Portrét Doriana Graya

(SPOILER) Bohužel se tato kniha nestane mou další oblíbenou klasikou. Nevím, jestli jsem na podobné dílo momentálně neměla náladu, nebo jsem od něj jednoduše očekávala příliš.
Těšila jsem se na gotický horor, který by víc rozvinul rozklad těla i duše. Mnoho scén je však vynecháno mezi kapitolami — obvykle mi to nevadí, ale zde mi to nepřišlo jako záměr, spíš jako důsledek cenzury tehdejší doby, která Wildeovi nejspíš neprospěla (víc o tom ale nevím).

Myšlenky knihy byly ve své době bezpochyby nadčasové a zůstávají relevantní dodnes, přesto už dnes nepůsobí tak silně. Možná se k příběhu v budoucnu vrátím a zjistím, jestli na mě zapůsobí víc.

SPOILER!
Nejvíc jsem si užívala úvodní setkání Harryho a Doriana i dějovou linku se Sybilou Vaneovou. Pak jsem se ale musela do čtení nutit — až do okamžiku, kdy Dorian zavraždí Basila. To mě opravdu překvapilo, vůbec jsem o tom nevěděla; asi jsem to na hodinách literatury nějak vypustila, nebo se o tom prostě nemluvilo. Jenže tenhle dějový zvrat rychle vyšumí a znovu mě zaujala až úplně poslední dvoustrana.

Mrzí mě, že mě tohle dílo nijak vnitřně nezasáhlo — a mám pocit, že je to spíš moje vina než Wildeova. Měla jsem nutkání knihu nadhodnotit, abych se necítila provinile: ale chci být k sobě upřímná.

Zajímavá klasika, která překvapivě nemá příliš mnoho vrstev. Příběh je ve své podstatě velmi jednoduchý, nicméně obsahuje zajímavá témata. Moc jezky zpracované otázky umění, dekadence a morálního úpadku.
Právě úpadek Doriana je ovšem paradoxně to, co bylo v knize až tragicky málo rozvedeno. Přitom z mého pohledu šlo o tu nejzajímavější část. Jsou zde opravdu silné scény, které otáčí kormidlem, ale také mnoho stránek vaty, kdy postavy jen pronášejí "citovatelná" moudra. Ta bez silnější opory v ději pak působí mělce a zbytečně. Postavy (možná až na Doriana) jsou slabé a zejména Lord Henry působí jen jako nástroj pro předání myšlenek, než jako postava.
Jsou to silné scény Dorianových hříchů, poklesků a absence svědomíkteré tlačí knihu dopředu. Jsou to zákoutí jeho mysli, jeho obavy, které mě bavilo číst a přemýšlet nad nimi. Naopak pseudofilizofické řeči anglické smetánky u večeří a rautů byly k uzoufání nudné.
Je to solidní kniha, která ale podle mého dnešního pohledu ne zcela využívá potenciál, který téma má. Možná je až příliš svázaná viktoriánskými konvencemia příliš málo grafická ve svých temných částech. Námět knihy nadčasový rozhodně je, nicméně forma a zpracování nikoliv.

Konečně jsem si přečetla příběh, kterým jsem byla fascinována už od chvíle, kdy jsme se o něm učili na ZŠ. Jsem ráda, že jsem se k němu dostala až teď, protože jako náctiletá bych tento příběh nedokázala patřičně ocenit a vždy jsem podvědomě věděla, že k němu musím dozrát. I po těch 134 letech od prvního vydání knihy je tento příběh originální a má neuvěřitelný přesah. Vyškrtla bych z něj tu nejdelší kapitolu popisující Dorianovy sbírky, protože ta byla za trest, ale jinak smekám. Konec byl stejně rázný a šokující jako v knize Petr a Lucie. Nechá vás vydechnout, bez předchozího varování, že další nádech už nebude možný...

Knihu jsem si přečetla v rámci čtenářské výzvy. Je moc hezky napsaná, ale příběh mi připadal velmi smutný a ponurý.

