Pod skleněným zvonem

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Legendární román z roku 1953 je autobiografické dílo o psychiatrické léčbě a návratu do normálního života. Smutný a tragický příběh je napsaný stručným, věcným, sebeironickým až cynickým stylem.

https://www.databazeknih.cz/images_books/22_/22179/pod-sklenenym-zvonem-w1M-22179.jpg 4.2336
Orig. název:

The Bell Jar (1963)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Argo
Počet stran:212
Překlad:Tomáš Hrách
Edice:AAA - Edice angloamerických autorů (15.)
Ilustrace/foto:Karl Bielik
Autor obálky:Libor Batrla
Vazba knihy:pevná / vázaná s přebalem
ISBN:80-7203-009-4
Nahrávám...

Komentáře (45)

Kniha Pod skleněným zvonem

Přidat komentář
czpilar
09. března

Já vlastně ke knize nemám co říct. Napsané to bylo dobře, pěkně se to četlo, děj ubíhal. Nezanechalo to ve mě nic, nad čím bych chtěl přemýšlet. Pro mě to byla taková jednohubka.

miss_nothing
05. března

Autentický bezprostředně plynoucí děj, nic mně bližšího a čtivějšího jsem nikdy nečetla.

salamandrina
11. února

Zlomy v příběhu, který plyne rychle a jednodušše, byly pro mě nečekané. Nechávala jsem se unášet příběhem dívky a najednou jsem zjistila, že jsem v jiném světě. Plathová bez problémů zachycuje proměnu a návrat Esther - tak dokonale napsanou postavu jsem už dlouho nečetla. Co napsat? Za mě mistrovský dílo.

tonysojka
27. ledna

Po dočtení knihy stále přemýšlím,co to může být za nemoc nebo zlou sílu ,která dožene člověka k sebevraždě, a to dokonce ženu s malými dětmi.Na textu mne překvapil nadhled,ironie i zvláštní humor. Jsou tam i scény ze kterých mrazí ,např.popis elektrošoků nebo jejích vnitřních pocitů.Až je neuvěřitelné,že dílo napsala psychicky nemocná žena.Jan Zábrana ,který překládal Ariel se o ní zmiňuje v dopise Antonínu Přidalovi: "...ta holka je fakt šílená...Na internetu jsem se dočetl,že její syn také spáchal sebevraždu ve věku 47 let.Jedna z jejích vizí je pro mne nezapomenutelná a svým způsobem klíčová k částečnému pochopení psychicky nemocných lidí:

Připadala jsem si jako závodní kůň ve světě, kde nejsou žádná závodiště, nebo jako univerzitní fotbalový šampión, který se najednou musí vyrovnávat se skutečností Wall Streetu a s formálním oblekem a z jehož slavných dnů mu zbývá jenom malý zlatý pohár na krbové římse, s vyrytým datem jako na náhrobním kameni.
Představovala jsem si svůj život, jak se přede mnou rozvětvuje jako ten fíkovník z povídky.
Na konci každé větvičky mě lákala nějaká skvělá budoucnost jako velký purpurový fík. Jeden fík byl manžel a šťastný domov plný dětí, druhý fík byla slavná básnířka a třetí slavná profesorka, další fík byla É. Gé., skvělá vydavatelka, další byla Evropa a Afrika a Jižní Amerika, jiný byl Konstantin a Sokrates a Attila a parta dalších milenců se zvláštními jmény a nezvyklými povoláními, a ještě další fík byla šampiónka ženského olympijského týmu a kromě všech těchhle fíků tam visela ještě spousta dalších, které jsem ani nedokázala pořádně rozeznat.
Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat. Chtěla jsem je úplně všechny, ale vybrat si jeden znamenalo přijít o všechny ostatní, a jak jsem tam seděla a nemohla se rozhodnout, fíky se začaly scvrkávat a černat a pak mi jeden po druhém spadaly na zem k nohám.

líba34
22. ledna

Ztráta nadějí a iluzí o světě a naší budoucnosti není jednoduchá. Dospívání je mrcha. Na moment, kdy si vlastně uvědomíme, že vše co známe a víme je špatně se nelze nijak připravit. Naše vyhlídky a vize se rázem rozutečou do všech koutů a nám nezbývá nic jiného, než začít odznova a všechny je znovu posbírat...
Tato kniha se ovšem nezabývá pouze dospíváním, řeší i otázky postavení ženy v tehdejší společnosti, což je na dobu vzniku této knihy naprosto jedinečné a revoluční.

