Pohřbený obr

03.03.2024

"Kdo ví, jak má dračice ráda maso upravené?"

S touto knihou jsem bojovala skoro dva týdny, nebylo lehké se prokousat každou stránkou, která mnohdy zkoušela moje nervy a zároveň mě podivně hřála u srdce fanouška "netradičních" knih.

Někdy bylo holt těžké udržet soustředění na takovém stupni, který si kniha zasluhuje a žádá.

Pohřbený obr nás zavede daleko za hranice realismu, je těžké o něm mluvit jako o fantasy příběhu, o historickém nebo společenském románu či o artušovském mýtu. Dle mého se prostě pohybuje napříč žánry.

Příběh se odehrává v mytické artušovské Anglii, kde kromě lidí (a jiných potvor) žije i dračice Querig, jejíž dech zahalil obyvatele, Brity a Sasy, do kolektivního zapomnění. Vystupuje tu několik postav, ke kterým si popravdě ani nepotřebujete vytvořit pouto, procházíte s nimi knihou hlavně proto, abyste se ptali a přemýšleli. Nakonec pozornějšímu čtenáři stejně slzička dojetí ukápne. O čem to tedy je? Staří manžele se vydávají hledat svého syna, na kterého málem zapomněli. Nejde o žádnou veselou výpravu manželů za dobrodružstvím, spíše jde o prazvláštně snovou cestu za minulostí, ke které by bylo lepší se nevracet. Autor si užívá to historické zařazení do středověku, mýtickou atmosféru ať už prostřednictvím archaického jazyka, či dokreslení mnohdy temné atmosféry záležitostmi ryze artušovskými (Gawain, Merlin). Do cesty stařečkům vstupují cnostný rytíř, houževnatý chlapec, sir Gawain a další méně důležité postavy. Příběh se proplétá mezi nohama obrů, naráží na hejna skřetů a nasává teskno lidí, kteří (ne)zapomněli na své milované. Samozřejmě si za řinkotu mečů pohrává s alegorickými obrazy a hazarduje s filosofováním, vírou a sebemrskačstvím. Je toho prostě strašně moc, co sice není pro každého, zároveň by se však dalo říct, že by byl hřích tohle všechno v mnoha ohledech matoucí ignorovat...

26.02.2024

Fantasy s magickou atmosférou, která si prohrává s tématem paměti.
Četla jsem dvě knihy od autora, typický zástupce světovky, žádná detektivka ani romaňťárna, spíš společenský román.

Obě knížky mi potvrdily, že Ishiguro je provokativní a nezobrazuje lidi moc v pozitivním světle. Za mě ty jeho knížky nabízí ohromnou sebereflexi a neustále ti v tom textu podbízí otázku- “co bys dělal ty, čtenáři? Opravdu, jako společnost takovým směrem kráčíme? Nechal bys dceru žít v těle robota? Je etické z klonu, který je primárně určen na dárcovství orgánu, pořád brát další a další dokud neumře?

Tady tuto knihu číst byla pro mě slast. Musím říct, že u Arga jsem ještě nečetla odfláklý překlad. A tento je jak med. Jazyk odpovídá době. Je to zvláštní. Je to pan Ishiguro.

Stará doba, starý jazyk, chování postav specifické. Musíš s autorem mít už rozvinutý vztah. Zobrazuje dobu ovládanou pověrama, strachem z neznámého. Psychologie davu, kdy se lehce strhne dav v lynčovací těleso.

S panem-“absolutně si zasloužím Nobelovu cenu- jsem se potloukala raným středověkem v Británii, nechávala se laskat jazykem, vtahovat do pověr a balancovala na hraně sci-fi.

Je tam několik linek postav, které se o sebe otírají, střetávají se, ovlivňují
Jedna z linek na mě byla moc abstraktní a neuchopitelná a tak ubírám hvězdu.
Zajímavý zážitek to ale byl.

