Pomněnkové matky

Kniha se mi částečně líbila, částečně nelíbila. Neustálé střídání postav, zvláštní konec. Potenciál kniha má, jen by to chtělo napsat ji trošku jinak.

Pěkná kniha. Slupla jsem ji jak malinu.

(SPOILER) Souhlasim s komentarem, ze psychologie postav je lehce mimo. Take mi vadi preskakovni mezi postavami. V knize je spousta nelogicnosti. Tak Sarka bali saky paky, ale nikdo to nepostrehne a jeste ji pujci dite?! Takovemu magorovi?! Te bych nesverila ani zizalu. Ta me vytacela asi nejvic…divnoclovek. Pak uz se to jen kupilo. Vrazdy, unosy bez ladu a skladu…

Na začátku jsem měla problém poskládat postavy,ale četlo se to svižně.Neměla jsem tušení,že je svátek Pomněnkových matek,zkláním úctu k nim!Paní Chalupová napsala pocity matek,které postihlo ztrátu dítěte a zoufalství bravůrně.

Ze začátku jsem měla trochu problém se orientovat v postavách, ale druhá půlka knížky už měla větší spád a ten konec.. ten konec!

Nemohla jsem se pořádně začíst, pletly se mi postavy a přišla mi v knize spousta nelogičnosti (například byt bez linky). Škoda, téma určitě zajímavé.

Toto je druhá kniha, kterou jsem četla od Lenky Chalupové. Kniha mě zaujala svým názvem i anotací. Četla jsem ji jedním dechem. Rozuzlení příběhů jsem nečekala. Postava Šárky je v této knize hodně svérázná, nedokázala jsem se vzít do jejich pocitů. Stále si říkám, zda by tohoto byl opravdu někdo schopen?

Četla jsem nově vydanou, upravenou verzi z nakladatelství Motto. Knížka mě zaujala svou obálkou a tématem, nikdy jsem o "pomněnkách" neslyšela, proto jsem se rozhodla si ji pořídit jako už třetí knihu od paní Chalupové. Opět musím napsat, že mi trvalo, než jsem se začetla, ale pak se začaly rozplétat jednotlivé osudy a já jen hltala stránku za stránkou, abych se dozvěděla, jak to celé dopadne... A ten konec teda. Tolik emocí.. A třeba to mohlo dopadnout všechno jinak, kdyby... Oplakala jsem to. Vážně bravo. Vyrazil mi dech a zanechal ve mně spoustu otázek. Brala bych klidně pokračování nebo aspoň nějaký epilog, jak to bylo dál. Sama mám dvě malé děti, tak si vůbec nedokážu představit, že by se něco podobného stalo nám. Přijde mi, že po přečtení této knížky jsem venku ještě víc ostražitější, než dřív a své děti bych jen tak někomu nesvěřila..

Knížky Lenky Chalupové mě vždy svým příběhem příjemně překvapí, maximálně vtáhnou, a nedají mi šanci je odložit. Kniha je plná zvratů, napínavá, že čtenář i po odložení knížky přemýšlí, co bude dál. Není to moje první knížka od autorky, a určitě ne poslední. Zatím každá mě vždy příjemně překvapila.

Přiznám se, že jsem netušila, kdo jsou "pomněnkové matky" a je mé první setkání s touto autorkou. Velice silné a emotivní příběhy několika žen, které přišly o své dítě, se v knize prolínají. Množství postav mě trochu mátlo a špatně se mi orientovalo, ale jinak příběh Šárky, jejíž dceru unesl manžel do ciziny a ona se pak snažila o dítě za každou cenu s pomocí mužů, které brala jen jako dárce spermatu, mě zaujal. Konec byl překvapivý. Jsem taky tak trochu pomněnková matka. Moje dcera zmizela z mého života a někde si žije ten svůj. Přesto není jediného dne, abych na ni nemyslela...stále ji vidím jakou tu malou šikovnou holčičku a nevím, jestli ještě někdy budu patřit do jejího života, ale ta bolest ze ztráty je obrovská.