Skutečně mistrovské dílo, které mě dosud míjelo, ale stojí za to po něm sáhnout. Doporučuji všem co se učí angličtinu pomocí četby ve skvělém zpracování nakladatelství Three Thrushes. https://www.knihydobrovsky.cz/ucebnice/the-picture-of-dorian-gray-anglictina-na-urovni-b1-602725938#
Je to kniha, která má tak temný a hlubokomyslný příběh, že vás chytne a nepustí. Skutečně mě zcela pohltila a zejména ten krásný jazyk a bohatá slovní zásoba (ačkoliv se jednalo o mírně zjednodušenou verzi) je tak fascinující, že bych těžko hledal nějakou výmluvu, proč ji nedočíst jedním dechem. Knihy z Viktoriánské Anglie mají pro mě své magické kouzlo a tento literární skvost je toho důkazem.

(SPOILER) Jo, tak takovouto klasiku si nechám líbit. Dorian Gray je velmi komplexní hlavní postava a jeho myšlenkové pochody mě prováděly jeho uvažováním jako labyrintem. Možná jsem já ta divná, ale sledovat hlavního hrdinu se pomalu dostávat do spárů jeho vlastní paranoie, strachu a šílenosti mě strašně baví, a pan Wilde to tady má zvládnuté tak, že opravdu nebudete vědět, co od Dorči čekat.
Lord Henry má zajímavé názory a myšlenky, určitým způsobem stále aplikovatelné, navzdory tomu, že byl občas do scén umístěn spíše jako vtipná vložka či jako příklad uvažování, do kterého se později všichni strefují jako do cynika - neboj se, Henry, já tě v tom cynismu nenechám.
Poslední věta knihy je skvělé a taktní zakončení poukazující na to, čím sám Dorian žil a čím zemřel - bohatstvím a touhou mít všechno, co svět nabízí.

Btw, kdo neznáte poslední slova Oscara Wildea, udělejte si laskavost a rychlý google search - the icon himself.

Mé třetí setkání s Dorianem, po filmovém a knižním zpracování i poslech, opět spokojenost, síla literatury spočívá ve skvělém zachycení proměny charakteru hlavních postav.

tak konečně to mám za sebou
kdybych to neměla v audiu, tak to snad ani nedočtu...
mělo to zajímavé myšlenky, ale jinak mě to ničím nezaujalo, jak postavami tak příběhem
ale film si určitě pustím kvůli Benu Barnesovi samozřejmě

(SPOILER) Tohle mě hodně nebavilo, překonala jsem to hlavně kvůli čtenářské výzvě. Neupírám knize jazykovou úroveň, hloubku a nic z jejích kvalit, ale věčné filozofování o morálce bylo nesnesitelné.

Knihu som otváral s očakávaním že sa jedná o viktoriánsky horror kde bude explicitne popisované ako sa nesmrteľný chlap pretĺka dekádami a chová sa ako z reťaze urvaté monštrum ktoré przní všetko na okolo.

Nakoniec sa z toho vykľulo brilantne napísané no stále v prvom rade filozofické dielo o hedonizme, morálke a hlavne aké sú sviežosť a pocit slobody mladosti prchavé.
Samotné nadprirodzeno obrazu tu hrá až druhé husle a v pravde objaví sa iba príležitostne, čo vôbec nie je myslené ako výčitka.
Dielo je dnes právom považované za klasiku.

"Přečteno" jako audio. Skvělé zpracování, moc příjemné poslouchání. Příběh s hlubokou pointou a propracovanými postavami. Pecka !

Skvělá klasika

Jsem velmi spokojená. Příběh o obrazu, který stárne za člověka a objevují se na něm všechny jeho hříchy, chyby, neřesti, přičemž on zůstává stále mladý a krásný... je podle mě naprosto skvělý nápad.
Je potřeba se připravit na specifický a místy trochu zdlouhavý jazyk, ale stojí to za to.

Než jsem se do toho úplně dostala, tak se kniha četla docela těžce. Nakonec si mě však příběh získal a nelituji ani jednoho přečteného řádku.

Toto dílko je skvost, a to bez ohledu na jeho nedokonalosti. Nejde o klasický román z konce 19. století, na to je příliš nepromyšlený, krátký, na tehdejší dobu možná až frackovitý. Jenže z kazdičké stránky (možná s výjimkou velmi nezáživné kapitoly XI) z něj přímo křičí pronikavá inteligence autora, jeho neobyčejný důvtip a hlubokomyslnost. Nemohla jsem si pomoct, ale ve srovnání s Oscarem Wildem mi současní autoři připadají prostě povrchní. A v neposlední řadě - jazyk je skvělý.