10.12.2023

Knihy Kazua Ishigura jsou poněkud náročnějšího ražení, ale dosud jsem byla s výsledkem velmi spokojená. Až do této knihy, kdy jsem poněkud narazila a trochu se trápila.
Kniha se odehrává v Británii ve středověku - autor naznačuje období jakoby "poartušovské", kdy krále Artuše nejednou zmiňuje. Styl psaní je tomu uzpůsoben, celkově je to stylizované jako jakási sága či skoro artušovský příběh. Hodně vzletné, promluvy takové jako vznosné - asi mělo evokovat "staré časy", kdy lidé spolu hovořili trochu jiným způsobem, jakoby vznešeně, uctivěji. Asi to neumím líp popsat.
Ten styl psaní tu je hodně specifický a asi nebude sedět každému. Je to hodně rozvláčné, pomalé - člověka to nutí samo o sobě dost zpomalit a trávit s tím textem víc času. Mně osobně to zpočátku vlastně dost bavilo, ale přistihla jsem se, že s přibývajícím textem mám čím dál víc udržet pozornost. A tak jsem si na tom ve výsledku vlastně částečně vylámala zuby.
Příběh sám o sobě obsahuje zajímavou linku točící se kolem paměti, vzpomínání a otázek, jestli je lepší žít poklidný láskyplný život bez vzpomínek na to zlé a tudíž v iluzi, nebo jestli je lepší si pamatovat vše - dobré i zlé - rozhodnout se, co s tím životem pak dál. Je to celé zabalené do hodně hutné atmosféry a čtenář stejně jako hlavní postavy tápe, co se těm postavám vlastně stalo a na co že si to vlastně nemohou vzpomenout. A to mne třeba zase docela dost bavilo.
Nakonec dávám průměrné hodnocení. Bohužel tuto knihu neumím ocenit naplno. Možná nebyl moudrý nápad číst ji v předvánočním shonu, kdy nevím, kde mi hlava stojí, a nevím, co dřív. Asi by bylo lepší po ní sáhnout v době, kdy bych měla možnost s ní trávit hodně času někde v poklidu. No nic, no..

29.09.2023

85% - Území dnešní Anglie kdesi v postartušovských dobách, kdy milosrdná mlha dala zapomenout na křivdy vzešlé z bojů mezi Brity a Sasy, lidé zapomněli na své mrtvé, za něž by se měli mstít, a žijí své poklidné životy ve vesničkách, které narušují jen vpády nadpřirozených příšer... Jenže staří britští manželé Axl a Beatrice se rozpomínají na to, že by snad kdesi měli mít syna, a vydávají se ne vždy právě bezpečnými končinami na návštěvu. A rázem je z toho působivá road movie s jazykem a atmosférou dávných časů, plná setkání s nejrůznějšími postavami, ať už jsou to lidé ze sousední saské vesnice, tamní chlapec Edwin, saský válečník Wistan, mnichové z kláštera nebo starý Artušův rytíř Gawain, který snad plní úkol daný ještě králem... A je tu všudypřítomná mlha přicházející z míst, kde bychom snad tušili oddychující dračici Querig, která může člověka nechat zapomenout i na toho, s nímž ještě před chvílí mluvil, ovšem ze které se vynořují znepokojivé vzpomínky a pochybnosti, zda i ta nejpevnější láska neexistuje třeba jen proto, že vzpomínky na dávné křivdy zahalilo zapomnění...
Působivý styl, přes rozvážnost textu napínavý příběh, snad jen že v (při porovnání s předchozím dějem) celkem uspěchaném závěru (i když na mě dost emocionálně zapůsobil) jsem přece jen čekala větší projasnění mysli a zásadnější katarzi všech zúčastněných.

"Získat? Nedalo se tím nic získat, převozníku. Byla to jen pošetilost a pýcha. A ještě snad něco dalšího, co číhá v hlubinách mužského srdce. Snad jsem toužil i ji potrestat, pane. Ústy a činy jsem vyjadřoval odpuštění, leč v srdci jsem si po dlouhé roky uchovával uzamčenou komůrku, která bažila po pomstě."

25.09.2023

Těžké čtení. Asi jsem vše nepochopila. Ale popisy vyvolávaly košaté představy. To mi stačilo.

17.09.2023

V Pohřbeném obrovi se nobelista Ishiguro opět zabývá svým odvěkým tématem - pamětí. Je zapomnění prokletím nebo jediným způsobem, jak spolu dokážeme žít? Ishiguro si tuto otázku pokládá nejen ve vztahu k postarším manželům, ale také k civilizaci jako celku. Odpověď však zůstává na nás.