Devorah
08. ledna

Deziluze, deprese, smutek, zmatek. To je to, co na nás při čtení tohoto románu padá jako klec a svírá stále víc a víc. Autorka, nebo chcete-li Esther, je mladá žena, která neví, co si počít se svým životem. Sbírá životní zkušenosti, které jí ani tak neobohacují, jako spíš srážejí na samé dno. A pak přichází onen strašák v podobě psychické nemoci, v jejímž vleku se ocitá a není schopná se mu vymanit. Onu kontrolu nad svým životem získá teprve sebevraždou. Chce si vybrat, jak a kde zemřít, život jí nebaví, jen ve smrti vidí řešení – únik od všeho a od všech, konečné vysvobození. Moci být svobodná, konečně.
Autorka využívá ich-formu, přesto je styl velmi čtivý, poutavý, místy doslova přetéká ironií, o to víc nás ale nutí přemýšlet. Přemýšlet o tom, jaké to je, jak se cítí člověk psychicky nemocný, o tom, co to znamená ocitnout se na pomyslném okraji společnosti a o tom, že se to vlastně může stát každému z nás.

NancyBlack
06. ledna

Nemůžu si pomoct, ale zkrátka mi tam něco chybělo. Jakmile jsem dočetla poslední řádek, přišlo mi, jako kdybych to ani nečetla, nezanechalo to ve mně žádnou odezvu, vůbec nic.
Na druhou stranu se mi moc líbil autorčin styl psaní, jde vidět, že v srdci byla pravou básnířkou. Otevřený konec knihy mi přijde originální a postava hlavní hrdinky mi byla sympatická, ve spoustě věcech jsme se shodly.
Chyběly mi tam však její vnitřní pochody, skoky ze situace do situace mi přišly vynucené, stejně jako příběh samotný mi přišel takový umělý, jako kdyby autorka chtěla psát něco jiného a do tohoto se vyloženě nutila. Nevím proč, ale mám z toho zvláštní pocit.
Nebylo to silné dílo, čekala jsem víc.
Kdybych například měla porovnat s knihou Ano od Margarity Karapanou, která se také zabývá duševní nemocí a depresí, je tu podstatný rozdíl v emocích, myšlenkách a v celkovém pojetí duševní nemoci, ovšem Ano je na špičce, zatímco Pod skleněným zvonem se těžko sápe nahoru, i když to rozhodně nebylo špatné počtení.
Ale nezanechalo to ve mně stopu, což si myslím, je u uměleckého díla to nejdůležitější.

rajen
30.12.2018

Tak tuto knížku jsem dočetla jen proto, že byla krátká, četla se poměrně rychle a chtěla jsem ji mít přečtenou celou kvůli tomu, že jsem ji potřebovala zařadit do výzvy. Jsem asi jedná z mála, co jdou v chápání této knihy proti proudu. Nedokázala jsem v ní najít to, co ostatní tak velebí. Přišlo mi to jako nedobré vyprávění chorého člověka, které se stalo slavné jen díky tomu, že ten člověk byl chorý. Nevím, v čem byla kniha tak výjimečná, aby se řadila mezi literární počiny. Já jsem na to nepřišla. Jediné, co si z knihy odnáším s velkou emocí je to, jak se lidi téměř bez výjimky snaží uklidit nemocné lidi z očí a pálí jim nesmazatelný cejch. To bohužel platí stále a všude.

