Pod skleněným zvonem
Sylvia Plath
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22179/bmid_pod-sklenenym-zvonem-mC7-22179.jpg
4
692
112
Legendární román z roku 1953 je autobiografické dílo o psychiatrické léčbě a návratu do normálního života. Smutný a tragický příběh je napsaný stručným, věcným, sebeironickým až cynickým stylem.
Přidat komentář
Autentická výpověď o jednom bytí, jež se v závodu za bytím nejdokonalejším a nejúspěšnějším přerodilo, vyžralo zevnitř a najednou z něj zbyla jen slupka, s níž se její majitelka už nechtěla vláčet. A tak se ji rozhodla zahodit. Zalezla do kouta a chtěla zemřít. Jenže se to nestalo a ona se místo toho ocitla tam, kde se ocitají všichni, které život vysál a zbyly z nich jen na kontury a oni najednou nevědí, čím se vyplnit a proč to vlastně dělat.
To všechno zkraje padesátých let.
To všechno tak, jak se to skutečně stalo.
Není to jen pohled do vědomí člověka, který před sebou viděl tolik cest, po nichž se mohl vydat a po nichž se vydat chtěl, aby si najednou uvědomil, že nad jeho sílu je i zvednout ruku a nechápal, proč by se měl byť jen převlékat z pyžama, když si večer půjde zase lehnout; je to i nesmírně cenný obraz společnosti, jejich postojů, názorů a fungování, která nám dnes mohou připadat nesmírně legrační a zastaralá a jež máme stereotypně svázané spíš s jinými částmi světa. A přitom je to teprve nedávno, co byl život jasně nalajnovaný a nešlo vlastně o nic jiného, než o naplňování očekávání okolí - nejen v tom, co děláte, ale i jak, kde, kdy a s kým.
A když jste se vymykali, když jste se odhodlali se vymykat, když jste odmítli přijmout svou roli, mohlo vás to nehezky semlít.
On totiž ten poklop může dopadnout na kohokoliv z nás, na někoho s větší pravděpodobností, než na jiného, ale kdo pod ním někdy byl, ten bude přesně vědět... I když by asi raději nevěděl a může jen tiše závidět těm, kdo v Esther vidí "znuděnou, rozmazlenou, středostavovskou paničku, která roupama neví, co by."
Trošku mi to připomínalo "Morovou ránu" od B. McDonald. Schopnost nadhledu, sebeironie autorky byly osvěžujícími prvky v jinak "depresivním románu".
O tejto knižke som sa dozvedela z Martinusovej hry "Knižná šifra". Keďže som sa u mojej blízkej rodiny stretla s depresiou, výber bol jasný.
Čítala sa mi ako detektívka, veľmi pútavo napísané. Ester mi, napriek jej problémom, bola sympatická. Ester, presne tak sa volá aj moja príbuzná, ktorá sa liečila z depresie. Táto knižka mi priblížila jej neskutočné pocity prázdnoty. Odporúčam každému kto s touto diagnózou prišiel do kontaktu, snáď pomôže k vzájomnej empatii.
Tak dlho som si nechávala na túto knihu čas... Oplatilo sa, a je škoda písať akýkoľvek - poučný či nepoučený komentár. Proste naplnila moju dušu, zas raz. Sila Sylvie Plathovej, sila niečoho, čo v nej bolo, čo dokázala zachytiť...
(Audiokniha, Maggie Gyllenhaal, jejíž hlas se k tvorbě Plathové náramně hodí, obě oplývají stejnou aurou). Poezie Plathové byla ostrá jako břitva, próza už není tak silná. Chápal jsem, jak se cítila... emoce, co se nedostavují, očekávání, co jsou nesplněná... chtít zemřít, vykoupit se z tohohle všeho a ničeho. 'The Bell Jar' je v tomhle ohledu spíš deník, Plathová příliš nevěřila v jeho literární kvality (a hlavně pro ni byl až příliš osobní, takže ho s ohledem k přátelům ani nechtěla publikovat v US) a tak ho vydala pod pseudonymem (stejně si knihu budu muset do budoucna přečíst, držet ji v ruce, protože je možné, že mi až příliš prosvištěla ušima a odsoudil jsem ji předčasně). Je to ale určitě zajímavá zpráva, dokument, k tomu všemu okolo Sylvie, její život a tak. V tom jejím světě, umělým a povrchním, v té vyšší střední třídě, plné nudných a falešných panáků. Sylvie, kdybys jen potkala někoho jako já. Nemáš ani ponětí. Mohla si zestárnou do skvělé mrzuté ženské v upnutým černým roláku s cigaretou v ruce, která by mě nenáviděla. Takhle je to jen takový planý a zoufalý povzdechování nad existencí, životem, sexem... a tím, jak byli chlapi v padesátejch a šedesátejch letech trapní... vše je nenaplněné, nesplňuje očekávání, nuda a tak dále... z dnešního pohledu je tohle už jako archetyp každé upper mid class paničky a její existence, jako ostatně všech životem znuděných, inteligentních lidí. Většinou mě podobný příběhy a knihy štvou, připomnělo mi to Kerouaca a jeko skuhrání v 'Na cestě'. Plathová psala skvělou poezii a tohle je spíš zklamání, co její tvorbě, jako celku, dost ubírá, protože ji staví z unikátní básnířky do pozice každé druhé dnešní holky, která je znuděná životem a prostě to chce skončit.
