Podbrdské ženy
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391187/bmid_podbrdske-zeny-8MR-391187.png
4
1156
349
Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?... celý text
Přidat komentář
Líbila se mi hlavní myšlenka, poukazující na to, jak se zažité stereotypy a vzorce chování v dalších a dalších generacích opakují a jak je těžké (až nemožné) se z tohoto koloběhu vymanit. Ale jak už psali někteří přede mnou - něco tomu prostě chybělo. Pro mě bylo hlavním problémem asi to, že příběh byl tak nějak předvídatelný a ničím mě vlastně nepřekvapil (a asi ani neobohatil). Ty zajímavé události se spíše netýkaly hlavních postav a rychle se přešly (příběh Amálky, Věrky...). Hlavní postavy vlastně jen dřely, stěžovaly si a nechaly se vláčet svým osudem... A jejich příběhy tak nakonec působí vcelku banálně a zaměnitelně s příběhy jiných lidí žijících v téže době.
Zajímavý, netradiční styl. Příběh několika generací žen z jedné vesnice. Není to zas tak zaměřené na místo a čas, ale hlavně na samotné ženy. Zajímavé sledovat příběh od prvopočátku až po finále. Sledovat jak to všechno začíná počátkem minulého století, nabaluje se a finálně končí v současnosti. Samozřejmě pro lepší představu časové osy nás minou i dějiny a 2. světová válka, kolektivizace, srpen 1968 až po současnost.
Když jsem četla, že se jedná o vícegenerační román, tři ženy, tři osudy, tak jsem doufala, že to bude něco ve stylu Slepé mapy od Aleny Mornštajnové, i proto, že se to odehrává přibližně ve stejné době, ale očekávání se nenaplnila a přiznám se, že jsem z toho zas tak unešená nebyla. Hlavní postavy Emilky mi bylo od začátku líto a knihu jsem v podstatě četla dál, abych se dozvěděla, zda se ji někdy bude dařit lépe. Stejně jsem to pak měla i s Janou, a když přišla Johanka, tak mě její osud už vlastně ani nezajímal. Nemůžu říct, že by to bylo špatný, ale něco mi tam prostě chybělo.
Prečo len sa tu všetci chlapi chovajú ako hulvátski a bezcitní neotesanci? Žiadny prejav lásky… k manželke, k deťom, voči nikomu… len drina a drina a sem-tam sa ukojiť a je jedno na kom… Aký otec, taký syn. A život žien generáciu za generáciou taký bezútešný, bez štipky radosti. Akoby tento dom bol zakliaty a ktokoľvek doň vstúpi, už sa z neho nevymotá. Príšerný životný údel. Zasiahlo ma to a som vďačná, že žijem dnes a tu a nie vtedy a tam. Veľmi dobre napísané.
V knize poznáváme několik generací žen z jedné rodiny v minulém století. Nečetlo se to lehce, osudy těchto žen byly těžké a vlastně ani neměly možnost něco změnit. Nebo pokud by se o to pokusily, asi by skončily v opovržení. Prostě taková byla doba, žena jen rodila děti, starala se o ně a hlavně o manžela, a samozřejmě ještě o domácnost a zvířata. A být v té době bez manžela? Asi by ji čekal ještě horší úděl, než být s ním. A do rodinného soužití ještě zasahují problémy válečné a politické.
Skvělé bylo intermezzo vlčice. Ona opravdu za nic nemůže, za vše si můžou lidé sami.
Sociální román a ženách v generační linii, se kterými prožíváme řadu životních útrap. Je to již několikátá kniha, kde popisuje autor soužití manželů v I. polovině 20. století tak, že muž si přivedl domů za manželku - matku dětí a hospodyni a sám udržoval mimomanželské vztahy. Faktem je, že autoři popisují i tuto dobu v obdobných rysech.
Jinak opět zajímavý román, který se, ač poměrně silný, čte velmi rychle.
Nádherná kniha která vás nenásilně vtáhne do děje .Příběh tří generací a jejich osudy na velkém statku , začíná na konci první světové války až po současnost. Zažívali zde různá těžká období -nejhorší doba ,ale pro ně byla když jim komunisté zabírali pole a dobytek , byli přinuceni vstoupit do družstva pod pohrůžkou ,že přijdou i o statek. Autorka skvěle vylíčila pocity lidí v té době, děj je opravdu pestrý a poutavě psaný. Knihu doporučuji k přečtení.
Silny pribeh. Chvilema se mi chtělo hodne brečet. Jak na sebe lide byli prisni, tvrdi k detem, mozna i sobě. Jak to nemeli lehké. Zajimava sonda do lidských životů a traumat, co si neseme skrz generace. Urcite si od autorky neco dalšího prectu
Generační román, kus historie, pomalé tempo, téma rodinné zátěže, kterou si s sebou více či méně táhne každý z nás. Moc hezký jazyk a styl vyprávění. Podbrdské ženy budou bavit ty, kteří si oblíbily Šikmý kostel.
Pokračuji v krasojízdě s touto autorkou. Tentokrát jsem se dostala do prostředí vesnice v podbrdské nížině a k příběhu několika generací žen (i jejich mužů), které sužovaly všemožné režimy.
