Pod skleněným zvonem
Sylvia Plath
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22179/bmid_pod-sklenenym-zvonem-mC7-22179.jpg
4
692
112
Legendární román z roku 1953 je autobiografické dílo o psychiatrické léčbě a návratu do normálního života. Smutný a tragický příběh je napsaný stručným, věcným, sebeironickým až cynickým stylem.
Přidat komentář
Silná kniha. Dočetla jsem ji včera a pořád přemýšlím o tom, co o ní napsat. Četla jsem již více knih s touto tématikou, avšak tuhle bych označila jako nejlepší. Nejlépe napsanou, na nic si nehrající. Nejen změna hlavní hrdinky, ale i pohnutí její mysli bylo popsáno takovým ryzím, čistým způsobem, bez nadbytečností. Kniha se mi opravdu těžko nějak hodnotí, není na ní nic, co by mi vadilo, skvěle se četla a rozhodně si své místo mezi kultovními romány zaslouží. Dala mi podnět k přemýšlení a zpětně bych si ji přála mít ve věku svého dospívání. Člověku leccos ukáže.
Bomžorno.
Bell Jar, alias Zvonek Hrnek, je o holce, která neměla Instagram - a tudíž má hodně času přemýšlet o sobě, životě a budoucnosti. Což je něco dost nebezpečnýho. Co má člověk dělat, když si nemůže vyfotit vlastní brownies a nebo brunch? Horor se tedy rozjíždí napůppůůůpppppppppppppplllllp=ů================p=p======ůpůpůůůůůůůůůůůůůůůůů=ú==lpů=pl==úúúúúúúépppppppppppúpoppúpoppopúopppúppp (toto je autentický přepis jak jsem na laptopu opravoval tlačítko p, nechám to tu pro případné budoucí analýzy mých textů studenty filozofické fakulty). No a teď nevím co jsem chtěl napsat. Právě jsem zavařoval okurky a vůbec nevím, jestli jsem tam dal dost octa. Kolik dáváte na jeden hrnek vody?
Zvonek hrnek jsem četl už někdy v osmnácti, ale to ještě neexistoval internet a já nebyl cereblita a nikam jsem si to nezapsal. Docela mě překvapilo, že Sylvie Plátková byla daleko vtipnější než jsem si pamatoval. Čekal jsem, že konec bude o něco lepší, ale tak pořád lepší než jíst brokolici.
7/10
Pro mne klasika světové literatury. Propad hlavní hrdinky do duševní nemoci se děje lehce a zároveň tak přirozeně, že jej vlastně téměř nepostřehnete, a pak ho už jen přijmete jako nevyhnutelný, i přes to, že Vám jeho důvody vlastně nejsou zcela zřejmé.
Na slavné podobenství s fíky si častokrát vzpomenu. Jak jednoduché, a jak pravdivé.
Sylvia Plath měla velký dar psát s lehkostí, nezatěžkaně a čtivě - fascinující, že knížka vyšla před nějakými 60 leti a při tom jazykově působí tak současně. Samotný obsah je fajn, ale nezanechal ve mě nic hlubšího, nezpůsobil žádnou úzkost, neznechutil ani nic jiného... Emoce se zkrátka nedostavily, což trochu zamrzí vzhledem k tomu, jak umně je to napsané. Ale postrádal jsem větší hloubku.
Já vlastně ke knize nemám co říct. Napsané to bylo dobře, pěkně se to četlo, děj ubíhal. Nezanechalo to ve mě nic, nad čím bych chtěl přemýšlet. Pro mě to byla taková jednohubka.
Autentický bezprostředně plynoucí děj, nic mně bližšího a čtivějšího jsem nikdy nečetla.
Zlomy v příběhu, který plyne rychle a jednodušše, byly pro mě nečekané. Nechávala jsem se unášet příběhem dívky a najednou jsem zjistila, že jsem v jiném světě. Plathová bez problémů zachycuje proměnu a návrat Esther - tak dokonale napsanou postavu jsem už dlouho nečetla. Co napsat? Za mě mistrovský dílo.
Po dočtení knihy stále přemýšlím,co to může být za nemoc nebo zlou sílu ,která dožene člověka k sebevraždě, a to dokonce ženu s malými dětmi.Na textu mne překvapil nadhled,ironie i zvláštní humor. Jsou tam i scény ze kterých mrazí ,např.popis elektrošoků nebo jejích vnitřních pocitů.Až je neuvěřitelné,že dílo napsala psychicky nemocná žena.Jan Zábrana ,který překládal Ariel se o ní zmiňuje v dopise Antonínu Přidalovi: "...ta holka je fakt šílená...Na internetu jsem se dočetl,že její syn také spáchal sebevraždu ve věku 47 let.Jedna z jejích vizí je pro mne nezapomenutelná a svým způsobem klíčová k částečnému pochopení psychicky nemocných lidí:
Připadala jsem si jako závodní kůň ve světě, kde nejsou žádná závodiště, nebo jako univerzitní fotbalový šampión, který se najednou musí vyrovnávat se skutečností Wall Streetu a s formálním oblekem a z jehož slavných dnů mu zbývá jenom malý zlatý pohár na krbové římse, s vyrytým datem jako na náhrobním kameni.