Alex_Jura
12.11.2018

Kdysi jsem četla tohle vydání (bylo mi něco přes dvacet a měla jsem pocit, že o životě dávno všechno vím). Nedávno jsem si koupila nové vydání - a čtenářský zážitek je ještě silnější, než poprvé. Naprosto nezapomenutelných je pár závěrečných kapitol.

HollyGolightly
20.10.2018

Intenzivní zážitek. Buďme vděční za každý den, kdy jsme zdraví....

teyachan
14.10.2018

Asi som od knihy ocakavala viac.. Obsahovo viac... ze tam bude viac vykreslene to ochoreni, pocity.. a ake to je... ale mozno to takto bolo take surovsie. Urcite to stalo z precitanie! Len moja predstava bola taka sytejsia... :)

hatikva
30.09.2018

Jedno ze stěžejních děl moderní anglofonní americké prózy. Autobiografický román slavné básnířky, jehož ústředním tématem je nerovný boj člověka s psychickou poruchou. Autorka detailně popisuje problém ztráty iluzí jedince vstupujícího do produktivního života, plíživý nástup poruchy, emoční labilitu, depresivní ladění provázené se sebedestruktivními sklony. Poutavá sonda do duše mladé dospívající dívky, jejíž život je takto poznamenán. Rozhodně stojí za přečtení...

mirektrubak
23.09.2018

„Viděla jsem roky svého života rozestavené kolem silnice jako sloupy spojené dráty. Napočítala jsem jeden, dva... devatenáct telefonních stožárů, jenže pak už dráty visely jen tak, do prázdna, a ať jsem napínala oči sebevíc, žádný další sloup jsem neviděla.“

Hrdinka této knihy je v krajně nepříjemné situaci. Zůstává vnímavou pozorovatelkou svého života a je dostatečně inteligentní na to, aby své vyhlídky dokázala posoudit. Ale zároveň vinou své nemoci není schopna svou situaci změnit. Je to jako být v uzavřené místnosti zaplavované vodou a sledovat nevyhnutelnost vlastního utonutí – bez možnosti zasáhnout do vlastního osudu, bez možnosti být něčím víc než jen svědkem vlastního zániku.
Naštěstí pro nás není paní Sylvia němým svědkem. Stejně jako je skvělou básnířkou, tak je i skvělou průvodkyní po vlastním osudu – její sebeironický způsob psaní, kdy tragiku svého života popisuje ze zdánlivého odstupu, odosobněným stylem, ten opravdu dokáže vyvolat emoce a jistě nejsem sám, komu při čtení běhal mráz po zádech.

Stejně jako u čtení básní Sylvie Plath jsem si i teď uvědomoval, jak výrazně mění moje vnímání přečteného to, že vím, že si později sáhla na život. Bez téhle informace bych vnímal vypravěčku jako egoistickou nevděčnici, která si libuje v sebelítosti a nehledí na to, že tím trápí své okolí. Říkám si, jestli podobné zkreslení někdy nemám i v běžném životě, když mám tendence protivné a sobecké lidi vnímat kriticky – třeba za svoji bezohlednost nemůžou, třeba se za jejich arogantní suverenitou (a tancem v porcelánu jiných) skrývá zraněná duše, která potřebuje spíš politovat, než spílat či ignorovat.

Asi nejsilnějším dojmem pro mě bylo to dvojí odcizování. Jak se Esther vzdaluje sama sobě i druhým najednou, jak se nemůže zachytit jistoty ani v sobě, ani okolo sebe.
„Čím jste beznadějnější, tím dál od sebe vás chtějí schovat.“

ajla5
07.09.2018

Lidé jsou křehcí. Stačí malá změna ve stravě, otočit se rychle, nezaslechnout celý rozhovor a duše se celá promění. Prostě v této knize vidíte, jak to vypadá, když se hlava vykloubí. Paní Plathová se toho tedy nebála.

