Pod skleněným zvonem
Sylvia Plath
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22179/bmid_pod-sklenenym-zvonem-mC7-22179.jpg
4
692
112
Legendární román z roku 1953 je autobiografické dílo o psychiatrické léčbě a návratu do normálního života. Smutný a tragický příběh je napsaný stručným, věcným, sebeironickým až cynickým stylem.
Literatura světová , Romány
Vydáno: 1996 , Argo
Originální název:
The Bell Jar , 1963
více info...
Přidat komentář
3,5* Niterná zpověď autorky, která v této knize popisuje svoje studentská léta a léta strávená v blázinci. Velká přidaná hodnota této knížky je především v té autentičnosti a snahy samotnou autorkou zachytit jak se jí měnily myšlenky v hlavě, jak její duševní nemoc propukala. Byla to velmi zajímavá sonda do hlavy mladé ženy, přesto nemohu říct, že bych si z knížky tzv. sedla na zadek :-( Přečtení samotné tedy nechám na vás a s doporučením se zdržím.
Nejasná identita. Bloudění. Věrné líčení propadu, nehybnosti a nechuti. Brilantní práce se slovy a obrazy. Protiklady. Prý nepoetické. Nesouhlasím.
Vytkla bych jen lehce nadužívanou metaforu skleněný zvon. Ze začátku byla jemně načrtnuta, aby si čtenář řekl tiché ach tak, později autorka sklouzla k doslovnosti.
Esther dává nahlédnout do života s depresí. Svět je za neproniknutelnou oponou, ano, ano, za skleněným zvonem a uvnitř něj je prosté NIC, zbytečný a apatický pozorovatel. Není žádné JÁ, až na chvíle, kdy tělo řve JÁ JSEM tak nahlas, že jej mysl zaslechne.
Často jsem se zastavila a řekla si – proboha, tohle si musím někam přepsat. Z práce jsem utíkala domů, abych si mohla číst.
Feminismus bych z anotací vyškrtla.
Bonus: temně vtipné.
První polovina připomíná atmosférou a stylem psaní Kdo chytá vžitě, jen z ženského pohledu. Jakési bezcílné proplouvání životem, ne zrovna radostné, ale vlastně bezstarostné. Vtipné myšlenkové pochody. Hlavní hrdinka se ocitá v absurdních (a zároveň v podstatě realistických) situacích, jako třeba když spí na gauči v bytě cizího muže zatímco její kamarádka tam s ním má vášnivou noc. Sbírá muže se zajímavými jmény, (Konstantin byl moc cute), ale vlastně s nikým nevydrží. Je dost do sebe zahleděná a někdy naprosto neempatická vůči okolí. Potom se děj postupně ze zábavné bezstarostnosti přeleje do totální beznaděje předměstského života když máte depresi. Děsivý přístup lidí v jejím okolí k tomuto problému, a stejně děsivý stav péče o psychiatrické pacienty.
Mladý člověk, který se sráží s realitou. Vyprchané nadšení, nezařaditelnost, nepochopení, nemožnost opustit jedno pro druhé. Obžalovává společnost, systém a doktory, jejich přístup a postupy.
V posledních letech svého života si Plathová ve svých denících stěžovala, že ji a okolní svět odděluje jakýsi skleněný poklop, který jí zabraňuje jít do hloubky a skutečně popisovat emoce a události. Tímhle dílem se Plathová pokusila poklop popsat a nadzvednout, podařilo se jí jen to první.
Talentovaná Esther se dostane do New Yorku díky poměrně prestižní stáži v časopise, ale moc ji to nezajímá a nezapadá mezi ostatní dívky (očividně byla depresivní už i tady). Poté se nedostane na vysněný "spisovatelský tábor" a život se jí rozpadne úplně. Až dosud se mi kniha velmi líbila, jazyk byl vybroušený, slova pečlivě zvolená. Zaujalo mě i několik motivů (v jiném komentáři již zmíněný fíkovníkový strom), které Plathová opakovaně použila a posouvala jejich význam, což mi přišlo super. Na druhou stranu musím konstatovat, že dialogy v nespisovné angličtině značně zestárly a číst je bylo docela cringe (stejná věc se dá řícti o postoji Esther k lqbtq, černochům a Asiatům). Bohužel druhá polovina knihy se vlekla a nic zajímavého se tam nedělo. Postava Esther mě začala poměrně štvát, protože byla velmi pasivní a bez cíle, většinou se jen bezmyšlenkovitě přizpůsobovala okolí. Ke všem ostatním postavám v knize se chovala strašně a téměř nad všechny se povyšovala a opovrhovala jimi. Zápletce podle mě chybí katarze (jediné, co ji připomíná je moment "Já jsem, já jsem, já jsem", ale nepřišel mi natolik silný), například kdyby si postava uvědomila, co se jí stalo, uvědomila si své emoce (docela dobrý moment v knize byl, když si na terapii přiznala, že svou matku nesnáší) a přemýšlela o tom, co dál. Kdysi šlo zřejmě o kontroverzní román, ale dneska spíš o průměr až podprůměr. Čteno v anglickém originále.
