Potichu
Jaroslav Rudiš
Jeden den a jedna noc. Pět příběhů na konci léta mezi Lisabonem a Letnou. O pohyblivých snech, o touze žít s někým, kdo chce být s námi, o hudbě a tichu, které nenacházíme. Román ze současnosti.
Přidat komentář
Skoro jsem dal pět, ale šetřím si to na ty opravdu top.
Nic méně tato kniha mě opět moc bavila.
Pan Rudiš má dar vtáhnout čtenáře do světa, který sice zná, takže by nemělo jít tak nějak o nic překvapivého.
Ale!
Ta atmosféra! Ty postavy a figurky!
Děj, co vás protáhne špínou vyprázdněné současnosti přelidněné planety a přesto plné samotářů, pošramocených duší a dušiček, co se i tak snaží někam se posunout.
Co bylo je lepší, než co je?
Snažím se každý den s tím nesouhlasit. Stejně jako postavičky v této úžasné útlé knížce.
tímto svým dílem mi pan Rudiš dokázal, jak skvělý umí napsat současný román. Příběh se odvíjel před očima, popisovaná hudba hrála v uších. Úžasné!
Kazda postava je tak svym zpusobem traged, nicmene ani jedna z nich nema vylozene spatne charakterove vlastnosti. Je uzasne pozorovat, jak nenapadne se jejich zivoty protinaji pri osobitem stylu vypraveni neznameho pozorovatele. Jo a Sigur Rós je skvela kapela!
Příběh je podle mě nejsilnější v detailech, v tom jak se postavy vynoří a zase mizí v anonymitě velkoměsta, jak se jejich osudy míjejí a zároveň protínají... A celému příběhu podle mě sluší i otevřený konec.
Dočetla jsem a v hlavě mi hraje Joy Division. Love, love will tear as apart... Dobrý čtení, pane Rudiš.
S každou další knihou od Rudiše ho mám ráda víc a víc. Skvělý příběh, baví mě jeho postavy, baví mě, jak příběh postupně graduje a postavy se začínají prolínat a do toho ty punkerské myšlenky, prostě můj šálek kávy
Můj pvní Rudiš. Jsem nadšená. Postavy vykreslené tak, že ve všech jsem se našla. Nejvíc ve Vladimírovi, mám ráda ticho:)) Knížka krásně ubíhala, nenašla jsem nudné místo. Pro mě pouhé dva večery potichu..to je punk..
Žijeme obklopeni neustálým hlukem.
Při procházkách přírodou si zacpáváme uši sluchátky. Restaurace bez puštěného rádia? Dnes už skoro rarita. Všude kolem nás je hluk, který nás ochromuje a vlastně nám brání přemýšlet a naplno se ponořit do světa kolem nás. Vnímat.
Knihu Potichu jsem přečetla během dvou večerů. Připomínám, že jsem si na ni našla čas i v maturitním týdnu, až tak jsem se od ní nedokázala odtrhnout.
Jeden večer a jeden den. Příběhy pěti lidí, to všechno někde mezi Prahou a Lisabonem. Lásky nelásky. Samota. Touha žít s někým, zároveň touha žít sám. Hudba, ticho. Melancholie.
Ze začátku nevinné příběhy, které se postupem vzájemně prolínají.
Zajímavé je i pojetí konce. Všechny postavy se náhodně sejdou na jednom místě, zároveň ale děj zůstává otevřený a jak to bývá třeba u Murakamiho knih - člověk si konec vlastně domyslí sám.
Má první "Rudišovka". A vzhledem k tomu, jak nadšená z této knihy jsem, určitě ne poslední!
Oproti ostatním Rudišovým knihám mi Potichu připadá slabší. V této knize jsem nenašel žádnou postavu která by se mi zdála ve svém podivínství sympatická, u většiny to bylo spíše naopak, a postupné splétání osudů hlavních postav mi zde nepřišlo zdaleka tak poetické jako třeba v Rudišových Helsinkách. Možná to bylo tím, že tentokrát jsem se s prostředím příliš nedokázal ztotožnit, chybí mi i ona líbivá ostalgie, kterou mám rád na jeho opstatních dílech.
Celkově to není špatné a stylově to do jeho tvorby zapadá, ale připadá mi to nějak uvízlé na půl cesty, nedobroušené.
Pět lidských osudů spletených do drátků kabelů od sluchátek anebo také do copu hezké holky anebo do biče, jehož švihnutí bolí jako čert ... Rudiš nezklamal a naservíroval nezvykle lehkým, vtipným a zábavným stylem základní lidské existenční dusno. A mně nezbývá než nadšeně tleskat ... jako bych snad tenkrát v té Akropoli i byl.