Priznam se, ze jsem byla zklamana. Stejny pocit mam i z jeji poezie. Obavam se, ze jeji postava se stala vhodnym kultovnim artiklem, ale kvalita psani tomu neodpovida.
Je zde nedostatek sebe reflexe, mam takovy dojem az rozmazlenosti autorky, nezralosti a je to celkove jednoplosne. Omlouvam se, je to relativne slavna kniha takze urcite nekomu rezonuje a dava smysl, me bohuzel ne.
Mladá, na pohled průměrná, neoslnivě pěkná, pohublá a lehce přehlédnutelná Esther, Esther sebeironická a cynická, dívka vládnoucí slovy a vším talentem světa, s nevšedními fantaziemi uvízla pod „skleněným zvonem“. Neobyčejná všímavost jí nedovolila žít v povrchnosti, nedokázala se přestat dívat a pozorovat - okolní svět, prudérní společnost, samu sebe jako aktéra. Sylvia Plath, pro kterou je hlavní hrdinka Esther alter egem, ve svém díle bravurně popisuje pokryteckou a našminkovanou Ameriku minulého století, aniž by zapomínala na špatnosti, které se objevují i v ní samé - na vlastní zahořklost, zákeřnost, někdy povýšenost a zlost. Jedná se o obnaženou kroniku dívčina sebeuvědomění a následného úniku, přičemž pokusy o něj způsobuje odcizení, kterým si Esther postupně prochází. Cizost pociťující k rodině, k přátelům, ke společnosti obecně a nakonec k sebe sama vygraduje rozhodným pokusem o sebevraždu, jehož neúspěch je vykoupen a zároveň potrestán povinnou psychiatrickou léčbou. V době, kdy elektrošoky několikerým probitím proudu smázly duševní podstatu člověka, se hospitalizace v sanatoriu stávala cestou do zapomnění a zrušení osobnosti. ("Pak mi položila něco na jazyk, já se do toho v panice zakousla a v tu chvíli mě tma smázla jako křídový nápis z tabule.") Deprese nebyla nemocí, nýbrž slabošstvím, popřípadě výmyslem zhýčkaných a znuděných paniček. Někdy módou, někdy studem. Uvědomit si existenci svého skleněného zvonu, který svírá člověka a nedovolí mu překročit jeho vlastní meze, popřípadě hranice světa - normality, je fatální. Jak Esther na konci knihy připouští, i ostatní žijí pod vlastním zvonem. Jenom o něm neví, a přes svou omezenost se o něm nejspíš nikdy nedozví. Společnost, která z dívky udělala šílence, nebo taky dívka, která odhalila společnost šílenců.
Pod skleněným zvonem - to je tíživé a tesknivé drama ženy, která si uvědomila svou omezenou existenci, narazila na mantinely společnosti, přesto se odmítla zastavit. Tragická báseň v románu - neobyčejné, surové, sebemrskačské, tvrdé, nikdy naivní.
"Napadlo mě, že by měl existovat nějaký obřad pro chvíle, kdy se člověk podruhé narodí, kdy jej slepí dohromady, sešijí a označí za vhodného pro další život."
Tak poprvé přečtena na jeden zátah. Po druhé po pár stranách new yorku zavřena. A pak zase přečtena. Ty newyorkské pasáže, které mi poprvé přišly nudné, byly naráz osvětleny, chápu je jako pozvolný začátek ataky, pomalé přízvisko hrůzy.
Sylviu bych asi nechtěl ve skutečném životě znát, literárně mi na sebe práskla spoustu nelítostných věcí, svou šílenou sebestřednost a obrovskou zranitelnost.
