Pomaľované vtáča

28.04.2020

Co dodat, kniha dost drsná na mě. Jedna strana je co obsahuje za drsný život a druhá jak je napsaná. Každý si může udělat svůj vlastní názor.

Kniha bohuzel nema zadny dej, zadny pribeh. Je to nasledny popis utrpnych valecnych scen ocima ditete, paradoxne monotonne pusobicich. Ackoli jsou popisovany sceny desive, dechberouci, tak nakonec kniha celkove pusobi nezazivne. Dle meho nazoru je ji venovano vice pozornosti, nez si zaslouzi, prestoze se jedna o tak zavazne tema.

10.04.2020

Není ani možné co si může prožít jedno dítě v ,takové době.Věřím,že někteří knihu odloží a nedočtou,některé kapitoly jsou opravdu drsné.

Za mě ne a ne, odkladám.

09.04.2020

Silný a drsný příběh o tom, co dítě musí protrpět za druhé světové valky, aby zachránilo svůj život.

05.04.2020

Je naprosto jedno, jestli je Jerzy Kosinski ono „nabarvené ptáče“ z jeho knihy, nebo není. Nabarvené ptáče má totiž každý národ, každá vesnice, každé společenství. Nejde ani o to, že tou nelítostnou krajinou, kde i sedláci takřka průmyslově vraždí, kde je jedna nenávist napodobeninou druhé a neustále se rozrůstající do monstrózních rozměrů, je Polsko. To Polsko, které chce za každou cenu vystoupit z tragédie Druhé světové války jako jednoznačná a nezpochybnitelná oběť. To je ale omezený pohled, jehož nabourání snad už dnes nevyvolává tolik vášní jako v době vydání knihy – tedy v šedesátých letech minulého století. Dnes víme, že snad v každém národu, který se dostal do kolotoče války existovali oběti, ale také pachatelé – nebo oběti/pachatelé. Poláci obecně nenáviděli Židy a když Hitler přišel s „průmyslovým“ řešením, vítali to – chytli ptáče, zbarvili mu šedivé peří do všech barev světa a vypustili ho zpátky do divočiny – do světa, kde dříve všichni žili pospolu, vedle sebe. A to ptáče, na které se ukázalo, ostatní ptáci uklovali k smrti. Obětní beránek, pospolitost na základě upálení čarodějnice vytažené ze svého středu – o tom mluvil už Freud nebo Girard. Takto funguje svět. Nabarvené ptáče nevnímám jako lidský příběh – je to sled po sobě jdoucích brutalit, výčet všeho zlého, co na cestě zemí postihnutou válkou mohlo člověka potkat. Především je to ale naboření paradigmatu – rozviklání pevné pozice oběti. Což v šedesátých letech očekávatelně odjistilo granát.

„Vzpomněl jsem si na zajíce, kterého jednou chytil Makar do pasti. Bylo to krásné statné zvíře. Člověk cítil, jak ho to táhlo na svobodu, jak toužil kličkovat a mrštně unikat. Zavřený v kleci se vztekal, dupal a naráže tělem do její stěny. Po několika dnech na něho Makar, vydrážděný jeho neklidem, hodil těžkou celtu. Zajíc se vzpíral a snažil se ji nadzvednout tak dlouho, až to vzdal. Nakonec zkrotl tak, že mi žral z ruky. Jednoho dne se Makar opil a nechal u klece otevřená dvířka. Zajíc vyskočil ven a rozběhl se k louce. Myslel jsem, že jedním mohutným skokem vlítne do vysoké trávy a už ho nikdy neuvidíme. Ale jen tam zůstal sedět s nastraženýma ušima. Zdálo se, že vychutnává svoji svobodu. Ze vzdálených polí a lesů zaznívaly zvuky, které jen on mohl slyšet a kterým jen on mohl rozumět. Nesly se k nám pachy a vůně, které jen on dovedl ocenit. Všechno to bylo jeho. Opustil klec, byl volný.
Náhle se s ním však udála změna. Svěsil nastražené uši, povadl a jako by se i zmenšil. Jednou si poskočil, zavětřil, ale neutekl. Hlasitě jsem hvízdal v naději, že ho to přivede k rozumu, že si uvědomí, že je volný. Ale jenom se otočil a líně, jako kdyby najednou zestárl a trochu se i scvrkl, se vydal zpátky ke svému kotci. Po cestě k němu se ještě na chvíli zastavil, napřímil se, opět nastražil uši a ohlédl se. Pak prošel kolem králíků, kteří ho napjatě pozorovali, a skočil zpátky do klece. Zavřel jsem za ním dvířka, i když to nebylo nutné. Nosil teď klec sám v sobě.“

03.04.2020

Jestli nějaký román má šokovat čtenáře ,tak je to zcela jednoznačně Nabarvené ptáče .Kniha je napsaná velmi dobře a čtivě .Čtenáře děj doslova pohltí a donutí ho zamyslet se nad dějinami minulými a současnými .Neuvěřitelné kolik toho hrdina z románu unese.......