Jizi
28.08.2018

Autentická výpověď o jednom bytí, jež se v závodu za bytím nejdokonalejším a nejúspěšnějším přerodilo, vyžralo zevnitř a najednou z něj zbyla jen slupka, s níž se její majitelka už nechtěla vláčet. A tak se ji rozhodla zahodit. Zalezla do kouta a chtěla zemřít. Jenže se to nestalo a ona se místo toho ocitla tam, kde se ocitají všichni, které život vysál a zbyly z nich jen na kontury a oni najednou nevědí, čím se vyplnit a proč to vlastně dělat.
To všechno zkraje padesátých let.
To všechno tak, jak se to skutečně stalo.
Není to jen pohled do vědomí člověka, který před sebou viděl tolik cest, po nichž se mohl vydat a po nichž se vydat chtěl, aby si najednou uvědomil, že nad jeho sílu je i zvednout ruku a nechápal, proč by se měl byť jen převlékat z pyžama, když si večer půjde zase lehnout; je to i nesmírně cenný obraz společnosti, jejich postojů, názorů a fungování, která nám dnes mohou připadat nesmírně legrační a zastaralá a jež máme stereotypně svázané spíš s jinými částmi světa. A přitom je to teprve nedávno, co byl život jasně nalajnovaný a nešlo vlastně o nic jiného, než o naplňování očekávání okolí - nejen v tom, co děláte, ale i jak, kde, kdy a s kým.
A když jste se vymykali, když jste se odhodlali se vymykat, když jste odmítli přijmout svou roli, mohlo vás to nehezky semlít.
On totiž ten poklop může dopadnout na kohokoliv z nás, na někoho s větší pravděpodobností, než na jiného, ale kdo pod ním někdy byl, ten bude přesně vědět... I když by asi raději nevěděl a může jen tiše závidět těm, kdo v Esther vidí "znuděnou, rozmazlenou, středostavovskou paničku, která roupama neví, co by."

Agatha84
08.08.2018

Trošku mi to připomínalo "Morovou ránu" od B. McDonald. Schopnost nadhledu, sebeironie autorky byly osvěžujícími prvky v jinak "depresivním románu".

LOLYJA
24.07.2018

O tejto knižke som sa dozvedela z Martinusovej hry "Knižná šifra". Keďže som sa u mojej blízkej rodiny stretla s depresiou, výber bol jasný.
Čítala sa mi ako detektívka, veľmi pútavo napísané. Ester mi, napriek jej problémom, bola sympatická. Ester, presne tak sa volá aj moja príbuzná, ktorá sa liečila z depresie. Táto knižka mi priblížila jej neskutočné pocity prázdnoty. Odporúčam každému kto s touto diagnózou prišiel do kontaktu, snáď pomôže k vzájomnej empatii.

petgona
22.07.2018

Pre mna silne dielo. Tak otvorene a surove az to desi.

-Kathus-
19.07.2018

Tak dlho som si nechávala na túto knihu čas... Oplatilo sa, a je škoda písať akýkoľvek - poučný či nepoučený komentár. Proste naplnila moju dušu, zas raz. Sila Sylvie Plathovej, sila niečoho, čo v nej bolo, čo dokázala zachytiť...

