Poslední soud
Vladislav Vančura
Kniha přináší konfrontaci dvou rozdílných prostředí - Prahy a Zakarpatské Rusi. Téma této oblasti využili později i Ivan Olbracht a Karel Čapek. Civilizací téměř nedotčená krajina a svět jejích obyvatel se střetává s moderním věkem. Řešen je zde problém viny a trestu.
Přidat komentář
Hle vášnivého hromotluka jménem Pilipaninec, jehož nedůvěra pražské koketky, skrývající stejně jako své pravé jméno i jehlou rozpíchané prstíky, přivede k zločinu. Hle ubohého a nízkého Mejgeše pronásledovaného starým činem v hlubokých hvozdech Podkarpatské Rusi. Hle jeho dceru Iliadoru, v níž se misí oddaná věrnost a síla s obavou z dávných skutků. Hle žebráka Ramuse, který vše přes svou slepotu vidí. A to vše v úžasném jazyce Vančurově!
Štítky knihy
česká literatura přistěhovalci, imigranti Zakarpatská Ukrajina
Autorovy další knížky
| 2015 |  Rozmarné léto |
| 1980 | Markéta Lazarová |
| 1989 |  Kubula a Kuba Kubikula |
| 2006 | Konec starých časů |
| 2013 | Obrazy z dějin národa českého |
Kniha Poslední soud je v
| Přečtených | 14x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Knihotéce | 39x |
| Chystám se číst | 11x |
Teoreticky jsem měla Vladislava Vančuru „zmáknutého“ už dávno a např. k tomu, abych ho z několika vět identifikovala, to stačilo. K vychutnání jeho děl jsem se musela pročíst a čtenářsky dospět. Jeho jazyk mě upoutává a uchvacuje, přesto nebudu lhát ani sama sobě, stále znamená určitou námahu (to ovšem není ke škodě věci). Až na výjimky (škádlící se přátele v Rozmarném létu) se ale nedokážu ztotožnit s jeho postavami; jeví se mi jako příliš impulzivní a morálně méně uchopitelné, tady snad ještě víc než jinde. Vzhledem k tomuto i k tomu, že děj nehraje v autorových knihách zásadní roli, čtu jeho knížky především právě kvůli jazyku; nijak často, ale vždy s obdivem.