30.03.2020

Myslím si, že je kniha trochu nadsazená. Literárně se podle mého nejedná o bůhvíjaký poklad, na proslulosti se podepsaly spíše skandály autora. Vyprávění je dost jednotvárné a pokud vás neohromuje popis násilí...

Půjčila jsem si Nabarvené ptáče a pak jsem čtení dlouho odkládala. Četla jsem po krátkých úsecích. Bylo těžké o tom číst. Bylo nepředstavitelné, co jedno malé židovské dítě v tomto románu během druhé světové války samo zažívalo. Ani setkání s rodiči po válce nebylo jednoduché a bylo prožitým utrpením a traumatem malého chlapce poznamenáno.
Vzhledem k obsahu knihy nebudu hodnotit hvězdami. Nedovedu si jaksi představit, hodnotit nejvyšším počtem hvězd tolik zla a utrpení, co se ho do jednoho románu jenom vešlo. Kniha, na kterou člověk nezapomene.

23.03.2020

Hodně drsné čtení. Trošku mě rušil způsob psaní. Někdy kapitoly na sebe navazovaly, jindy to vypadalo, jako by šlo o povídku, chlapec se zase ocitl jinde, aniž by se čtenář dozvěděl jak. V těch odporných scénách jsem se nijak nevyžívala, film vidět vůbec nepotřebuji. Já jsem si z knížky odnesla hlavně myšlenku, jak snadno je člověk ovlivnitelný. Chvilku člověk věří tomu, že počítáním zubů může člověku ublížit, ocitne se u někoho jiného a věří v Boha, o pár kapitol dál je masírován komunistickou propagandou, které také bezmezně propadne. Ta determinace lidskou společností mi přišla ohromující, ale co hůř, neskutečně reálná.

22.03.2020

Táto kniha bola divná. Zo začiatku sa čítala dobre, čakala som, že sa dej pomaly zmení, ale potom to už bolo ťažšie. Bola som prekvapená krutosťou, ktorú si tak detailne malý chlapec pamätal a čo je horšie, niekedy sa jej i zúčastňoval. Je až neuveriteľné, že by jeden človek-chlapec, zažil toľko zla a skoro žiadne dobro. Príde mi, že veľa vecí je tam prikrášlených ak nie dokonca vymyslených a, že sa autor v tej krutosti až chorobne vyžíval. O to podivnejší je príbeh a dianie okolo tejto knihy. Tento príbeh sa mi hodnotí ťažko. Začiatok čtivý, ale postupne môj záujem opadal a do dočítania som sa už musela nutiť.

Neskutečné, nelidské, myslela jsem, že jsem ve středověku, ale 20.stoleti??? Byla to opravdu skutečnost nebo hodně přibarvené zážitky malého chlapce? Nevím jak hodnotit...

15.03.2020

Ťažko hodnotiť....zložitá téma, velmi diskutabilná kniha.

Od přečtení knihy už uteklo pěkných pár dní a pořád nemohu přijít na to, jak ji hodnotit. Asi vůbec. Pustila jsem se do ní předem poučená. Nejprve jsem přečetla Černé ptáče a také pár dosažitelných informací o autorovi. I zde na DK je jeden velmi zajímavý odkaz u životopisu autora. Díky tomu vím, že příběh není autobiografie a to mi umožnilo mít trošku odstup od hrůz popisovaných v knize. Chápu, že potlačování identity v dětství nechalo na autorovi stopy, ale proč tolik koncentrované brutality na jednom místě? Viděl ji? Slyšel o ní? Představoval si ji? Bál se jí? Nechci ani v nejmenším naznačit, že se nemohou stávat i ta největší zvěrstva a že zvlášť v období války je vše možné.
Nakonec mě nejvíce zaujaly chlapcovy úvahy dotýkající se vztahu k náboženství a společenskému zřízení.
"Měl jsem vážné obavy. I když jsem si nemohl vzpomenout, čím přesně byl můj otec, vzpomínal jsem si na to, že jsme doma měli kuchařku, služku a chůvu, které by jistě byly označeny za oběti vykořisťování. Také jsem věděl, že ani jeden z mých rodičů nebyl dělník. Znamenalo to snad, že právě tak jako vesničanům, mezi kterými jsem žil, vadily moje černé vlasy a oči, by mi v novém životě mezi sovětskými lidmi mohl být na škodu můj sociální původ?"

09.03.2020

Zprvu bezesporu velmi drsné a neuvěřitelné líčení útrap malého chlapce. Jako ještě dítě nechápe, proč se ty věci dějí, postupem doby se upíná k nejrůznějším vysvětlením a vírám v cokoli, co mu to může vysvětlit a poznat fungování zvrhlé společnosti v krizi.
Ke konci vyplavou hlubší myšlenky kde a proč se to v lidech bere. Pokud mohou, ubližují a vykořisťují. Lhostejno, za jakou kopou stranu. Je to v nás. Nejen tehdy, ale pořád...
Pro někoho jen snůška hnusu, pro jiného silný a surový příběh k zamyšlení.