JP
08.05.2018

(Audiokniha, Maggie Gyllenhaal, jejíž hlas se k tvorbě Plathové náramně hodí, obě oplývají stejnou aurou). Poezie Plathové byla ostrá jako břitva, próza už není tak silná. Chápal jsem, jak se cítila... emoce, co se nedostavují, očekávání, co jsou nesplněná... chtít zemřít, vykoupit se z tohohle všeho a ničeho. 'The Bell Jar' je v tomhle ohledu spíš deník, Plathová příliš nevěřila v jeho literární kvality (a hlavně pro ni byl až příliš osobní, takže ho s ohledem k přátelům ani nechtěla publikovat v US) a tak ho vydala pod pseudonymem (stejně si knihu budu muset do budoucna přečíst, držet ji v ruce, protože je možné, že mi až příliš prosvištěla ušima a odsoudil jsem ji předčasně). Je to ale určitě zajímavá zpráva, dokument, k tomu všemu okolo Sylvie, její život a tak. V tom jejím světě, umělým a povrchním, v té vyšší střední třídě, plné nudných a falešných panáků. Sylvie, kdybys jen potkala někoho jako já. Nemáš ani ponětí. Mohla si zestárnou do skvělé mrzuté ženské v upnutým černým roláku s cigaretou v ruce, která by mě nenáviděla. Takhle je to jen takový planý a zoufalý povzdechování nad existencí, životem, sexem... a tím, jak byli chlapi v padesátejch a šedesátejch letech trapní... vše je nenaplněné, nesplňuje očekávání, nuda a tak dále... z dnešního pohledu je tohle už jako archetyp každé upper mid class paničky a její existence, jako ostatně všech životem znuděných, inteligentních lidí. Většinou mě podobný příběhy a knihy štvou, připomnělo mi to Kerouaca a jeko skuhrání v 'Na cestě'. Plathová psala skvělou poezii a tohle je spíš zklamání, co její tvorbě, jako celku, dost ubírá, protože ji staví z unikátní básnířky do pozice každé druhé dnešní holky, která je znuděná životem a prostě to chce skončit.

koolsavage
30.04.2018

Celé to bylo psáno takovým odtažitým a povrchním způsobem.

Aptronym
26.04.2018

Priznam se, ze jsem byla zklamana. Stejny pocit mam i z jeji poezie. Obavam se, ze jeji postava se stala vhodnym kultovnim artiklem, ale kvalita psani tomu neodpovida.
Je zde nedostatek sebe reflexe, mam takovy dojem az rozmazlenosti autorky, nezralosti a je to celkove jednoplosne. Omlouvam se, je to relativne slavna kniha takze urcite nekomu rezonuje a dava smysl, me bohuzel ne.

jelad
18.09.2017

Mladá, na pohled průměrná, neoslnivě pěkná, pohublá a lehce přehlédnutelná Esther, Esther sebeironická a cynická, dívka vládnoucí slovy a vším talentem světa, s nevšedními fantaziemi uvízla pod „skleněným zvonem“. Neobyčejná všímavost jí nedovolila žít v povrchnosti, nedokázala se přestat dívat a pozorovat - okolní svět, prudérní společnost, samu sebe jako aktéra. Sylvia Plath, pro kterou je hlavní hrdinka Esther alter egem, ve svém díle bravurně popisuje pokryteckou a našminkovanou Ameriku minulého století, aniž by zapomínala na špatnosti, které se objevují i v ní samé - na vlastní zahořklost, zákeřnost, někdy povýšenost a zlost. Jedná se o obnaženou kroniku dívčina sebeuvědomění a následného úniku, přičemž pokusy o něj způsobuje odcizení, kterým si Esther postupně prochází. Cizost pociťující k rodině, k přátelům, ke společnosti obecně a nakonec k sebe sama vygraduje rozhodným pokusem o sebevraždu, jehož neúspěch je vykoupen a zároveň potrestán povinnou psychiatrickou léčbou. V době, kdy elektrošoky několikerým probitím proudu smázly duševní podstatu člověka, se hospitalizace v sanatoriu stávala cestou do zapomnění a zrušení osobnosti. ("Pak mi položila něco na jazyk, já se do toho v panice zakousla a v tu chvíli mě tma smázla jako křídový nápis z tabule.") Deprese nebyla nemocí, nýbrž slabošstvím, popřípadě výmyslem zhýčkaných a znuděných paniček. Někdy módou, někdy studem. Uvědomit si existenci svého skleněného zvonu, který svírá člověka a nedovolí mu překročit jeho vlastní meze, popřípadě hranice světa - normality, je fatální. Jak Esther na konci knihy připouští, i ostatní žijí pod vlastním zvonem. Jenom o něm neví, a přes svou omezenost se o něm nejspíš nikdy nedozví. Společnost, která z dívky udělala šílence, nebo taky dívka, která odhalila společnost šílenců.
Pod skleněným zvonem - to je tíživé a tesknivé drama ženy, která si uvědomila svou omezenou existenci, narazila na mantinely společnosti, přesto se odmítla zastavit. Tragická báseň v románu - neobyčejné, surové, sebemrskačské, tvrdé, nikdy naivní.

