Chancellor / Syn moře

26.02.2024

První část sešitu jsem už kdysi četl. Nyní jsem si přečetl tento, ale i druhý příběh. Přesvědčil jsem se, že i na malém prostoru se dá napsat dobrá povídka, která o něčem je.

18.01.2015

Verne je mistr slova. Tento příběh je však krapet drsný. Druhý příběh také jde, je jen trochu jednoduchý a předvídatelný.

17.06.2014

Co si budeme říkat, hodnotit dvě díla najednou jenom jedním hvězdičkovým rozsahem je trošku vražedné a bizarní… Ale co se dá dělat. Přiznám se, že Chancellor je pro mne prvním kontaktem s Julesem Vernem a po jeho přečtení jsem zůstal zírat s lehce povolenými panty. Asi jsem čekal poněkud dětštější pohled na věc, poněkud romantičtější představy o světě… A asi jsem taky nečekal, že mě mořeplavecké dobrodružství (ne, nepatřily nikdy k mým nejoblíbenějším) takhle chytne. Místo všech představ nastoupila poměrně tvrdá realita, ke všemu dosti realisticky podaná. Šílené, úžasné. Tomuhle bych dal opravdu plný počet. Jen mi dodneška neodešla z mysli otázka, do jaké míry tohle bylo vhodné i pro děti, které nebývaly zvyklé čumět na kolegy Norrise, Schwarzeneggery a spol. už od kolíbky.

Oproti tomu je Syn moře velice slabý odvárek, který bych viděl na 2-3 hvězdy. Chancellor jej evidentně vyloženě táhne ve vleku. Koncertními zvyklostmi by měl být Syn moře spíše předskokanem, ale riskovali bychom, že se k Chancelloru jen málokdo prokouše. Co je na něm tak špatně? Všechno. Všechno co v něm je, i to co v něm není…právě proto, že to tam není. Příběh působí, jakoby se na něm Pierre Maël teprve učil psát. Autor prakticky vůbec nevyužívá lyrických ani epických možností, které by mu příběh skýtal. Příklad: prostředí je popisováno mizerně nebo téměř vůbec, přitom například exotika v druhé části příběhu by toho snesla daleko více. Při závěrečné bitvě jsou všichni na jedné straně lodě, potom utíkají na druhou stranu lodě, potom jsou všichni zkrvavení, někteří mrtví a jedni z protivníků prostě vyhrají. Sjupr. Nějaký zásadnější popis boje? Ani lupou, vážení. Celkově pak i příběh působí značně schematicky; hlavní rodinná peripetie ústředního malého hrdiny vás napadne nejpozději ve čtvrté kapitole, aby se vám v páté potvrdila a zbytek je vlastně jen o pomstě a shánění jistých papírů. Je to jasné. Nebýt proklínané a nenáviděné byrokracie, tahle povídka by skončila dřív, než začala. Jediné, co by mohlo pana Maëla v mých očích zachránit od plnícího pera potřísněného jedem Curare a zabodnutého do jedné z půlek je nenápadná zmínka v tiráži knihy, kde stojí mnou ne zrovna oblíbené úsloví „přeložil a upravil“. Vyvstává nám tak vtíravá otázka nakolik byl původní text upraven – tedy jak moc je ještě věrný svému originálu a nakolik za všechny chyby může úprava. Jo, těžko říct. Ale hodnotit máme výsledek, ne?