Přesto dokázala můj život obrovsky obohatit- nemohu se podívat na rudé máky rozkvetlé po cestě ranního autobusu, aniž bych si na ni vzpomněl.
Plathová je tu taková paní Socratesová: cítí, že nic necítí. :-) Byl jsem trochu zklamaný, že ačkoliv jde o autobiografii, píše o sobě s takovým odstupem a cynismem. Tedy alespoň v porovnání třeba s deníky Virginie Woolfové:
Tady předkládám celé nervové zhroucení v kostce. Přijeli jsme v úterý. Klesnu do křesla a skoro nemůžu vstát; všechno ztratí chuť i barvu. Nade vším převládne touha odpočívat. Středa - přeju si jen být sama někde venku. Vzduch je lahodný - mluvit se mi nechce; nemůžu číst. Myslím na vlastní schopnost psát s obdivnou úctou, jako na cosi neuvěřitelného, co umějí jiní a co už si nikdy neužiju. V hlavě mám úplně vymeteno. Spím v křesle. Čtvrtek. Vůbec žádná radost ze života, ale už jsem se možná trošku srovnala s existencí. Povaha a zvláštnosti Virginie Woolfové mě dočista opustily. Jsem pokorná a skromná. Těžko mě napadá, co říct. Čtu automaticky. Jako když krává přežvykuje. Spím v křesle. Pátek: pocit fyzické únavy, ale mozek už se trochu probírá. Začínám si všímat, trošku plánovat. Zatím nemůžu vytvářet věty. Objevila se touha číst básně. Smysly trochu ožívají. Sobota: mám chuť si vyrobit zrcátko s perleťovým rámečkem. Tohle se ovšem někdy táhlo taky celé týdny. [Deníky, V. Woolfová]
S vědomím toho, jak neradostné filmy se odehrávají v Bostonu (Black Mass, Gone Baby Gone, Tajemná řeka, Spotlight), mne hrdinčina deprese tolik nepřekvapuje. A nepřekvapuje mě ani emocionální chlad a věcnost, s jakou je kniha napsána. Styl totiž docela dobře odpovídá rozpoložení člověka, který se "nedokáže přimět k žádnému pocitu".
Když máte problém udržet pozornost a přemýšlíte nad tím, jestli ráno vůbec vstát z postele, nebudete mít ani chuť zdobit své psaní ornamenty a snažit se ozvláštňovat kompozici jiným než chronologickým řazením událostí. Přesto cítíte potřebu něco udělat, dát světu nějakým způsobem najevo, že za něco stojíte a že jste ještě naživu, byť si vevnitř připadáte mrtví. Být "normálním", společnosti přijímaným člověkem a zároveň zůstat sám sebou. Plathová tuto ambivalenci dokázala tuto znamenitě zachytit skrze hrdinčin strach ze zhoršení její intelektuální kondice. Jako (budoucí) spisovatelka se tolik nebojí o své tělo, jako o svou mysl (jakkoli si uvědomuje, že je důležité udržet si kontrolu nad obojím, v čemž tkví feministická pointa knihy). Děsí ji, že přichází o zdravý úsudek a nejhorší, že si po celou dobu uvědomuje, co se s ní děje.
Skleněný zvon sice pro svou beztvarost a strohý jazyk není žádný literární skvost, ale jde o důležitou knihu, která s odvážnou otevřeností a z první ruky přibližuje vnitřní svět dospívající dívky (a je poměrně podstatné, že se jedná o dívku), jež už zapomněla, co znamená být šťastná. Zvlášť pro člověka, který nikdy nezažil, jaké to je, když se na nic netěšíte, a je pro něj proto obtížné odlišit "blbou náladu" od klinické deprese, může jít o dobré uvedení do tématu.
... Viete čo? Prišla mi na um klasická rozprávka Cisárove nové šaty. Všetci obdivujú krásne šaty a dieťa kričí, že cisár je nahý. V prenesenom slova zmysle som trochu ako to dieťa, akurát, nech to parom vezme, stále neviem odlíšiť či má Sylvia Plath nádhernú róbu alebo je nahá.
Nahá však určite je, v inom význame, duševne – s manickou depresiou. Je až fascinujúce, koľko slávnych a menej slávnych umelcov (nielen spisovateľov) s ňou žilo (žije a bude žiť), tvorilo (tvorí a bude tvoriť), umieralo (umiera a bude umierať). ... Sklenený zvon je výkrik trpiacej duše, ktorej nebol súdený dlhý pozemský život. Je neobyčajné sledovať, ako Esther (Sylvia) na stránkach ožíva v rôznych situáciách, no so zvláštnym odstupom od seba samej, od ostatného sveta; ako sa odrazu stiahne a nezúčastnene pozoruje, chladne a zároveň bolestne, trýznivo, osamelo.
