Polní práce
Petr Borkovec
Autorova v pořadí již pátá sbírka obsahuje verše z let 1995–1997. V básních se autor pokouší dát svým veršům pevnou formu, v níž se obráží i jeho překladatelská činnost. Jde o poezii naléhavou, ztvárněnou bohatým jazykem a tematicky vycházející z hodnot člověku nejbližších. Tyto náměty se pak promítají na pozadí měnících se ročních dob. ... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 2021 |  Sebrat klacek |
| 2017 |  Lido di Dante |
| 2018 | Herbář k čemusi horšímu |
| 2019 | Petříček Sellier & Petříček Bellot |
| 2012 | Milostné básně |
Kniha Polní práce je v
| Přečtených | 17x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Knihotéce | 9x |
| Chystám se číst | 5x |
| Chci si koupit | 1x |
Už výřez z Pissarrova obrazu a obrazy první básně ("minutový Betlém") vypovídají o impresionistickém vyznění sbírky. Ticho, klid, obrazy vsi ve svých proměnách podle ročních obdobích, ulice a zahrady. Zásadní roli zde hraje pohled – jsou to básně silně vizuální, tvoří jakési nákresy důvěrně známých prostorů, v nichž je toho však stále málo konkrétního a zároveň se nedá říci, že by to byly místa abstraktní. Důležitým motivem je okno, jímž subjekt často nahlíží do prostoru ("A já stál u okna jak u ohniště.")
Styl je věcný, klidný, chvílemi až příliš deskriptivní. Suché výčty rekvizit a zátiší jsou však tu a tam vyrušeny ornamentem, jinak mi to v souvislosti s básněmi z interiéru mi to mnohdy připomnělo texty Petra Hrušky, barevné, krajinářské básně s motivy ročních období zase nejsou vzdálené Skácelovy. Formálně je to poněkud rozkročené, najdeme zde volné verše, ale i verš vázaný, kupříkladu sonet.
Za zajímavé považuju drobný výskyt prvků, které se později v Borkovcově poezii rozvinuly v plní síle. Ovlivnění překládáním z ruštiny se zde spojuje s textovou apropriací – sice jsou to spíše záblesky, ale najdeme zde volné překlady, či dokonce citace z korespondence ruských autorů. A už tu poprvé čouhá Sellier a Bellot (báseň Pokoj s chodbou).
Je to pěkná poezie s barevnou citlivostí, s bedlivě odpozorovanými prostory (třeba vlakové prostředí), ale zároveň ve své tichosti a klidu poměrně monotónní. Je v ní pár básní, které mám v hlavě silně zaklesnuté (Přístěnek), případně výborné a přesné obrazy ("Reflektor auta vyrval z tmy kus lesa"), ale jinak je to spíš sled dobrých obrazů.
Pantograf 0.05
Blankytný umakart, zářivková řada –
rozčíslá nebesa, návaly světla: Otec
s dospělou dcerou, já, hranostaj, zelný smotek vojáků
a čpící, umaštěná záda.
Hvizd. Dávka lamp. A tma. V oknech rozvěšeny
zažloutlé, zkrabacené snímky našich tváří.
Vojáci – karty na stehnech. V uších ženy
kymácející se dva jaspisové hleny.
A otce s dcerou vytrhává z mikrospánků
mladičké srdce, které krvácí a září
na dlani opilce od nádražního stánku.
Ona je žirafí a plochá. Tu jí z klína
pod nohy ožraly sklouz program Cymbelína.
Sehla se v bílých šatech jako k polibku.
(s. 14)