Mám rád skládané příběhy, které se na konci seběhnou a vyustí ve společném konci. Tentokrát to, ale opravdu nebyla taková jízda jako uprvní knížky od jaroslava Rudiše, čekal jsem , že to bude trošku větší jízda.
Na druhou stranu zajímavě poskládané osudy lidiček, kteří se nakonec potkají, některé o tom nevědí. Pro nás nepražáky, je to i trochu jiná podívaná na Prahu, a to jak v podání američana, nebo dalších postav.
Ale to hlavní je věčné hledání, nechceme být sami, necheceme být s tím nebo s tou, ale všechno nakonec dopadne úplně jinak, a je na nás jestli s tím něco uděláme, nebo se z nás stanou pouze konzumenti života, na rozdíl od těch, kteří chtějí život prožít se vším, co život přináší, ať už to jsou výhry nebo prohry...
Totálně super!!! Moje srdce bije pro tuto knihu, je jako čersvý vítr, literární bomba, plná sexu a rockové hudby.
Myslíte, že Jaroslav Rudiš nenávidí Prahu? Nebo ji kdysi miloval, možná ještě stále miluje, ale jasně vidí všechny její chyby a neduhy a nemůže jí je odpustit? Krásné příběhy pěti obyčejných obyvatel Matky měst orámované všudypřítomnou hudbou a melancholií z konce léta.
Letmá mozaika pocitů, tužeb, strachu i ztrát několika lidí, kteří nemají společného nic a přitom všechno. Příběh o pomíjivosti, únicích, hledání i tápání, o naději ..prostě o žití.. Líbilo se mi to!
Rozhodně to není ten pravej Rudišův punk, který jsem po přečtení pár jeho knih čekala, i tak se mi Potichu ale moc líbilo. Hlavní myšlenka hluku, ticha a hlavně hudby, která všechny propojuje, mě nadchla. Petr mi připomněl moji první platonickou lásku. Vanda je přesně ta holka, kterou jsem jako malá chtěla být, Vladimírův příběh mě neskutečně zasáhl a Hanu jsem si oblíbila hned od první chvíle. Jen Wayne mě docela štval. Nakonec jsem si ale užila příběhy všech.
Originální, vtipný a hlavně pravdivý.
Nevím, jestli jsem zrovna nebyla naladěná na tu správnou vlnu, ale tohle je první kniha od Rudiše, která mi tak úplně nesedla, a to je trochu s podivem i vzhledem k tomu, že normálně mám knihy sledující vzájemně se prolínající epizody jednotlivých hrdinů hodně ráda. Asi to bude tím, že v případě Potichu mi byla valná většina postav silně nesympatická - v podstatě jediná postava, která ve mně nějakým způsobem budila sympatie, byla Hana, a pak postupem času ke konci příběhu ještě Petr. Ostatní postavy byly otravné, někdy až na pěst, a jejich dějové linie mě tím pádem příliš neoslovovaly, což má vliv na moje celkové hodnocení této knihy.
Pět osobních příběhů vygraduje během jednoho pozdně letního večera. Hledání a přemýšlení nad partnerskými vztahy připomíná Viewegha :/, ale některé postavy (Vladimír a hledání ticha, tramvaják Petr) jsou zajímavé. Drobné hudební odkazy na Rudišovu kapelu U-Bahn, jinak nuda a šeď, kterou nezachraňuje ani kompozice.
Pokud chcete číst opravdového punkového Rudiše, tak jedině Konec punku v Helsinkách a Nebe pod Berlínem.
Prostě jsem si asi jen nevybrala správnou dobu pro čtení a nesedla mi. I tak ale oceňuju hlavní myšlenku knížky, vydržet sám se sebou, vydržet v tichu.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Winterbergova poslední cesta |
| 2002 |  Nebe pod Berlínem |
| 2013 | Národní třída |
| 2010 | Konec punku v Helsinkách |
| 2018 | Český ráj |
Kniha Potichu je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 612x |
| Čtenářské výzvě | 69x |
| Doporučených | 28x |
| Knihotéce | 126x |
| Chystám se číst | 131x |
| Chci si koupit | 20x |
"četla" jsem ji jako audio - vím, že kdybych ji četla tištěnou, líbila by se mi víc, Krajčo mi moc nesedl. A nemám ráda otevřené a nejasné konce, který autor nechává čtenářům k domyšlení. Pasáže s Vladimírem mě ale dostaly, těm bych dala 5*!