Portréty básníkův

Šedesát jedna sonetů, v nichž Vrchlický promlouvá k druhům-básníkům. Ve znělce věnované Dantovi vzpomíná na svá mladá léta, která strávil v Itálii, v sonetu o Nietzschem zase upomíná na básnické dílo prvního Nadčlověka, zastíněné jeho dílem filosofickým.
Vrchlického nemusím, ale z důvodů spíš osobních. Upřít jeho poesii výjimečnost by mohl jen slepec. Je to básník-myslitel, parnasista, jehož verše se čtenářovi nedávají zadarmo. Nietzschovými slovy Vrchlický „touží výš".
Na ukázku sonet gautierovský, který mě upoutal svým exotismem:

THÉOPHILE GAUTIER

Já neželím víc, Heleny že krásu
jsem neviděl; tvou píseň výše kladu:
v ní grácie a síla ve souladu,
květ minulých i jitro příštích časů.

Nad světa zmatkem sám ty trůníš v jasu,
v tvé duši všecky zvuku vodopádu
a barvy ocenu při západu,
čím růže plá i zlato ananasů.

Že umění jest samo sobě cílem
a jedinou a pravou vlastí duchů,
tys pochopil; v snu žil jsi krásou spilém.

Hvězd hudba pouze hrála tvému duchu,
v ní tkal jsi svoje hvězdné dumy všecky,
tak čisté jako ryzí mramor řecký.

Dostala jsem „Portréty" od antikváře zadarmo spolu s plnou náručí dalších knih. Mám vydání z roku 1897, kdy bylo Vrchlickému čtyřicet šest let, v želvovinové převazbě a s ex libris. A bylo zvláštní číst je s vědomím, že vyšly za básníkova života; že Vrchlického autorský výtisk musel být na tomtéž papíře vytištěn tou samou černí...