Představovala jsem si svůj život, jak se přede mnou rozvětvuje jako ten fíkovník z povídky.
Na konci každé větvičky mě lákala nějaká skvělá budoucnost jako velký purpurový fík. Jeden fík byl manžel a šťastný domov plný dětí, druhý fík byla slavná básnířka a třetí slavná profesorka, další fík byla É. Gé., skvělá vydavatelka, další byla Evropa a Afrika a Jižní Amerika, jiný byl Konstantin a Sokrates a Attila a parta dalších milenců se zvláštními jmény a nezvyklými povoláními, a ještě další fík byla šampiónka ženského olympijského týmu a kromě všech těchhle fíků tam visela ještě spousta dalších, které jsem ani nedokázala pořádně rozeznat.
Viděla jsem se, jak sedím v rozsoše toho fíkovníku a umírám hlady jenom proto, že nevím, který z těch fíků si vybrat. Chtěla jsem je úplně všechny, ale vybrat si jeden znamenalo přijít o všechny ostatní, a jak jsem tam seděla a nemohla se rozhodnout, fíky se začaly scvrkávat a černat a pak mi jeden po druhém spadaly na zem k nohám.
Ztráta nadějí a iluzí o světě a naší budoucnosti není jednoduchá. Dospívání je mrcha. Na moment, kdy si vlastně uvědomíme, že vše co známe a víme je špatně se nelze nijak připravit. Naše vyhlídky a vize se rázem rozutečou do všech koutů a nám nezbývá nic jiného, než začít odznova a všechny je znovu posbírat...
Tato kniha se ovšem nezabývá pouze dospíváním, řeší i otázky postavení ženy v tehdejší společnosti, což je na dobu vzniku této knihy naprosto jedinečné a revoluční.
Deziluze, deprese, smutek, zmatek. To je to, co na nás při čtení tohoto románu padá jako klec a svírá stále víc a víc. Autorka, nebo chcete-li Esther, je mladá žena, která neví, co si počít se svým životem. Sbírá životní zkušenosti, které jí ani tak neobohacují, jako spíš srážejí na samé dno. A pak přichází onen strašák v podobě psychické nemoci, v jejímž vleku se ocitá a není schopná se mu vymanit. Onu kontrolu nad svým životem získá teprve sebevraždou. Chce si vybrat, jak a kde zemřít, život jí nebaví, jen ve smrti vidí řešení – únik od všeho a od všech, konečné vysvobození. Moci být svobodná, konečně.
Autorka využívá ich-formu, přesto je styl velmi čtivý, poutavý, místy doslova přetéká ironií, o to víc nás ale nutí přemýšlet. Přemýšlet o tom, jaké to je, jak se cítí člověk psychicky nemocný, o tom, co to znamená ocitnout se na pomyslném okraji společnosti a o tom, že se to vlastně může stát každému z nás.
Nemůžu si pomoct, ale zkrátka mi tam něco chybělo. Jakmile jsem dočetla poslední řádek, přišlo mi, jako kdybych to ani nečetla, nezanechalo to ve mně žádnou odezvu, vůbec nic.
Na druhou stranu se mi moc líbil autorčin styl psaní, jde vidět, že v srdci byla pravou básnířkou. Otevřený konec knihy mi přijde originální a postava hlavní hrdinky mi byla sympatická, ve spoustě věcech jsme se shodly.
Chyběly mi tam však její vnitřní pochody, skoky ze situace do situace mi přišly vynucené, stejně jako příběh samotný mi přišel takový umělý, jako kdyby autorka chtěla psát něco jiného a do tohoto se vyloženě nutila. Nevím proč, ale mám z toho zvláštní pocit.
Nebylo to silné dílo, čekala jsem víc.
Kdybych například měla porovnat s knihou Ano od Margarity Karapanou, která se také zabývá duševní nemocí a depresí, je tu podstatný rozdíl v emocích, myšlenkách a v celkovém pojetí duševní nemoci, ovšem Ano je na špičce, zatímco Pod skleněným zvonem se těžko sápe nahoru, i když to rozhodně nebylo špatné počtení.
Ale nezanechalo to ve mně stopu, což si myslím, je u uměleckého díla to nejdůležitější.