Kniha, která se fakt nedá přečíst na jeden zátah. Znechuceně jsem ji co pár stran odkládala. Asi jsem nikdy v životě nečetla něco tak odpudivého. Nejkrutější severské krimi je selanka proti chování a jednání všech protagonistů knihy. Brutalita v knize měla na mne ale nakonec opačný účinek. Šokovala, zhnusila, avšak v závěru hlouběji nezasáhla. Koktejl zvrácených epizod sestavený autorem proživším válku s rodiči a posluhovačkou na rodinném statku působí za mě nakonec nevěrohodně, i když, přiznám se, nezapomenutelně.
Nedivím se Polákům, že mají Ptáče na indexu, také bych nestrávila takové vykreslení polské národní povahy - veskrze primitivní a bez špetky lidskosti.
A obdivuji Marhoula, který byl smyšleným putováním hlavního hrdiny natolik zasažen až uchvácen, že léta toužil po natočení filmu. (Možná ale film, z jehož promítání odcházely davy, působil nakonec díky skvělé kameře oproti knize celkem poeticky. Alespoň dle ukázek. Sama, znalá předlohy, jsem zatím totiž neměla chuť na něj zajít.)

Nabarvené ptáče jsem četla s vytřestěnýma očima i smysly a se zatajeným dechem. Bylo mi z toho nesnesitelně těžko. A souhlasím do puntíku s Metlou.
Těžký příběh, temný, nejtemnější jaký si lze představit. Je dobré psát tak kruté příběhy?
A kacirsky si den po českých filmových cenách troufám tvrdit, že tohle není materiál na film.
A to si myslím od chvíle, kdy se poprvé začalo proslýchat, že film bude. A je mi jedno kolik sebral cen.

Nehodnotitelné. Nemůžu, nechci, nelíbilo. Neuvěřitelně nehezké. Nepochybně nezapomenutelné. Nepředstavitelně negativní. Nelidské. Negramotný neolit. Nervózní, neřkuli neuralgické. Nerozumíte? Nevadí. Nekonsekventní. Nekróza, neoprén, negližé.... ne, ne, ne. NE!

Po „Nabarveném ptáčeti“ jsem sáhla v NEvhodném období. Přemýšlela jsem o přerušení, ale pro četbu takového hnusu stěží existuje nějaká ideální doba. A věděla jsem, že pokud knihu odložím, už se k ní zaručeně NEbudu chtít vrátit. Vytrvala jsem se zaťatými zuby i mozkem a můžu si tedy ve Čtenářské výzvě odškrtnout téma „holokaust“. Válka je zde vlastně na vedlejší koleji, primárně se jedná o drsnou obžalobu venkovského primitivismu. Autora NEměla překvapit vlna zloby, když východoevropské vesničany vykreslil jako incestní, pověrčivé, násilnické burany bez špetky empatie, kteří NEmají na práci nic lepšího, než týrat děti odlišného vzhledu, případně se mrzačit, vraždit a souložit mezi sebou navzájem... či s dostupnými zvířaty. Snaha vyvolat dojem autobiografických zážitků u mNE čím dál častěji narážela na hradbu NEvěřícného odmítnutí. NEpochybuji o hrůzách války a bestialitě, kterou v sobě určité procento rádoby lidí nosí, „ptáče“ však bylo svědkem (a obvykle i obětí) zla, téměř kamkoliv se hnulo. Něco z těch zvěrstev působilo velmi autenticky (popis mnoha zajímavých zvyklostí a pověr), něco jako z doslechu... a kloučkovy sexuální zkušenosti zaváněly vlhkými sny autora. Dětská naivita se mísila s myšlenkami příliš dospělými, emotivní strohost s básnickými obraty.
Mírné spoilery! Přijde mi NEuvěřitelné popisovat, jak se dětský obličej noří mezi stehna bláznivé divoženky a NEvzít přitom v úvahu mizernou hygienu a s ní související (jistě omračující) zápach. NEchat kluka celé měsíce, několik hodin denně, vzpírat pažemi vlastní váhu a poté přijít se scénou, kdy má problémy s uzvednutím knihy? Proč vlastně od NEjsurovějšího psychopata NEutekl, jako už tolikrát předtím? Vesničané se z malicherných příčin pokusí „ptáče“ ponižujícím a trýznivým způsobem zavraždit, ovšem okamžitě odcházejí, NEvychutnají si utrpení až do konce, NEpřesvědčí se o výsledku, zdravotní ani jiné následky veškeré žádné, no NEvím...
Do temného světa „Nabarveného ptáčete“ jen zřídka pronikNE světlejší paprsek a čtenář s pachutí v ústech sleduje postupnou přeměnu NEvinného dítěte v odlidštěného jedince, NEschopného normálních citů a reakcí. Autorův doslov jde svou hořkostí ruku v ruce s romáNEm, zvláště s ohledem na smutný závěr v roce 1991.
A teď se hoNEm vynořit z černého močálu beznaděje, zpátky do příběhů, co hýří různými barvami.

05.03.2020

Knihu jsem přečetla během jednoho dne, byla to opravdu síííla, naprosto jsem nechápala, že lidé ( v podstatě před nedávnem) věřili v takové, pro nás dnes nepochopitelné věci...film už rozhodně vidět nemusím!