Pojem práva
Herbert Lionel Adolphus Hart
Herbert Lionel Adolphus Hart (1907–1992), někdejší profesor právní teorie Oxfordské univerzity, patří mezi nejvýznamnější postavy právní filozofie 20. století a jeho kniha Pojem práva radikálním způsobem změnila tradiční pohledy na právo a jeho vztah k morálce i politice, na pojem přirozeného práva a spravedlnosti i na právní metodologii. ... celý text
Literatura naučná , Filozofie , Právo
Vydáno: 2010 , Prostor
Originální název:
The Concept of Law , 1997
více info...
Přidat komentář
Jedno z najvýznamnejších diel modernej právnej teoretiky, mám konečne prečítané. Dielo Pojem práva sa mi veľmi pozdáva. Hart v knihe rozoberá obsah pojmu práva, čoho sa obdivuhodne drží počas celej knihy, autor nemá žiadne postranné úmysly, nenárokuje si schopnosť popísať celé právo, čo vo mne vyvoláva určitú úctu. Charakteristika pojmu práva, ktoré sa delí na primárne (záväzok) a sekundárne ( súdne pravidlá a pravidlá zmeny) PN ktoré ďalej podľa Harta môžeme pochopiť skrz akejsi akceptácie platnosti práva (pravidlo uznania) ako aj procedúry jeho zmeny (pravidlo zmeny). Túto koncepciu autor podopiera radom myslím, vhodných argumentov.
V závere knihy autor odpovedá na silnú kritiku, ktorú priznáva. Ja sa zase musím priznať že dielo sa mi zdalo veľmi konzistentné, bez veľkých resp. zjavných protirečení, čo tak trosku zaváňa povrchným čítaním, no uvedomil som si že čítať takúto knihu bez náležitej prípravy vlastne nemá ani iný závan. Dielo bolo síce brané ako učebnica, ktorá je písaná zrozumiteľne a vyšla s kožou na trh no treba si uvedomiť že právu sa treba dostať „pod kožu“ , čo bez náležitého štúdiu nie je možné. Kniha ma teda tak trošku podnietila aby som siahol po Dworkinovi, Austinovi a Benthamovi. Obsah knihy pokladám za akýsi návrh, postreh, dodatok autora do nekonečnej debaty o práve no určite nie ako nejakú teóriu hodnú dogmatizácie.
Hart už v kap. I. ods. 2 krásne vysvetlil že právo a morálka používajú jednotný slovník, formy spoločenskej kontroly a dovolím si povedať že aj hodnotiaci rámec, čo ale nevyvoláva nutnosť ich spoločného prekrývania. Pohľad je síce rýdzo pozitivistický, no myslím, že veľmi atraktívny z hľadiska argumentácie.
Už legendárne popísanie neschopnosti vysvetliť právo je vskutku brilantné. Taktiež poukázanie na vysokú cenu , ktorú ako spoločnosť platíme pri redukcií zákonov na normu by sme mali mať vždy na pamäti.
K úvahe o „húževnatej schopnosti zákonov prežiť svojich tvorcov“ a Hartovmu prirovnaniu k striedajúcemu rozhodcovi by som rád doplnil, že si určite musíme držať v pamäti, že striedajúci rozhodca v zápase akceptuje pravidlá hry do ktorej vstupuje a zároveň individuálne rozhodnutia predošlého rozhodcu. Myslím teda že tento príklad nebol veľmi šťastný lebo nám ukazuje že nový zákonodarca by nemá meniť predošlé nariadenia a zákony.
Na strane 94 ma autor presvedčil že znakom efektívneho právneho systému a len efektívneho je vysoké percento sankcií pri priestupkoch.
Zaujímavý spor Harris vz. Donges by som pokladal za príkladný spor kompetencií deľby moci. Kde je naozaj zaujímavé sledovať, ako sa súdna moc snaží držať konceptu legality a legislatívna moc konceptu suverenity. Zaujímalo by ma aký názor by na vec zaujal Dworkin ktorý považoval za nešťastné ak právo tvoria súdy, ktoré sú de facto nedemokratické a nie parlamenty.
V kapitole VII ods. 1 som si uvedomil že právo má mať svojho škriatka metodológa, ktorý určuje typy a triedy platnosti právnych noriem, do ktorých sa majú subsumovať jednotlivé prípady. V ods. 3 zase musíme uznať že v živote často potrebujeme direktívne rozhodnutia tretích osôb ktoré sú akceptované ak sú dostatočne predvídateľné, no musíme si uvedomiť, že takéto rozhodovanie prináša aj zvýšenú cenu v podobe nepredvídateľných rozhodnutí.
Hart sa pridáva k autorom, ktorý sa pokúšajú určité pojmy normovať napr. spravodlivosť a nespravodlivosť stotožňuje s férovosťou, a taktiež spravodlivosť vyjadruje ako zásadu „postupuj v podobnom prípade podobne“ ako nutné pravidlo udržiavania úmery, či rovnosti. Spravodlivosť prirovnáva k fyzikálnym veličinám, ktoré sú závislé na určitej miere , resp. klasifikácií závislej od povahy veci na ktorú veličinu uplatňujeme.