(SPOILER) Mnohovrstevnata kniha, jenž má v sobě právě tolik vrstev jako mnohá umělecká díla na plátnech. Při čtení postavy milujeme, nenávidíte, zvrhlé obdivujeme nebo se nám hnusí jejich logika uvažování. Henryho vnímám jako takového Jaga, neskutečně nebezpečného vlastně smrtelného našeptávače, který nás nahlodá jako červ jablko a odhalí naše nejzkaženější já. Je to román o tom jak se vlivem ostatních stáváme někým jiným, přebírame jejich vidění světa a vzdáváme se vlastní identity...a to vše díky strachu. V Othellovi strachu z nevěry a ztráty blízkého člověka, tady ze ztráty vlastního mladí a hlavně krásy jenž je pro mnohé jejich hlavním sebe určujícím prvkem. Kým pak tedy jsou bez ní pro sebe samé, a hlavně pro ostatní?

Z této knihy mám po přečtení plno pocitů… Nejzvláštnějším musí být ten, že by se tato kniha dala uvést do dnešní doby a pořád by to vše dávalo smysl! Pročpak tomu tak je? Pojďme si to projít.

Hlavní postavou knihy je (naprosto překvapivě) Dorian Gray, nezkušený, ale sympatický mladík, který se seznámí s malířem Hallwardem. Malířovi se Gray líbí, a tak se rozhodne ho namalovat. Tuto anglickou idylku ale poněkud zkazí lord Henry, přítel Hallwarda, který je ale zároveň Hédonista, sexista a dosti arogantní sobec. Gray ho bohužel pojme za svého přítele a nakonec i idola.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše, Gray se snaží stát se takzvaným „Sigma“ mužem. Obdivuje pouze sebe, nanejvýš také Henryho, chodí do vykřičených domů, kazí své přátele svými myšlenkami a ženy jsou pro něho jen způsob, jak ukojit své potřeby. Nezní to příliš pěkně, co? Něco se ale na Grayovi nemění, toť je jeho krása. Bez ohledu na to, jak zkažený život žije, jeho tvář zůstává bez vrásek. I ve čtyřiceti vypadá na dvacítku. Má to, ale jeden háček. Všechny vrásky, všechny vady, všechno špatné, co provedl, se promítá na jeho obrazu. Tento obraz ukazuje, jak je na tom jeho duše. Ke konci to opravdu není pěkné…

Obraz Doriana Graye předběhl svoji dobu. Tento ideál „nezávislého muže“ se objevuje i dnes (příkladem Andrew Tate) a kniha nám jasně ukazuje, jak ničivý následek může tento ideál přinést.

Silně doporučuji 98/100 :-D

Při dočtení kterékoliv knihy hledám hlavně její myšlenku, tudíž kniha o tom, jak se obraz kazí podle zkažené duše jeho majitele, byla přesně mé kafe. Pokud přetrpíte ty dalekosáhlé popisy (kapitolu 11 můžete rovnou přeskočit) budete odměněni skvělým psychologickým vývojem hlavní postavy a okolnostmi, který na tento vývoj působí. Občas jsem se sám zamyslel, jak by asi vypadal můj obraz. Každopádně Obraz Doriana Graye na seznam povinné četby rozhodně patří.

Co se "Obrazu Doriana Graye" týče, mám smíšené pocity. Prvními stránkami jsem se musela doslova prokousat. Kdybych mohla, knihu rozhodně odložím. Ty filozofické promluvy byly na mě moc zdlouhavé a nudné, děj žádný. Pak se to ale začalo rozjíždět a chytlo mě to. Děj je originální a příjemně to odsýpalo. Některé zvraty pro mě byly překvapivé. Akorát mě po celou knihu rozčilovaly postavy Henryho Wottona a Doriana Graye. Snad nikdy mi nebyla žádná postava protivnější. Ve výsledku to až tak špatné nebylo, i když zatím nemám v plánu se ke knize vracet.