Posměšky a jízlivosti

02.05.2021

To si takhle poklidně žiješ v Říme, píše se rok třeba padesát po Kristu, máš nějakou ženu, nějaký děti, otroky a všechno je fajn, akorát za rohem žije nějakej chábr jménem Martialis, na koleně si spisuje básničky a sám se jim autisticky hihňá. Jednou ho přistihneš na ulici, jak čte lidem rýmovačku, v níž se ti posmívá. Přijdeš nasranej domů, hned to vyprávíš manželce, ale manželka Maevie Ti řekne-- co je ti do blba Martiala, jen ho nech, uvidíš, za rok si na to už nikdo nevzpomene.
O tisíc devět set let a nějaký drobný později se ale lidi furt chlámou tomu, jakej je Linus kokot.
Martialis přebásněný panem Radovanem Krátkým, před kterým smekám, je přehlídka tak neuvěřitelně krutých stěrů, že jejich adresáti můžou být leda rádi, že už dlouho leží pod drnem a necítí potupu. Žádný zbytečný pindy, žádný těžký antický reálie, žádný krucánky a sračičky, nic než čirý, destilovaný trololo.
Jsou lidi, co o sobě tvrdí, že jsou archanděl Sandalfón nebo druhej příchod Krista. Mně by nepotěšilo nic tolik, jako kdybych jednou v urážení lidí nabyla takových kvalit, abych mohla roztrubovat, že jsem Martialova reinkarnace.

12.08.2017

Pokud má někdo pocit, že starověká literatura je pro suchary, mrtvá a nudná, zaslouží si omlátit Martialem o hlavu. Osobně dávám sice přednost dalšímu vydání, které se méně snaží hrát a házet s řádky a písmeny, a dopřeje čtenáři nerušený požitek z veršů pěkně řádek na řádku, zarovnané hezky vlevo, ale to už není problém autora. Ten udělal, co měl, a díky tomu se můžu smát s jeho verši i po dvou tisících letech. Vyvstávají figurky římských občanů, propuštěnců i otroků, díky veršům stejně osobitých a blízkých, jako jsou lidé, které potkávám a znám dnes.

A ano, minimálně jednu si z hlavy pamatuji do teď!

12.11.2015

Z povinné četby z období starověku jednoznačně skvělá volba! Při čtení krátkých veršíků jsem se upřímně bavila, někdy až kulila oči nad autorovou upřímností a přímočarostí.