Porodní bába
Katja Kettu
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/220522/bmid_porodni-baba-VAA-220522.jpg
4
474
140
Je pozdní léto roku 1944 a v oblasti Pečenga na severu Finska probíhá laponská válka. Nemanželská dcera ze šamanské rodiny, odmalička odsunutá na okraj společnosti, vykonává důležité povolání porodní báby. Její život, to jsou cesty v nočním mrazu, pach dezinfekce a krev. Všechno se však změní, když potká nacistického důstojníka Johannese, který se „na ni podívá, jak se ještě nikdy nikdo nedíval“, a bezhlavě se do sebe zamilují. Hrdinka pak z vlastní vůle následuje německé šiky do vojenských a vězeňských táborů, kde pomáhá jako polní zdravotní sestra. Zatímco dříve však děti vítala do světa, zde se z ní stává anděl smrti a nakonec i ji semelou nemilosrdná kola dějin. Příběh je ojedinělým ztvárněním palčivé a rozporuplné kapitoly v dějinách Finska, z níž dodnes některé rodiny nesou cejch. Kniha získala v roce 2012 významnou Runebergovu cenu, byla přeložena do více než deseti jazyků a na její motivy se natáčí i film.... celý text
Literatura světová , Romány , Pro ženy
Vydáno: 2015 , Argo
Originální název:
Teoksesta Kätilö , 2011
více info...
Přidat komentář
Nemilosrdně syrové..měla jsem husí kůži a ještě asi dlouho mít budu..jedna z knih na kterou nezapomenu
Katje Kettu se podařilo vtáhnout mně do příběhu tak intenzivně, že z důvodu sebezáchovy jsem čtení chvílemi musela i odkládat (den i dva). Válka a zajatecký tábor vs touha po lásce a štěstí, doplněno výrazným expresivním slovníkem, kterým autorka jenom potvrzovala nesmyslnost a krutost válek.
Silné, syrové a vulgární. Já bych ale řekla, že s ohledem na dobu a místo odehrávání se to docela hodí. Váhám mezi třemi a čtyřmi hvědičkami (v tom případě vždy hodnocení dám v autorův prospěch), protože mi to prostě stylově přišlo slabší a protože jsem chvílemi netušila, která bije, protože se skáče v čase.
Sympatická mi nebyla snad ani jedna z postav. šikmoočka, Johann, Lispet, Jouni. Bohužel. Ačkoliv jsem mi přišly reálné všechny jejich charakterové vlastnosti, pohnutky a chování, moje sympatie si nezískali - ale o to v knize myslím vůbec nešlo:)
Tentokrát bez úryvku, protože bych těžko vybírala, aby to bylo bez intimních tělesných částí, hnusu a hnisu:)
Nic pro romantické duše, nenechte se zmást anotací, je to drsné.
Možná autorka chtěla popsat příběh z války, trochu nezvykle, pro mě nepochopitelná vulgarita obšas pochyby zda byl překlad skutečně přesný či dokreslený.. HM ? nedoporučuji, kniha mi nic nadala .. popsala bych ji jako depresivní..... knihy autorky vyloučím.
Příběh o lásce z válečného Finska psaný pro mě zcela zvláštní formou. Romantika je zde minimální (je-li zde vůbec nějaká). Všechny postavy mi byly spíše nesympatické. Jsem ráda, že jsem to věčné očichávání podpaží přečkala a už se s ním nikde nesetkám.
Zajímavý příběh, ale čekala jsem od knihy asi něco jiného. Po přečtení anotace jsem měla pocit, že se jedná o další silný příběh inspirovaný válkou, která tu bude podrobně vylíčena. Ano, pozadí války tu bylo, ale místo popisu příběhu života jedné ženy se nám dostalo jen toho, že se střídají kapitoly psané v první osobě - jednou popisuje své pocity žena, podruhé muž. Vše je prokládáno dopisy a záznamy válečných špionů. Retrospektiva je trochu zmatená.
Na můj vkus místy až moc vulgární (proč zbytečně najednou popisovat 10 výrazy mužský úd, popř. nadávky násilníků...) a až příliš moc očuchávání podpaží (jakože......proč??). V některých místech knihy jsem si říkala, co vede autorku k tak sáhodlouhým popisům něčeho, co se nevztahuje k ději. Jinde jsem zase nechápala, proč je to celé jen o slepé zamilovanosti ženy k muži, který se k ní chová strašně, pominu-li navíc jeho neurózu z válečných zvěrstev, které vykonával.