Tak tuto knížku jsem dočetla jen proto, že byla krátká, četla se poměrně rychle a chtěla jsem ji mít přečtenou celou kvůli tomu, že jsem ji potřebovala zařadit do výzvy. Jsem asi jedná z mála, co jdou v chápání této knihy proti proudu. Nedokázala jsem v ní najít to, co ostatní tak velebí. Přišlo mi to jako nedobré vyprávění chorého člověka, které se stalo slavné jen díky tomu, že ten člověk byl chorý. Nevím, v čem byla kniha tak výjimečná, aby se řadila mezi literární počiny. Já jsem na to nepřišla. Jediné, co si z knihy odnáším s velkou emocí je to, jak se lidi téměř bez výjimky snaží uklidit nemocné lidi z očí a pálí jim nesmazatelný cejch. To bohužel platí stále a všude.
Kdysi jsem četla tohle vydání (bylo mi něco přes dvacet a měla jsem pocit, že o životě dávno všechno vím). Nedávno jsem si koupila nové vydání - a čtenářský zážitek je ještě silnější, než poprvé. Naprosto nezapomenutelných je pár závěrečných kapitol.
Asi som od knihy ocakavala viac.. Obsahovo viac... ze tam bude viac vykreslene to ochoreni, pocity.. a ake to je... ale mozno to takto bolo take surovsie. Urcite to stalo z precitanie! Len moja predstava bola taka sytejsia... :)
Jedno ze stěžejních děl moderní anglofonní americké prózy. Autobiografický román slavné básnířky, jehož ústředním tématem je nerovný boj člověka s psychickou poruchou. Autorka detailně popisuje problém ztráty iluzí jedince vstupujícího do produktivního života, plíživý nástup poruchy, emoční labilitu, depresivní ladění provázené se sebedestruktivními sklony. Poutavá sonda do duše mladé dospívající dívky, jejíž život je takto poznamenán. Rozhodně stojí za přečtení...
„Viděla jsem roky svého života rozestavené kolem silnice jako sloupy spojené dráty. Napočítala jsem jeden, dva... devatenáct telefonních stožárů, jenže pak už dráty visely jen tak, do prázdna, a ať jsem napínala oči sebevíc, žádný další sloup jsem neviděla.“
Hrdinka této knihy je v krajně nepříjemné situaci. Zůstává vnímavou pozorovatelkou svého života a je dostatečně inteligentní na to, aby své vyhlídky dokázala posoudit. Ale zároveň vinou své nemoci není schopna svou situaci změnit. Je to jako být v uzavřené místnosti zaplavované vodou a sledovat nevyhnutelnost vlastního utonutí – bez možnosti zasáhnout do vlastního osudu, bez možnosti být něčím víc než jen svědkem vlastního zániku.
Naštěstí pro nás není paní Sylvia němým svědkem. Stejně jako je skvělou básnířkou, tak je i skvělou průvodkyní po vlastním osudu – její sebeironický způsob psaní, kdy tragiku svého života popisuje ze zdánlivého odstupu, odosobněným stylem, ten opravdu dokáže vyvolat emoce a jistě nejsem sám, komu při čtení běhal mráz po zádech.
Stejně jako u čtení básní Sylvie Plath jsem si i teď uvědomoval, jak výrazně mění moje vnímání přečteného to, že vím, že si později sáhla na život. Bez téhle informace bych vnímal vypravěčku jako egoistickou nevděčnici, která si libuje v sebelítosti a nehledí na to, že tím trápí své okolí. Říkám si, jestli podobné zkreslení někdy nemám i v běžném životě, když mám tendence protivné a sobecké lidi vnímat kriticky – třeba za svoji bezohlednost nemůžou, třeba se za jejich arogantní suverenitou (a tancem v porcelánu jiných) skrývá zraněná duše, která potřebuje spíš politovat, než spílat či ignorovat.
Asi nejsilnějším dojmem pro mě bylo to dvojí odcizování. Jak se Esther vzdaluje sama sobě i druhým najednou, jak se nemůže zachytit jistoty ani v sobě, ani okolo sebe.
„Čím jste beznadějnější, tím dál od sebe vás chtějí schovat.“
Štítky knihy
sebevražda psychiatrické léčebny deprese psychoterapie americká literatura odcizení Boston autobiografické prvky duševní poruchy, duševní nemoci
Autorovy další knížky
| 1996 |  Pod skleněným zvonem |
| 1997 | Deníky Sylvie Plathové |
| 1984 | Ariel |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 2003 | Hrana |
Kniha Pod skleněným zvonem je v
| Právě čtených | 18x |
| Přečtených | 957x |
| Čtenářské výzvě | 131x |
| Doporučených | 79x |
| Knihotéce | 251x |
| Chystám se číst | 790x |
| Chci si koupit | 163x |
| dalších seznamech | 30x |
Sylvii Plathovou jsem poprvé kdysi dávno zaznamenala přes texty úžasné slovenské kapely Tornádo Lue. Překvapilo mě jak toto těžké depresivní téma je vyprávěno s lehkostí.