeVigan Vám na to ochotně odpoví. Nic víc, nic míň. Opět.
No teda, tohle je náročné čtení na psychiku. Autorka opět dokázala do vcelku krátkého příběhu zahrnout tolik síly a bolestných vztahů a stylem psaní od první věty vtáhnout čtenáře do děje a situací tak, že by nejraději s některými postavami zatřepal a zařval na ně.
Dobrá kniha, zajímavá autorka.
Opravdu děsivý rozbor toho, že kolikrát je v našich životech a v nás samotných největší bahno, plíseň a hnis právě to, co by nás mělo držet nad vodou. Moje druhá zkušenost s Delphine - a díky této knize jsem paní spisovatelku musela ihned zařadit mezi své oblíbené autory. Syrové, přímé, na nic si nehrající. Přesně můj šálek kávy.
Nejedná se o lehké čtení. V knize byl přímo soupis všech možných problémů vyskytujících se v rodinách - rozvod, odcizení, emocionální i fyzické týrání, lež a přetvářka... Na několika málo stránkách se autorka zblízka podívala na vážné a často neřešitelné problémy.
V doslovu bylo uvedeno, že mají postavy málo možností se sebeprezentovat, že hovoří podobným jazykem - upřímně, to jsem si uvědomila až při čtení doslovu. V knize mi postavy přišly věrohodné, reálné a dokázala jsem s nimi cítit.
Nebylo pro mě nijak temžké odlišit od sebe 4 roviny vyprávění, navíc mi žádná z nich nepřišla nadbytečná.
V knize nejsou zdlouhavé, obšírné popisy, autorka jasně, občas až stroze, popsala konkrétní jev, což příběhu dodávalo na naléhavosti a přesvědčivosti.
Doporučila bych nejen studentům sociální či speciální pedagogiky, ale všem, které tato témata zajímají.
Moje první kniha od autorky a jsem moc spokojená. Syrový, drsný příběh bez příkras. Jen ten konec bych trošku více rozepsala.
Absolutní pecka! Má první a určitě ne poslední kniha od této autorky. Bylo to tak tísnivé, člověk skoro pořád chtěl křičet, aby se někteří ti dospělí sakra probrali... Tohle budu chvilku vstřebávat...
Přímé, silné, tíživé. Tak by se dala kniha ve stručnosti popsat.
Je to moje první kniha od této autorky a já se těším, až si koupím a přečtu další!
Za mě rozhodně doporučuji, pokud máte rádi takové příběhy, o kterých si říkáte, že se mohou dít i poměrně běžně.
Kniha o vztazích ,hlavně o poutech k rodině a přátelům. Co v nás zanechá dětství a jak se pak chováme díky tomu dál v životě. Autorka opět napsala dokonalou knihu z které chvílemi sálá beznaděj a temná atmosféra ,ale přesto si říkáte ,že musí vést cesta ven. Jak je psáno v úvodu knihy,, každý z nás si v ní najde strunu, kterou už slyšel znít nebo která v něm stále zvučí temnou ozvěnou'' ,tak na tom asi něco bude. Zatím nejlepší kniha co jsem letos četl.
V úvodu si dovolím uvést známý citát J.P. Sartra:
"Peklo, to jsou ti druzí, ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí."
A já bych k tomu - po přečtení této knihy - jen doplnila, že to často bývají právě naši nejbližší, kteří nám dokážou (a bohužel i mohou) ublížit úplně nejvíc. Občas mě při čtení doslova drtil pocit bezmoci; jindy jsem si vzpomněla na plačtivá slova opilce v metru: "Deset let mi říkala miláčku, a teď jsem odpůrce!" Intimní a citové souznění, které je součástí každého manželství, se ostrým střihem změní v odpor a nenávist . . .
Jaké dětství asi měla autorka téhle knihy?
Dobrá kniha, tenoučká, až by si člověk řekl, že je to taková jednohubka na odpoledne. Ale ne, není, alespoň já ji tak neměla. Zaslouží si víc času, neni to zrovna oddechová knížka, má v sobě spoustu těžkých, ale aktuálních témat a tak vás přivede k zamyšlení. Na mě působila dost temně, dramaticky...
Moje oblíbená autorka. Asi ne její úplně nejlepší kniha, ale jako obvykle hluboká, nutící k zamyšlení. Dost temná, ale nikoli depresivní.
Mrazivo reálna kniha pri ktorej čítaní som mala melancholický pocit a tak trochu som chcela nakričať na Theových i Mathysových rodičov nech sa vzchopia a prestanú byť zahľadení len do seba no nakoniec nie som rodič a nemôžem povedať čo by som spravila v situácii akej sa ocitli ony.
Příběh plný smutku, osamění, volání o pomoc. Po dočtení ve mně zůstalo spustu emocí.
Štítky knihy
francouzská literatura učitelé, učitelky alkohol rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha Pouta je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 869x |
| Čtenářské výzvě | 83x |
| Doporučených | 49x |
| Knihotéce | 272x |
| Chystám se číst | 404x |
| Chci si koupit | 103x |
| dalších seznamech | 4x |
Ona je prostě Émile Zola v sukni po sto letech. Nevím, čím to je, ale ti Francouzi mají naturalismus prostě v krvi. A de Vigan ho tam má ještě pětkrát tolik. Nesnaží se zkreslovat realitu, vše podá čtenáři syrovým a pravdivým způsobem. Navíc dokáže na minimu stránek udělat neskutečný vítr - styl psaní je úsporný, přesto je v něm obrovský apel a na druhou stranu lyričnost.
Pouta jsou hodně smutné dílo, hrdinové jsou v nich ztracení jak v rámci společnosti, tak v sobě sama. Obecně děti (a občas i dospělí) v jejích dílech jsou hozeny do světa a je jen na nich, jestli se potopí, či vyplavou.