Tahle kniha pro mě byla velmi silným zážitkem. Syrové líčení vztahů, myšlenek i zmatků a rozporů na konci války ve Finsku. Hlavní hrdinka vypráví svůj příběh bez jakýchkoliv příkras, romantických představ či iluzí. Od mala se nad ní vznášelo stigma. Nesmírně touží po lásce, kterou jí nikdo nikdy neprojevil, a chce si ji vymoci za každou cenu. Vše je podané velmi drsně až animálně, což asi romantickým duším nemusí vyhovovat, ale v nenormální době není dle mě prostor pro "normální" city.
(SPOILER)
Knihu samotnou jsem nečetl, ale poslechl jsem si audioknihu, kterou interpretovala převážně Pavla Beretová. Tu mám sice platonicky rád, ale z jejího přednesu zrovna odvařený nejsem. Spíše je to ale ten obsah, než že by za to mohla vyloženě ona. I když je pravda, že jsem ji několikrát přistihl i u toho, jak mi ty její hlasové nuance vadí. Pak tu máme sice ještě Plesla a Vlasáka, ale těch je tam málo a průměr. Dovedu si představit, že audio zpracování mohlo být povedenější, kdyby si s tím trochu víc pohráli.
Do knihy jsem šel úplně na slepo. Vůbec jsem nevěděl, co mě čeká. Ale není to přesně obsah, co tomu budu vytýkat. Je to spíš ta forma. Myslím si, že ten děj se dal odvyprávět mnohem zajímavějším a přehlednějším způsobem. Spisovatelka totiž zvolila něco, čemu se myslím říká du-forma. Jakoby to byl dopis, který adresuje svému milovanému SS-narkomanovi a oslovuje ho "ty" a popisuje v něm svůj příběh a to tak dopodrobna, jak kdyby u toho on snad ani nebyl. Divné. A některé věty byly jak z děla a ne z pera, plné divných slovních spojení - nevím, jak jinak to popsat...
A pak tu máme podle mě zmatené skoky v čase. Možná je to tím, že jsem poslouchal audioknihu a nečetl to, ale já se prostě ztrácel v tom, co bylo dřív a kdy jsme v chatě ve fjordu a kdy v táboře a kdy už zase ve fjordu a kdy už je bezzubá.
A podobně to mám s postavami, tedy hlavně s těmi vedlejšími. Než se stačím rozkoukat, kdo je kdo a jestli bude mít nějakou větší roli, už jsme uprostřed děje a já mám pořád pocit, že nevím, proč tam jsou, když mi nebyly pořádně představeny. Nechápu vztahy. A nelíbí se mi ty náhody, hlavně v souvislosti s jejím otcem - že se kámošil s jeho otcem a jsou ve fjordu v chatě, kterou obýval dříve její otec s truhlou jeho otce a že dcerušku zachránil z opuštěné skály kdesi na moři a že ho ona popáleného kdysi ošetřovala a nepoznala (nebo to ne? Ani nevím...).
A konečně se dostávám k hlavním a nejvíc kontroverzním postavám - sama porodní bába (jejíž jméno jsem buď nepostřehl nebo ho tam ani neuvedli a věk jsem si také dlouho domýšlel - hlavně když ono "bába" evokuje někoho mnohem staršího, než ve skutečnosti byla) a mistr nácek Johaness. Tak nějak tušíme, že ani jeden z nich nebude zrovna ukázka nevinnosti, ale některé jejich činy jsou opravdu kruté, odporné a nepochopitelné. Nepochopitelné? To vlastně zas ne, protože z jejích a jeho slov slyšíme různé obhajoby a důvody, proč dělají, co dělají. Ať je to sebevíc amorální, toto je ta síla celé knihy. A to je nejvíc šokující, ten pohled do jejich niter. Ona ho bezmezně zbožňuje, přímo uctívá a nevidí ty chyby ani své submisivní sklony jdoucí ruku v ruce s jeho závislostí na tvrdých drogách. Je to mnohdy nechutné, plné tělesných detailů, lidského chtíče, touhy a sexu a plození a umírání a znásilňování a lhostejnosti. Hodně bizarní "romance" uprostřed válečných zločinů. A vy nevíte, na čí straně máte stát. Je vám možná i líto, co se jí pak stane, ale také víte, jaká ve skutečnosti je a co všechno udělala.