(SPOILER)
Mám za sebou spoustu knih o depresi a jejím vyústěním do sebevraždy. Z nějakého důvodu se jedná o téma, jež ke mně silně promlouvá a já se těmito mnohdy jedovatými texty nechávám opájet.
Většinou však tato témata bývají zpracována mnohem osobněji, niterněji a téměř se až nabízí říci - lidštěji.
Hluboká a krutě upřímná sonda do nitra jedince je to, co mě vábí k těmto neveselým textům. Zde navíc vchází do textu následná sebevražda autorky podobně jako tomu je u knihy Sebevražda od Levého. Pod skleněným zvonem však podobnou hlubokou sondou nedisponuje. Je takřka odlidštěn a soudě dle komentářů zde, nejsem jediný, kdo román vnímal podobně.
Ač mě prvních pár kapitol téměř rozčilovalo, neboť se mi dostalo něčeho jiného, než co jsem čekal od slavné Plath, nakonec jsem pochopil.
Odosobněnost, tragikomedie a ironické glosy nejsou typické způsoby, s nimiž se běžně píše o depresi. Přesto je jeden z nejslavnějších románu na toto téma zcela bez okolků užívá! Neustálé a nezúčastněné pozorování vlastního života doplněné totální absencí zájmu o příčinu svých pocitů mě zpočátku až iritovalo.
Ne však na dlouho.
Pod skleněným zvonem velmi důvěrně zobrazuje stav, kdy je všechno jedinci jedno a časem očekává jen zhoršení. Na Esther-Sylvii je zajímavé to, že se v tomto bezútěšném stavu nenachází na začátku díla. Čtenář tak může být svědkem toho, jak tento stav člověka zcela pohltí a nabídne mu jen jednu jedinou cestu ven. Cestu, již si zvolila sama autorka.
Stále tu před námi stojí nevyřešená otázka stylu.
Sám začátkem tohoto komentáře zmiňuji, že mi vtipné glosování situací odehrávajících se na pouhém povrchu života nepřijde ideální pro takto závažné umělecké dílo. Nicméně jsem našel možné vysvětlení, proč tomu tak může být.
Popis Plath je podán tímto způsobem právě proto, že ona sama skutečně cítila přesně to, co píše. Tedy nic. Prázdnotu. Nicotu. Text je tak dokonalým odrazem utápějící se duše autorky.
Co z toho může vzejít, ptáte se?
Domnívám se, že román nám popisuje věrný náhled na to, co se s člověkem stane, pohltí-li ho bezútěšnost. Promění se v pouhou kameru zaznamenávající události na nichž samotná kamera nemá žádnou účast. Vše jen prochází kolem ní a s postupujícím příběhem se analogie stává tíživější více, než nezbyde než prázdné zařízení stěží zaznamenávající cokoli kolem.
Avšak Esther přeci na konci nezemřela, namítnete mi a budete mít pravdu. Co si tedy s tím otevřeným koncem počít?
Vykládat konec se nabízí na několika rovinách. Já se však upnu na to vysvětlení, jež zcela záměrně ignoruje myšlenku "smrti autora" a budu operovat se skutečnou smrtí autorky.
Plath se rozhodla skončit svůj život. Avšak Esther, autorčino alter-ego, nikoli. Esther přežila a konec románu je otevřen. Ano, avšak stále si dovolím tvrdit, že po celou dobu byla Esther Sylvií a Sylvia zase Esther. Tento vztah ekvivalence se však samotným koncem ruší. Esther závěrem začíná pociťovat, jak se její osobní skleněný zvon nadzvedává a dává své vězenkyni znovu pocítit čerstvý vzduch života.
Nemůžu se zbavit myšlenky, že Plath tuto knihu psala v momentu zcela nekontrolovatelné deprese, kdy cítila, že její zvon se nikdy nezvedne. Domnívám se, že Sylvia napsala tento román proto, že musela psát. Ale moc dobře věděla, že není skutečně Esther. Esther nakonec měla mít lepší osud než samotná její autorka. Esther tak nakonec odráží nenaplněné touhy Sylvie. V mém čtení, je osud Esther nenaplněným přáním skutečné Sylvie.
To, jak by si ona sama přála, aby to skončilo.
K Sylvii Plath mě přivedla slovenská legendární kapela Tornádo Lue, která využívala na prvním albu její básně ze sbírky Ariel v několika skladbách jako texty. Román Pod skleněným zvonem je kniha autentická až to bolí, zvlášť máte-li podobné potíže jako vypravěčka/autorka. Navíc je až neuvěřitelné, že i šedesát let od autorčina dobrovolného odchodu ze života, je v některých částech světa, včetně ČR pořád podobná zkušenost s psychiatrickou léčbou a se strachem ze stigmatizace a celkové nahlížení na psychiatrické pacienty. Vynikající kniha, která není pro každého.
K téhle knížce - a k básnířce Sylvii Plathové - mě dovedla "Euforie" Ellin Kullhedové.
Překvapil ironický suchý věcný přístup k vlastnímu životu, vtipné glosy okolního světa psané neobyčejně výstižným jazykem. Trochu styl mé oblíbenkyně Betty MacDonaldové. To především v první části knihy. Jenže samozřejmě v poněkud ponuřejší verzi.