Právě mlha zapomnění z velké části utváří dynamiku fikčního světa, neboť neustále objevujeme jeho pravidla i historii, přičemž jedno i druhé může být brzy zase zpochybněno. Právě vypravěčská nejednoznačnost a žánrová neuchopitelnost vytváří z Pohřbeného obra skutečně zvláštní dílo. Neměl jsem úplně čas číst, a tak jsem se do románu opětovně vpravoval docela těžko. Na mnoha místech na mě však vystoupil Ishigurův největší um - schopnost vyprávět o velkých tématech jen pomocí malých posunů, bez velké dramatičnosti, přesto s mimořádnou silou.

17.04.2023

Ke knížce jsem se dostala víceméně náhodou a absolutně netušila, co bych od ní měla očekávat (a to bylo možná dobře). Určitě to není čtení pro každého a za všech okolností, musíte mít tu správnou náladu, aby vám to správně sedlo. Ta spousta náznaků a alegorií způsobí, že co čtenář, to naprosto jiný příběh, podle toho, jak si kdo děj vyloží a jak mu pracuje mozek i představivost. Mně se líbila velmi, je to jedna z těch knížek, u kterých sice za chvíli zapomenu děj, ale nálada a atmosféra mi zůstanou v paměti dlouho. Jeden z nejzvláštnějších příběhů, jaký jsem kdy četla.
4,5*

lynxir: prosím, nesuďte podle sebe, pokud něčemu nerozumíte, neznamená to, že to nepochopili ti ostatní ,)

05.04.2023

To, co se mi na knize líbilo, byla rozhodně atmosféra, která mrazí v duši, konec byl rouhodně vykreslený velice emocionálně. Vrstevnatost děje a postav (a zapomínání) byla sice taky z mé strany velice vítána, ovšem až do té doby, než bylo vše odhaleno - pro mně asi ve druhé třetině knihy - pak už jsem bohužel jen čekala, až to samé docvakne i postavám a ty si dávaly v záplavě zdlouhavých dialogů, které mi připomněly MacDonaldovi Snílky (z roku1858) víc než cokoliv jiného.

17.02.2023

Moje třetí Ishigurova knížka, každá je jiná a každá je skvělá. U Pohřbeného obra jsem trochu bojovala se žánrem, je to alegorie, musela jsem se odpoutat od přemýšlení, co to vlastně čtu a nechat se unášet...

11.02.2023

Tak musím přiznat, že kniha mě především nudila. Samotný nápad s využitím Artušovských legend je výborný, ale celkové zpracování bylo tak těžkopádné, že mě čtení doslova otravovalo. Do toho snaha o symboliku, která zde ale (přiznejme si) byla velmi banální a povrchní. Přitom, kdyby mi tento příběh někdo převyprávěl (chtělo by se říct: lépe napsal - ale ať nepopudím Ishigurovi fanoušky), určitě by mě bavil.

06.02.2023

lynxir: nehodnoťte, čtenáře podle sebe a nějakého svého překrouceného úsudku. Nemám nic proti vaší jedné hvězdě a respektuji ji, tak respektujte čtenáře podobně. Je to minimálně slušnost.
Že se v tvorbě K.I. objeví jeho geny lze asi očekávat, rozhodně tam však autor nic záměrně neroubuje, protože je to velice britské. Pohřbený obr je kniha kterou lze číst na mnoho způsobů a mnoho si z ní odnést, ovšem pouze v případě že budete číst i srdcem. Symboliku kterou tam vložil vypisovat nebudu, ty postavy tam nejsou jen tak pro nic za nic.
Je to poklad, jsou takové knihy, není jich tolik, proto matou svými poznávacími znameními..

07.01.2023

Jako u K.I. obvykle, mnohovrstevnatý a znepokojivě "zpytující" román. Pohybovat se jen po rozvážně pomalé a poklidné hladince děje příliš nemá smysl, protože jeho knihy jsou pěkně kalné rybníčky, kde skutečné gró se skrývá v těch nepřehledných, temných a zapáchajících usazeninách u dna. Ještě hlouběji za alegorií osobní a kolektivní pamětí...za iluzí zapomnění, kde to co se už jednou událo, dále žije, bolí a tak nedá skutečně zapomenout. Působí poněkud bezútěšně, že Ishiguro neslibuje happy endy a lásku/odpuštění, co přes hoře přenáší...a je taky pěkně záludný, když nikoho nezbaví zodpovědnosti... koneckonců úkolem archetypálního převozníka není rozdělovat, jen klást otázky...kdo rozhoduje jsme bohužel my.