Jak jsem ale psal výše, nelíbil se mi ten styl, jakým to bylo napsáno. A taky jsem měl pocit, že se tam toho poměrně dost opakovalo. Spíš mě to nebavilo, než bavilo.
Hodně syrové, hodně drsné. Tak drsné, jak by se dalo čekat od příběhu z Laponska na konci 2. světové války, a ještě trochu drsnější. Příběh osudové a tragické lásky s minimem romantiky, zato se záplavou detailů, které nemusí být pro slabší žaludky. Ani záludné střídání časových rovin není k povrchnějšímu čtenářstvu zrovna vstřícné. Ale ten, koho uhranula třeba starší finská klasika Země je hříšná píseň a smíří se s tím, že Kettu je ještě méně poetická a ještě brutálnější, ten musí být spokojený. V současné záplavě generických romancí odehrávajících se na pozadí holocaustu trčí Porodní bába jako hrdé bodláčí mezi kýčovitými kytičkami z plastu.
Surovost a tvrdost na každičké stránce. Rozhodně ne tedy čtení pro každého. Ale mě se kniha hodně líbila a dost mi dala. Jsem ráda za přiblížení historických událostí na pozadí kterých se příběh odehrává - o tom jsem nevěděla víceméně vůbec nic. Více časových linek mám obvykle v knihách ráda, tady to bylo alespoň ze začátku docela matoucí a rušivé, ale nakonec do sebe všechno zapadlo a knihu to tak obohatilo.
Velmi cením i práci na českém překladu, věřím, že to byl oříšek.
Za mě tentokrát ne. Spíš 2* než 3*. Trochu to zachránila poslední třetina knihy, ale i tak...
Čekala jsem víc popisu a práce jako porodní báby. I ta jejich láska plná vulgárností mi vadila. Prostě ne. Nevím, kniha měla asi šokovat, ale mě spíše znechutila. Jenže jsem se dostala do půlky a pak už knihu neodkládám, protože by to byl ztracený čas. A někdy i když opravdu málokdy kniha překvapí svou druhou půlkou.
Co jsem to zase poslouchala ?!!!
Doufám, že všechny ty zrůdy jsou po zásluze ''odměněny''
Hrdinka knihy to neměla lehké už na startu života. Laponka, nemanželské dítě, sovětský otec, nadávky a ústrky ze všech stran. O to více je hrdá na svou práci porodní báby, ranhojičky a odbornice na neduhy těla. Schizofrenním finským působením za Druhé světové války snad mohla projít poměrně klidně, nebýt ovšem esesáckého důstojníka, do kterého se, poprvé v životě, bezhlavě zamilovala. Esesákovi Johannesovi navíc kape na karbid, obtížně vytěsňuje děsy, které ho doprovázejí z ukrajinského Babího Jaru, z doby, kdy fašistická mašinérie teprve promýšlela, jak co nejrychleji povraždit a zlikvidovat co nejvíce příslušníků nižších ras. Ukazuje se, že tady, na severním cípu Finska, má obdobný úkol jako tehdy na Ukrajině.
Zpočátku se kniha tváří jako další zajímavá sonda do osudů lidí za světové války, reflexe nelehkých a zajímavých osudů Finska mezi dvěma mocnostmi. Avšak čím dál tím více je z toho červená knihovna, okořeněná tunou hnisu, hlenu, výtoků, výkalů a použitých vložek. Chápu, že venkovská porodní bába nemluví latinsky, ale na mnoha místech jsou vulgarismy užity samoúčelně, snad ke zdůraznění laponské syrovosti a zemitosti jeho obyvatel. A tak jsou četné pasáže obtížně stravitelné a nakonec i nudné. Nicméně jednotlivá vlákna příběhu jsou v závěru rozpletena a jakkoli nepravděpodobně vypadá vztah laponské porodní báby a příslušníka SS, klidně se tohle všechno mohlo doopravdy odehrát.