"Napadlo mě, že by měl existovat nějaký obřad pro chvíle, kdy se člověk podruhé narodí, kdy jej slepí dohromady, sešijí a označí za vhodného pro další život."

Delicius
18.06.2017

Tak poprvé přečtena na jeden zátah. Po druhé po pár stranách new yorku zavřena. A pak zase přečtena. Ty newyorkské pasáže, které mi poprvé přišly nudné, byly naráz osvětleny, chápu je jako pozvolný začátek ataky, pomalé přízvisko hrůzy.
Sylviu bych asi nechtěl ve skutečném životě znát, literárně mi na sebe práskla spoustu nelítostných věcí, svou šílenou sebestřednost a obrovskou zranitelnost.
Přesto dokázala můj život obrovsky obohatit- nemohu se podívat na rudé máky rozkvetlé po cestě ranního autobusu, aniž bych si na ni vzpomněl.

KosťaLevin
10.06.2017

Plathová je tu taková paní Socratesová: cítí, že nic necítí. :-) Byl jsem trochu zklamaný, že ačkoliv jde o autobiografii, píše o sobě s takovým odstupem a cynismem. Tedy alespoň v porovnání třeba s deníky Virginie Woolfové:

Tady předkládám celé nervové zhroucení v kostce. Přijeli jsme v úterý. Klesnu do křesla a skoro nemůžu vstát; všechno ztratí chuť i barvu. Nade vším převládne touha odpočívat. Středa - přeju si jen být sama někde venku. Vzduch je lahodný - mluvit se mi nechce; nemůžu číst. Myslím na vlastní schopnost psát s obdivnou úctou, jako na cosi neuvěřitelného, co umějí jiní a co už si nikdy neužiju. V hlavě mám úplně vymeteno. Spím v křesle. Čtvrtek. Vůbec žádná radost ze života, ale už jsem se možná trošku srovnala s existencí. Povaha a zvláštnosti Virginie Woolfové mě dočista opustily. Jsem pokorná a skromná. Těžko mě napadá, co říct. Čtu automaticky. Jako když krává přežvykuje. Spím v křesle. Pátek: pocit fyzické únavy, ale mozek už se trochu probírá. Začínám si všímat, trošku plánovat. Zatím nemůžu vytvářet věty. Objevila se touha číst básně. Smysly trochu ožívají. Sobota: mám chuť si vyrobit zrcátko s perleťovým rámečkem. Tohle se ovšem někdy táhlo taky celé týdny. [Deníky, V. Woolfová]

Matty
07.04.2017

S vědomím toho, jak neradostné filmy se odehrávají v Bostonu (Black Mass, Gone Baby Gone, Tajemná řeka, Spotlight), mne hrdinčina deprese tolik nepřekvapuje. A nepřekvapuje mě ani emocionální chlad a věcnost, s jakou je kniha napsána. Styl totiž docela dobře odpovídá rozpoložení člověka, který se "nedokáže přimět k žádnému pocitu".