Nedočteno, kvůli citové působivosti. Plakala jsem u toho nevhodně v jednom kuse, ke knize se později vrátím. Je úžasná.

28.12.2022

Těžko uchopit komentář k této knize, je velmi odlišná, svá, ale určitě stojí za přečtení. Velmi melancholické čtení a možná i menší bloudění v kruhu, a nebo ne?

05.10.2022

Ach, drahá zapomnětlivosti... Tohle cosi bylo něco tak mimozemsky nádherného! Óda za význam paměti tak příznačně zaklenutá do období historického nevědomí anglických legend, kdy roli neexistujicích vzpomínek nahradily báje. A tak proč by právě toto ocitnutí se v hluboce středověkých mlhách nemohlo být pravdou? Krásně, opravdu, opravdu krásně vypsaná krutost rozvzpomínání se po neukojitelné touze po vědomí minulosti, jež nás nemilosrdně zahubí. Jež z nás ovšem činí tvory humanoidní, s emocemi a intelektem, ale takřka s nemožností prožít čistou, ničím neposkvrněnou lásku. Opravdu skvostně bravurní vyjádření stesku velkého intelektuála po "sladké" nevědomosti se všemi atributy s tím spojenými. Neuvěřitelně emocemi naládovaná kniha o lásce. Román o bájných neuchopitelnostech. Nebo co to vlastně bylo...?

27.09.2022

Docela nudný road-sklerotikon z časů raného středověku, nezaujal mě autorův styl ani příběh.

15.09.2022

Díky autorově věhlasu (včetně Nobelovy ceny) a ohlasům na tento román a jeho zdejšímu vysokému hodnocení jsem očekával hlubší až mystický zážitek, ale dostalo se mi jen mdlé polofantasy, která mě zklamala, motala se v kruzích a často štvala (hlavně dialogy, kdy si postavy typicky vyměnily deset zdvořilostních replik, než se dostaly k věci).

19.06.2022

Autora mám v kolonce "Chtěla bych přečíst, ale stále to odkládám". A teď nastal čas. Jelikož knihu někdo zmínil v komentáři k jednomu z nejlepších filmů, který jsem za poslední dobu viděla, tak jsem to brala jako znamení. A hned i rovnou, jakou knihou u autora začít. A bylo to skvělý :)

Příběh o zapomínání, o tom, co je v našich životech skutečně důležité, odehrávající se v době, která je pro dost lidí přitažlivá, ale vlastně o ní primárně nejde. Jako kdyby si autor pouze zapůjčil tyhle archetypy postav, aby to na nich všechno ukázal. Jako kdyby byla použita jenom z toho důvodu, aby seděla ona metaforická cesta, protože post-apo má každý druhý. Protože každá situace a každá koncerzace lze vzít pohledem z druhé strany rozebrat z jiného úhlu, kdy znamená zároveň i něco jiného...

...protože tahle kniha lze číst dvěma způsoby:
- jako cestu dvou lidí post artušovskou magickou krajinou. No, a tečka.
- jako cestu dvou lidí, která odhaluje víc z našich životů a je možno ji zasadit do jakéhokoliv podkladu, kde se všechno dá chápat více způsoby, odlupovat vrstvy, přemýšlet na knihou.

Hmm, asi tak. Pokud autor všechny svoje knihy píše podobně, tak si přečtu další. Moc ráda. Ale stále je třeba vést nějaký příběh, aby do něj bylo možno zakomponovat, to je jasné.

Skvělá obálka, kvalitní překlad a pokud nebudete vědět úplně, co máte za sebou, tak kniha obsahuje i věcný doslov.

A bacha na váš vlastní život. Nikdy nevíte, kdy se zjeví pohřbený obr. Vámi, druhými...

26.04.2022

Autor se hrdinně pustí do sfér britských legend, zasadí tam postavy s jednoznačně japonskou mentalitou, lehce to přetře fantasy nátěrem, a výsledkem je víceméně zdejší hodnocení: vůbec tomu nerozumím, ani se mi to nijak zvlášť nelíbilo, ale dám tomu 4 hvězdičky. Proboha!