Polibky
Giambattista Marino
Výběr z básnického díla Giambattisty Marina, jež byl největším básníkem na dvoře mladého Ludvíka XIII. Jeho melodické, lichotné, duchaplné, rozkošnické, lehounké verše se vojáckým Francouzům zdály být vrcholem elegance, divem umění. Neméně slavný byl Marino v celé tehdejší vzdělané Evropě. Věk baroka miloval filigránské ornamenty, důvtipné arabesky, jiskření metafor, akrobacii nenadálných vztahů a příbuzností, mramory antiky změněné v alabastr, nádhernou a pestrou podívanou mší a divadel, velké árie sólistů. To všechno mu Marino poskytoval s marnotratnou štědrostí, okázalostí a nenuceností.... celý text
Přidat komentář
Polibky
Biografický a bibliografický úvod mě trošku zmátl. Čekal jsem totiž obsahově vyprázdněné verše plné přehnané bombastičnosti, nadýchanosti a falešně pokrateckého bonvivánství. K mé potěše jsem se trochu přepočítal. Ono ne, že by tak toho od každého trošku i nebylo, ale nakonec jsem v Marinových verších objevil spoustu krásného, pozoruhodného a zapamatováníhodného. Výběr se skládá z kratších veršů, delšími výběry z jeho rozsáhlých prací a nakonec několika dopisy z jeho korespondence. Kratší verše jsou tím nejlepším z výběru. Najdou se mezi nimi slabší kousky, ale i takřka perly, jako např. Na ňadra své paní, Žárlivost či Alchymista. V doslovu k jedné z básní se píše: "Fabule je dějově chudá, průběh ústředního děje a jeho zápletka neudrží čtenáře v pozornosti, tím spíše, že jsou co chvíli zasuty přemírou epizodních odboček." To přesně sedí na delší básnické kusy otištěné v knize. Básně Na smrt své matky a Hra v šachy mají naprosto úchvatné začátky, které pohlcují a oblaží nejen mysl, ale i srdce, naneštěstí každá z nich se někde půlce zlomí v bezduché skládání slov, v němž se čtenář/ka rychle ztratí a ta pozornost se rozplyne jako prásknutím biče. Možná to je úděl podobných výborů, možná je Marino natolik rozporuplný básník, že vedle výtečných kousků seká kousky prostoduché, jednoduché a nezáživné.