Autor správne poznamenáva v IX. Kapitole, že pozitívne právo vzniklo v staršej dobe, kedy pojatie prírody zahrňovalo akýsi pozorovateľný svet a akýsi svet „fyzikálnych pravidiel“ ktoré sú „skryté“ no všeobecne platné.
V tej istej kapitole dochádza autor k akejsi „pozitivistickej Alexyho formule“ ktorá by mohla byť vyjadrená latinsky: „LEX DURA, SED LEX, LEX DURA EST NON IUSTITIA“, ktorý autor formuluje ako „ Toto je právo , je však príliš zlé aby bolo aplikované či dodržiavané“.
Štítky knihy
právo právní věda filozofie práva teorie práva
Autorovy další knížky
| 2010 |  Pojem práva |
| 2003 | Právo, sloboda a morálka |
| 2019 | Právo, svoboda a morálka a jiné eseje |
Kniha Pojem práva je v
| Přečtených | 6x |
| Knihotéce | 3x |
| Chystám se číst | 11x |
Pojem práva patří mezi nejvýznamnější knihy právní filosofie vůbec. To je, myslím, nesporné. Zcela redefinovala koncept „pozitivního práva“, které bylo tak oblíbené před Druhou světovou a které dostalo strašlivou nálož kritiky po ní. Očividně na tom sehrál velkou úlohu Radbruch s jeho tvrzením (a nejen jeho, samozřejmě), že nacistické právo bylo pozitivistického charakteru. Nebylo. Pardon, ale fakt ne. Jistě, absence právo ideologizujícího (což patrně není totéž co právo pozitivní, pozor!) sehrála úlohu při pádu Výmarské republiky. Výmarská ústava postrádala ideologický prvek, byla sterilní a tedy příliš snadno zneužitelná. Každopádně, abych se nezakecával, pozitivní právo to díky Radbruchovi nemělo snadné (a pro mnoho lidí Radbruchova iluze stále platí) a byl to Hart, kdo jeho reputaci obnovil. A my se tak můžeme hrdě k pozitivismu přihlásit.
Hart deskriptivně vykládá co právo je a zda je totožné morálce, či čemusi nadpozemskému. A dochází přirozeně závěru, že nikoliv. Společnost je preskribována mnoha normativními systémy a neexistuje očividná (a ani logická) závislost jednoho na druhém. Jistě, vlivy jednoho na druhé jsou nutné a reálné, proto právo s morálkou splývají, ale stále jsou to dva normativní systémy, jen si natolik blízké že používají stejnou (obdobnou) terminologii a matou nás.
Hart dokonce uznává jisté prolnutí pozitivního práva a práva přirozeného, hovoří o minimu morálky, které v právu musí být, tedy o přirozené nutnosti aby něco fungovalo nějak – jinak se společnost rozpadne.
Nedůslednost Hartova oddělení (což není nezbytně chyba) pozitivního a přirozeného práva je vidět i v jeho dělbě norem na primární a sekundární a u těch sekundárních pak na „rules of recognition“, které prostě, promiňte mi to, připomínají společenskou smlouvu. Toto pravidlo „zkrátka existuje“. Jedná se o „zkrátka existující“ pravidlo, podle kterého společnost pozná, co je jejím právem a co nikoliv. To je společenská smlouva! Pravda, já bych skoro vedl polemiku je-li společenská smlouva iusnaturalistickou koncepcí, či nikoliv, ale to je irelevantní. Zkrátka platí, že Hart není absolutista, nemá potřebu kompletně oddělit jedno od druhého a uznává prolínání, dokonce uznává jeho nutnost. Za to mu vzdejme holt.
A je fakt, že v Hartových úlohách lze najít chyby (já ne, ale jiní to dokázali). I přes to se však jeho úvahy staly základem soudobé právní filosofie a staly se klasickou součástí teorie práva. Ostatně kniha by mohla (a měla, pravda) sloužit jako učebnice teorie práva. S jednou výhradou, já měl osobně strašný problém u ní udržet pozornost a četl jsem ji proto velice dlouho. To je ale můj problém. Nadto tento problém nastal protože Hart vykládal své myšlenky krok po kroku tak, že vyznívaly naprosto samozřejmě a nezpochybnitelně (kam se hrabe Platónova diaresis), proto jsem v nich možná já chyby (což není dobré slovo, ale čert to vem) nedokázal najít (ač jinak o nich vím) a nechal jsem se přesvědčit o tom, že tento velký profesor měl zkrátka pravdu. (Ačkoliv jeho teorie pro přístup k právu osobně neužívám, už to patrně nelze. Právo se každým dalším právníkem který o něm začne něco psát stává jevem o něco málo komplikovanějším a dnešní přístupy jsou zkrátka jinde, je však zajímavé vrátit se ke kořenům.)
A nemohu necitovat TEN úvod, který se stal legendárním, což je pro odbornou literaturu spíše vzácné:
„Existuje jen málo otázek týkajících se lidské společnosti, které by byly kladeny tak vytrvale jako otázka „Co je právo?“. Zároveň existuje jen málo podobných otázek, na něž by seriózní myslitelé odpovídali tak rozmanitě, podivně a dokonce paradoxně.“