Když máte problém udržet pozornost a přemýšlíte nad tím, jestli ráno vůbec vstát z postele, nebudete mít ani chuť zdobit své psaní ornamenty a snažit se ozvláštňovat kompozici jiným než chronologickým řazením událostí. Přesto cítíte potřebu něco udělat, dát světu nějakým způsobem najevo, že za něco stojíte a že jste ještě naživu, byť si vevnitř připadáte mrtví. Být "normálním", společnosti přijímaným člověkem a zároveň zůstat sám sebou. Plathová tuto ambivalenci dokázala tuto znamenitě zachytit skrze hrdinčin strach ze zhoršení její intelektuální kondice. Jako (budoucí) spisovatelka se tolik nebojí o své tělo, jako o svou mysl (jakkoli si uvědomuje, že je důležité udržet si kontrolu nad obojím, v čemž tkví feministická pointa knihy). Děsí ji, že přichází o zdravý úsudek a nejhorší, že si po celou dobu uvědomuje, co se s ní děje.

Skleněný zvon sice pro svou beztvarost a strohý jazyk není žádný literární skvost, ale jde o důležitou knihu, která s odvážnou otevřeností a z první ruky přibližuje vnitřní svět dospívající dívky (a je poměrně podstatné, že se jedná o dívku), jež už zapomněla, co znamená být šťastná. Zvlášť pro člověka, který nikdy nezažil, jaké to je, když se na nic netěšíte, a je pro něj proto obtížné odlišit "blbou náladu" od klinické deprese, může jít o dobré uvedení do tématu.

Salonka
23.02.2017

... Viete čo? Prišla mi na um klasická rozprávka Cisárove nové šaty. Všetci obdivujú krásne šaty a dieťa kričí, že cisár je nahý. V prenesenom slova zmysle som trochu ako to dieťa, akurát, nech to parom vezme, stále neviem odlíšiť či má Sylvia Plath nádhernú róbu alebo je nahá.

Nahá však určite je, v inom význame, duševne – s manickou depresiou. Je až fascinujúce, koľko slávnych a menej slávnych umelcov (nielen spisovateľov) s ňou žilo (žije a bude žiť), tvorilo (tvorí a bude tvoriť), umieralo (umiera a bude umierať). ... Sklenený zvon je výkrik trpiacej duše, ktorej nebol súdený dlhý pozemský život. Je neobyčajné sledovať, ako Esther (Sylvia) na stránkach ožíva v rôznych situáciách, no so zvláštnym odstupom od seba samej, od ostatného sveta; ako sa odrazu stiahne a nezúčastnene pozoruje, chladne a zároveň bolestne, trýznivo, osamelo.

U mňa ale nebodovala tak, ako som čakala a dúfala. Jej básne, ktoré som čítala, sa mi páčili viac, navyše verím že ostatné, mne zatiaľ neznáme, sú vynikajúce.

Slabšie štyri, za niektoré vzletné pasáže a absolútnu úprimnosť. SP je cisárovnou v priehľadných, chladivých šatách z morskej vody a vetra, s ťažkými sivými kameňmi namiesto šperkov, taký je môj pocit.
---
Vyčkávala som, ani čo by sa more mohlo rozhodnúť za mňa.
Nohy mi zavalila druhá vlna ohraničená bielou penou a chlad mi zovrel členky v smrteľnej bolesti.
Moje telo sa pred takou smrťou zbabelo odtiahlo. Vzala som si kabelku a vydala som sa späť cez studené kamenie na miesto, kde vo fialkastom svetle moje topánky držali stráž.

lucie.kapal
19.12.2016

Kniha mě doslova vtáhla, jako bych ten příběh sama prožívala. Snad i proto ji bylo tak těžké dočíst.

annemonne
09.12.2016

očekávala jsem konkrétnější sondu do života s psychickým onemocněním. Většina textu mi přišla jako omáčka, jakási výpln, bohužel opravdu citlivých a silných momentů bylo velmi poskrovnu. bez náboje, bez prožitku.

Re-Barbora
17.10.2016

Není nad silnější dojem z knihy, když se dokážete naprosto stotožnit s autorem a jeho příběhem. Silvie, jak ti jen rozumím. Je mi smutno, že ti nikdo nedokázal pomoci, že se stal pro tebe život tolik nesnesitelný. Vždycky je cesta ven. Děkuji za tvoji upřímnou zpověď, která zůstane věčná...