S Emilkou a její maminkou prožíváme druhou světovou válku s Janou potom okupaci a komunistický režim a nakonec s Johankou všechny následky a břemena, která si její rodina s sebou donesla a přenesla na ni až do (téměř) současnosti. Tyto ženy to neměly vůbec jednoduché. Nejenže prožívaly život v opravdu někdy až otřesných podmínkách, ale zároveň jim životy bohužel neusnadňovali ani jejich partneři.
Tato kniha rozhodně nebyla lehké čtení, ale dala mi možnost nahlédnout do způsobu života, který si neumím představit a možnost uvědomit si, že i naši předkové takto podobně museli žít. A to mi opět ukázalo, jak dobře se vlastně máme. ️
Jana Poncarová umí životní osudy dokonale vystihnout, i když nepopisuje detailně všechny části života těchto čtyř generací, tak na ty podstatné se zaměřila.
Knihu vám moc doporučuji a hodnotím 4,5⭐️/5⭐️
Cyklistka se mi asi líbila o ždibec více.
Tvorbu autorky si ale rozhodně nenechte ujít!
Je mi z toho teskno..nejvíc asi proto, že je to zobrazená realita dřívějších časů...
Nicméně kniha je výborná...
No tohle bylo smutně děsivé, ale žel ukrutně reálné. To jakým způsobem ti chlapi uhasili ve svých ženách jakoukoli osobnost, ženskost, lásku, citlivost a něhu je přímo trestuhodné. A hlavně ty důsledky, které tenhle degenerativní kruh a způsob života přenáší na další generace, na další ženy v řadě, jaké škody to napáchá v mysli a psychické i fyzické oblasti, to je absolutně šílené. Sledovat jak jednotliví muži (hlavně Mirkové) zadusili veškerý plamen života, jak doslova "vysáli" ženy ve svém okolí jako nějací upíři, bylo pro mě hrozně náročné a nepochopitelné. Fandil jsem ženám a doufal jsem, že se najde nějaká odvážná která vybočí z řady a rozetne začarovaný kruh, která najde vnitřní sílu a vezme to do svých rukou. Nakonec to byla ta poslední v řadě - Johana.
Byla to velmi silná kniha, ale rozhodně se to nečetlo lehce a někdy byla popisovaná realita jejich životů a toho všeho trápení hodně těžce stravitelná. Přečteno jako poslední kniha letošní výzvy a tímto tedy mám pro rok 22 splněno.
(SPOILER) Moje první seznámení s autorkou a nějak vlastně nevím, co k tomu napsat. Určitě bylo zajímavé pozorovat několik generací. Bohužel mě ale nejvíc bavil životní příběh Emilky a po jejím úmrtí jsem knihu už jen těžce kousala, protože od té doby mě to nějak nebavilo. Strašně moc mě to ale mrzí, protože na knihu jsem se dlouho těšila. Líbilo se mi, že v knize bylo zachyceno hned několik důležitých období v našich dějinách. Jak ale říkám, od určité části jsem se do čtení takřka musela nutit a nějak jsem se nedokázala naladit na vlnu ostatních postav.
Příběh žen v době, kdy to opravdu neměly moc lehké. Všechny z ženských postav jsem si oblíbila a fandila jsem jim, aby aspoň trochu štěstí a radosti v tom životě mely. Nevim, jestli bych v těch dobách chtěla žít, i když si odmyslim válku, komunisty...
Od autorky pro mě nejlepší. Možná proto, že tentokrát nesledovala žádnou konkrétní autobiografickou linii, jenom dějinná fakta. Bolelo mě u srdce z té bezútěšnosti příběhů ženských hrdinek, té marnosti, a byla jsem vděčná, že ta nejmladší přece jenom dosáhla nějakého smíření a vedla lepší život. Těžká kniha, určitě ne odpočinková, ale moc, moc krásná.
Těžké osudy žen, ale taky nejen kvůli událostem světa, ale taky mužům, pro které se rozhodly svůj život žít a trpět. Krásně psáno, role Johanky utvořila skvělý závěr o svobodě voleb 21. Století, kterou porad ale velká cast populace nechápe (proč ještě nemáš chlapa? Kdy budeš mít dítě?).
Štítky knihy
rodina české ženy rodinné vztahy psychologické romány ságy rodiče a děti rodinná historie, dějiny rodu
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Kniha Podbrdské ženy je v
| Právě čtených | 20x |
| Přečtených | 1 616x |
| Čtenářské výzvě | 325x |
| Doporučených | 86x |
| Knihotéce | 328x |
| Chystám se číst | 667x |
| Chci si koupit | 123x |
| dalších seznamech | 14x |
Nejen ženy, ani muži to v životě ani v tomto románu nemají lehké...a
všichni v sobě neseme otisk našich předků a to jak se chováme je někdy prostě jen proto, že to jinak neumíme...nebo kolik trápení jsme museli unést.
Knížka Podbrdské ženy se mnou zacloumala. Četla jsem předchozí komentáře....že se vlastně v té knize neděje nic světoborného. Možná, že hrdinové knihy měli sílu žít dál všemu navzdory právě proto,že věřili, že už musí být líp, že válka skončí, nemoc se vyléčí, nevěry přestanou, neúspěchy a útlak přestanou.
Vím že se k této knížce budu vracet a moc děkuji, paní Poncarová, za dva úžasné dny, které jsem při čtení prožila.