U mňa ale nebodovala tak, ako som čakala a dúfala. Jej básne, ktoré som čítala, sa mi páčili viac, navyše verím že ostatné, mne zatiaľ neznáme, sú vynikajúce.
Slabšie štyri, za niektoré vzletné pasáže a absolútnu úprimnosť. SP je cisárovnou v priehľadných, chladivých šatách z morskej vody a vetra, s ťažkými sivými kameňmi namiesto šperkov, taký je môj pocit.
---
Vyčkávala som, ani čo by sa more mohlo rozhodnúť za mňa.
Nohy mi zavalila druhá vlna ohraničená bielou penou a chlad mi zovrel členky v smrteľnej bolesti.
Moje telo sa pred takou smrťou zbabelo odtiahlo. Vzala som si kabelku a vydala som sa späť cez studené kamenie na miesto, kde vo fialkastom svetle moje topánky držali stráž.
Kniha mě doslova vtáhla, jako bych ten příběh sama prožívala. Snad i proto ji bylo tak těžké dočíst.
očekávala jsem konkrétnější sondu do života s psychickým onemocněním. Většina textu mi přišla jako omáčka, jakási výpln, bohužel opravdu citlivých a silných momentů bylo velmi poskrovnu. bez náboje, bez prožitku.
Není nad silnější dojem z knihy, když se dokážete naprosto stotožnit s autorem a jeho příběhem. Silvie, jak ti jen rozumím. Je mi smutno, že ti nikdo nedokázal pomoci, že se stal pro tebe život tolik nesnesitelný. Vždycky je cesta ven. Děkuji za tvoji upřímnou zpověď, která zůstane věčná...
Tak moc jsem se s jejími slovy sžila, že se až děsím přidávat další.
Čtu pořád dokola a naslouchám chlubivému hlasu svého srdce: jsem, jsem, jsem...
Upřímně, obávala jsem se, že se v této knize velmi zklamu. Proto taky ležela přes dva a půl roku netknutá. Ale jakmile jsem se nyní začetla do prvních stran, bylo mi jasné, že jsem autorčinu schopnost psát dobrou prózu velmi podcenila, a nakonec mi bylo líto, že kniha není delší. Ačkoli to není ten typ příběhů, které strhnou velkolepými scénami a odhaleními, má v sobě mnohem podmanivější sílu působit s každou další větou, až zjistíme, že najednou tolik nemyslíme na sebe a nebo naopak na sebe myslíme mnohem více - na to, co jsme vevnitř, v těch koutech mysli, kam nepouštíme jiné návštěvníky. Ano, je to tíživé čtení, ale člověk si tak uvědomí spoustu věcí. A já si zase uvědomila, jak je mi Sylvia Plathová blízká. Našla jsem tolik sdělení, u kterých se dalo jen v duchu dychtivě přikyvovat "Přesně! Přesně tak!". A to ve mně zůstane. Sice s příchutí melancholie, ale přece jen s touhou zůstat sama sebou, ač říkají ostatní, že "takhle se to nedělá".
Na chvíli se ocitnout v hlavě Sylvie Plath pod skleněným zvonem. Detailně popsány myšlenkové pochody zdravého člověka přecházející v jejich střípky člověka nemocného bez jasné hranice, díky čemuž sami začnete uvažovat, jestli jste ještě normální.
Štítky knihy
sebevražda psychiatrické léčebny deprese psychoterapie americká literatura odcizení Boston autobiografické prvky duševní poruchy, duševní nemoci
Autorovy další knížky
| 1996 |  Pod skleněným zvonem |
| 1997 | Deníky Sylvie Plathové |
| 1984 | Ariel |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 2003 | Hrana |
Kniha Pod skleněným zvonem je v
| Právě čtených | 18x |
| Přečtených | 957x |
| Čtenářské výzvě | 131x |
| Doporučených | 79x |
| Knihotéce | 251x |
| Chystám se číst | 790x |
| Chci si koupit | 163x |
| dalších seznamech | 30x |
Lidé jsou křehcí. Stačí malá změna ve stravě, otočit se rychle, nezaslechnout celý rozhovor a duše se celá promění. Prostě v této knize vidíte, jak to vypadá, když se hlava vykloubí. Paní Plathová se toho tedy nebála.