Šárka prožila bohužel to, co je noční můrou každé matky. Její pětiletá dcera Iglika zmizela. Dlouhých deset let se každý den strachuje o život své dcery. Neví kde je, jestli ještě žije a tato nevědomost ji drásá. Je rozhodnuta svou bolest zmírnit dalším dítětem. Chce otěhotnět stůj co stůj a tak si hledá muže pouze jako prostředníky zplození nového života.

Čeněk je muž, který bojuje s vážnou nemocí. Je odkázaný na péči sester v hospici a své dceři Doře, která dlouhé roky netušila, že Čeněk není její strýc, ale otec, řekne informace, které zamávají jejím životem. Je rozhodnuta, že pozná temnou minulost v její rodině. Musí se však sama vyrovnat s tím, kdo byl vlastně její otec.

Knížka mě svým námětem hodně zaujala. Těšila jsem se na dojemný příběh plný emocí. Ale bohužel, jsem ve výsledku zklamaná. Dokonce se mi stalo, že jsem musela knihu rozečíst znova a dělat si bokem poznámky kdo je kdo, protože se mi postavy neskutečně pletly. Nedostala jsem ani mnou očekávané psychologické vykreslení postav. Ano, možná Čeněk, který na smrtelné posteli rekapituloval svůj život, ale jinak? Nic. Ploché postavy. I konec mi přišel takový podivně překombinovaný. Ač jsem chápala chování Šárky, tak mě přesto závěr zklamal i co se týká Igliky.

Tohle byla jedna z těch knih, které sice přečtete za pár večerů, ale v hlavě vám zůstanou mnohem déle. Na necelých 220 stranách se autorce podařilo otevřít opravdu silné téma a zpracovat ho citlivě, ale zároveň tak, že jsem chtěla číst dál.

Příběh propojuje osudy dvou matek, které spojuje stejná bolest – ztráta dítěte. Nejde ale jen o hledání odpovědí. Je to hlavně o tom, co s člověkem udělá dlouholetá nejistota, naděje a zoufalství.

Musím přiznat, že jsem před čtením vůbec netušila, kdo jsou vlastně pomněnkové matky. Název odkazuje na maminky pohřešovaných dětí a na Pomněnkový den, který připadá na 25. května – Mezinárodní den pohřešovaných dětí. Právě tahle souvislost pro mě dala celé knize ještě silnější význam.

Líbilo se mi, že autorka zbytečně netlačí na emoce. Místo velkých dramat nechává příběh plynout a postupně odhaluje jednotlivé souvislosti. Díky tomu jsem byla až do konce zvědavá, jak do sebe všechny střípky zapadnou

Zajímavá kniha, zajímavé, ale velmi smutné téma. Knížka se mi líbila, sice bylo někdy těžší se orientovat, opět byly v knize zvraty a překvapení. Knížky od Lenky Chalupové čtu moc ráda, sice tato není její nejlepší, ale i tak jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla. Řekla bych, že autorka píše čím dál lépe.

Neuvěřitelné, co dokáže chlap udělat ženě - vzít jí dítě na neznámé místo... Neuvěřitelné, co žena dokáže udělat, aby otěhotněla, nebo aby dítě jakýmkoliv způsobem získala. Bezohledně. I když tím někomu blízkému ublíží. Přesto to udělá...

Poprvé jsem četla v roce 2022. Velmi dobře vykreslená psychologická kniha. Asi nejhorší věc, která se může rodičům stát. Smrt nebo pohřešování dítěte, které se ztratilo. 25. května je mezinárodní den nezvěstných dětí. Říká se mu také Pomněnkové matky. Jen z té myšlenky je mi špatně.

Čeněk na smrtelné posteli v hospicu by se rád zbavil tíživých myšlenek, rád by dal svůj život do pořádku alespoň svěřením tajemství, které ho celý život pronásleduje. Nakonec ho svěří své dceři Dorce, která se dozvídá o ztracené malé Zuzance…

Oproti tomu sledujeme klub pomněnkových matek, který vede Dorčina matka Terezie. Snaží se pomáhat matkám, které ztratily své dítě. Šárka je jedna z nich. Kdysi ji někdo unesl dceru. Už 10 let ji neviděla, stále věří, že se jednou potkají. I když nemá partnera, snaží se o další dítě a udělala by pro to cokoliv! Počítání plodných dní je jen zlomek toho. Neštítí se jít do sexu na jednu noc, ví, že chce jen dítě, v mužích už se spletla dost.