No... Fakt nevím, jestli se mi to líbilo nebo ne. Rozhodně mě překvapilo, kolika slovy se dá popsat ženské přirození. To teda ,,klobouk dolu" :) Jinak no... fakt nevím. Válka je zlá a hnusná. Jak v tom čase prožít lásku??
Ne, prosím tohle opravdu ne.... Nechci dávat odpad, protože je to vůči knížce neuctivé, ale nespisovný jazyk a vulgarity mi vadí, jak v životě tak v knize.
Kdo hledá něco syrového, surového a drsného či obroublého bude nadšen, ale za mě ne.
Porodní bába potvrzuje, že láska je slepá. Ale podle všeho má silně vyvinutý čich.
Víločka nejedná racionálně, řídí se svými pudy, city a smysly, a autorka to (hlavně ty všemožné pachy) skvěle popisuje jakýmsi poetickým naturalismem. Ostatně knihu si lze vychutnat i jako slovníček z oblasti botaniky a gynekologických synonym.
Příběh ukazující, co je člověk schopen udělat druhým - a sobě kvůli druhým, prostředí a jazyk, to jsou silné stránky. Jakmile se ale autorka vzdálí od Víločky a jejího prožívání, objevují se občas věci, které nezní úplně věrohodně. Zajatecký tábor vypadá, že je otevřený jak nákupní středisko, a dokonce odtud zajatec může odkráčet - kolem stráží - v uniformě velitele tábora. No a ten nešťastník Johannes – chápu, že je poznamenán prožitým traumatem, ale když jako důstojník SS pořád hledá rýč a chodí sám kopat jámy a ještě mele o koupacích nádržích, je to jak z nějakého skeče od Monty Pythonů.
Mám ráda knihy, kdy námětem je skutečná událost a proto při výběru knihy jsem myslela, že se dovím více z dějin konce 2. sv. války obyvatel severního Finska, to mě trochu zklamalo. Nenadchla mě i forma stylu psaní, dost vulgarit, na druhé straně z ní čišela hrůza války a syrovost severské přírody a obyvatel, kteří i tak chtějí svou rodinu a lásku. Láska opravdu nezná hranic , ať barvy pleti, vyznání, vzhledu, věku. "Láska je prostě slepá" a pro tuto lásku obětovala Víločka vše.
Chceš takovýho milovat?
Odpovím, že nechci.
Ale MILUJI.
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) láska zfilmováno Finsko finská literatura eutanazie posedlost nešťastná láska laponská válka (1944-1945)
Porodní bába
Kniha Porodní bába je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 653x |
| Čtenářské výzvě | 107x |
| Doporučených | 32x |
| Knihotéce | 170x |
| Chystám se číst | 313x |
| Chci si koupit | 34x |
| dalších seznamech | 6x |
Příběh se odehrává během léta a podzimu roku 1944 na severu Finska, kde probíhá laponská válka. Žena, které nikdo neřekl jinak než porodní bába, se bezhlavě zamiluje do německého důstojníka Johannesse. Vydává se proto do zajateckého tábora jako zdravotní sestra, aby mu byla blíž. Tím začíná neskutečný příběh.
Od prvních řádků je jasné, že to bude drsné čtení. Ale je to napsáno krásně až poeticky, i když se píše o drsných věcech. Autorka si rozhodně nebrala servítky, je to podáno velice syrově, naturalisticky a bez zabrán.
V příběhu jsou různé vzpomínky, díky nimž si začneme skládat dohromady celý příběh, který je nejen o lásce dvou hlavních hrdinů, ale hlavně o historii a nelehké situace ve Finsku. Je to však také výborný psychologický román, který nám ukáže povahy různých lidí, to, jak se chovají a proč se tak chovají.
Je to trošku zvláštní kniha. Na jednu stranu naprosto skvělá, na druhou děsivá, místy snad i směšná. Ale bavilo mě to všechno dohromady. O to víc, když jsem si nakonec přečetla, že se jedná o skutečný příběh, který má k autorce blízko.
Zjistila jsem, že je i film, podle této knihy. Těšila jsem se na něj, jak bude zpracován, ale bohužel s knížkou měl společného jen velmi málo a nelíbil se mi natolik, že jsem ho ani nedokoukala. Film tedy za mě ne, knihu vám však můžu doporučit.