Dorka také čeká své další dítě se svým manželem, po své první dceři měla dlouhou pauzu. Propletený příběh několika žen. Iglika, dcera Šárky, Johanna, manželka Čeňka, s kterým už nežila, ale ještě nebyli rozvedený. Mrazilo mě z vyprávění staré paní Adamcové…celý příběh se nakonec propojí a mně z toho nebylo dobře. Je ukázané, co to s některými matkami provede…

Zjistila jsem, co věcí jsem zasunula už tehdy do pozadí a teď mi znovu vyskakovali. Některé bolestivé pasáže jsem zasunula úplně. Bezdětný knihu asi tolik neocení, ale pro všechny rodiče je to bolestné téma. Je to jako kdyby ztratili sami sebe a už se nikdy nenašli!!!

Pomněnkové matky jsou knihou o ztrátě, naději a o tom, jak rozdílně se lidé vyrovnávají s bolestí, kterou si většina z nás ani neumí představit.

Příběh sleduje Šárku, které před lety beze stopy zmizela dcera. Přestože čas plyne dál, ona se s její ztrátou nedokáže smířit. Hledá způsoby, jak svou bolest alespoň trochu utišit, a některá její rozhodnutí mohou být pro čtenáře těžko pochopitelná. Jenže kdo z nás může soudit člověka, který prožil něco takového?

Kniha krásně ukazuje, že ztráta dítěte nekončí jedním dnem. Je přítomná každý další den, v každé vzpomínce i v každé obyčejné situaci. Ve chvílích, kdy kolem sebe vidíte děti ostatních..

Nejde jen o psychologický příběh, ale také o postupné odhalování minulosti a hledání odpovědí. Jednotlivé osudy se postupně propojují a vedou k závěru, který jsem nečekala.

Pomněnkové matky jsou knihou, která ve mně zanechala silný dojem. Není jednoduchá, ale nutí zastavit se a přemýšlet. Především o tom, že některé ztráty člověk nikdy nepřestane nosit v sobě.

Na tuhle knihu jsem se moc těšila a po dočtení ve mně zůstávají spíš smíšené pocity. Samotný příběh mě zaujal a po celou dobu jsem byla zvědavá, jak se bude dál vyvíjet a jak do sebe jednotlivé osudy nakonec zapadnou.

Co mi ale úplně nesedlo byl styl vyprávění. Střídání pohledů různých postav a způsob, jakým byl příběh vystavěn pro mě nebyl úplně čtivý. Chvílemi mi trvalo se zorientovat a nedokázala jsem se do knihy ponořit tak, jak bych si přála.

Přesto si myslím, že autorka dokázala vytvořit zajímavé a uvěřitelné postavy, kterým jsem jejich příběhy věřila. A právě to je důvod, proč ve mně kniha zůstala i dlouho po dočtení. I když jsem ji zavřela už před více než dvěma týdny, pořád se přistihnu, že si na některou z postav vzpomenu.

Možná to nebyla úplně kniha pro mě ale rozhodně ve me zanechala stopu. A to je podle mě známka toho, že měla co říct.

Tak tahle kniha mě zaujala hned od samotného začátku. Bavilo mě střídání dějových linek i postupné odkrývání rodinných tajemství. Obzvlášť silný byl pro mě příběh Šárky, které jsem po většinu knihy velmi fandila a bylo mi jí upřímně líto, alespoň do určitého okamžiku. Stejně zajímavá byla i dějová linka Dory, která o své rodině zjistí jednu velkou pravdu.

Největším překvapením byl pro mě ale závěr, který mě opravdu zasáhl a dlouho ve mně dozníval. Za sebe tak knihu můžu určitě doporučit.

Tak nevím, jak knihu hodnotit. V první třetině jsem se trochu ztrácela, druhá byla fajn a třetí mě moc nebavila a přišla mi v mnoha ohledech přitažená za vlasy a psaná dost “narychlo”. Knih od paní Chalupové jsem přečetla více a tato pro mě byla zatím nejslabší.