V druhé půlce se román přehoupne do "sebevražedné části" psané skoro bez emocí. Ploché, protože to tak Esther (neboli Sylvia) cítí. Divně odtažité, protože Esther chybí pozitivní emoce k lidem kolem sebe. Nebo to tak aspoň vypadá. Působil na mě skoro strašidelně její vztah k matce, kamarádkám, příteli, náhodnému milenci, naprostý chlad, občas odpor, odmítání, studený věcný přístup ke všemu ve stylu: glosuju, ale necítím. Esther touží - aspoň slovně - po muži, ztrátě panenství a sňatku, ale současně cítí nechuť k mateřství i vztahům obecně. Až z toho citového prázdna mrazilo, a čtenář se pak ani nediví, že úplně zmizí chuť do života. Proč žít takový prázdný život...?
Román má otevřený konec, ne tak ovšem životní příběh samotné autorky...
Plus za překlad.
*
"Okna byla zabudovaná napevno, takže jste je nemohli otevřít a vyklonit se ven, což mě bůhví proč štvalo.
Když jsem se postavila vlevo od okna a položila tvář na rám, viděla jsem až do centra, kde se ve tmě tyčila budova Spojených národů jako nějaká divná, zelená marťanská voština. Viděla jsem pohybující se červená a bílá světla na dálnici a také světla na mostech, u nichž jsem nevěděla, jak se jmenují.
To ticho mě deprimovalo. Přitom to nebylo ticho normálního ticha. Bylo to moje vlastní ticho.
Věděla jsem na beton, že všechna ta auta vydávají zvuky, že lidé v těch autech a za okny domů také vydávají zvuky, že i řeka vydává zvuk, ale já neslyšela vůbec nic. Za oknem mi viselo město, placaté jako plakát, zářilo a blikalo, ale co se mě týkalo, klidně tam vůbec nemuselo být."
Mám z této knihy rozporuplné pocity. Autorčiny metafory jsou nádherné, práce s jazykem vyjímečná. Ale přesto označovat tuto knihu za poklad americké literatury je poněkud přehnané. Forma z mého pohledu jasně zvítězila nad obsahem už jen proto, jak okatě postrádá hlubší psychický vhled do hlavní postavy, a jak ploché se mi celé vyznění jevilo.
S feministickou otázkou v této knize jsem měla problém. Témata jsou řešena hodně z pohledu bohaté ženy vyšší třídy, která nikdy nezažila reálné projevy diskriminace a jen si ráda stěžuje. To by mi ale nevadilo, kdyby tato kniha nebyla vždy na seznamu významných feministických knih. Když už, tak mi na pár místech přišla kniha malinko rasistická.
Čteno v originále.
"I saw my life branching out before me like the green fig tree in the story. From the tip of every branch, like a fat purple fig, a wonderful future beckoned and winked. One fig was a husband and a happy home and children, and another fig was a famous poet and another fig was a brilliant professor, and another fig was Ee Gee, the amazing editor, and another fig was Europe and Africa and South America, and another fig was Constantin and Socrates and Attila and a pack of other lovers with queer names and offbeat professions, and another fig was an Olympic lady crew champion, and beyond and above these figs were many more figs I couldn't quite make out. I saw myself sitting in the crotch of this fig tree, starving to death, just because I couldn't make up my mind which of the figs I would choose. I wanted each and every one of them, but choosing one meant losing all the rest, and, as I sat there, unable to decide, the figs began to wrinkle and go black, and, one by one, they plopped to the ground at my feet."
"I wanted change and excitement and to shoot off in all directions myself, like the colored arrows from a Fourth of July rocket."
Tohle číst bylo neskutečné utrpení. Něco tak nudného a zbytečného jsem snad nikdy nečetla. Asi už mi je jasné, proč je autorka známá především tím, že skončila svůj život sebevraždou.
Jedno se této knize musí uznat, jedná se dost silný čtenářský zážitek, který záživným dělá především fakt, že se do něj promítlo dost věcí z života samotné autorky a původně byl kvůli těmto podobnostem vydán pod pseudonymem.
Vypráví příběh Esther Greenwoodové, ženy z Bostonu, která se přestěhovala do New Yorku. Sylvia Plath se v knize zabývá tematikou deprese, ženskou psychikou, a deprimující realitou psychiatrické léčebny 50. let. Dále se objevuje mnoho pasáží, ve kterých kritizuje patriarchální společnost tehdejší Ameriky.
Přestože je v titulu dost autobiografických prvků, je v něm mnohem víc než neuvědomělá reflexe života autorky či až možná předzvěst její smrti. Jedná se o těžká témata, která ve vás něco zanechají. Sice jsem si nezamilovala knížku tak, jak jsem předpokládala, ale nepopírám, že jsem si z ní nic neodnesla. Chvíli jsem měla problém si zvyknout na specifický způsob vyprávění, ale oceňuji, jak moc se toho dokázala sdělit v několika zprvu jednoduchých větách.
Popisovat nástup deprese zploštělým způsobem je naprosto v pořádku. Vlastně mi přijde nejzajímavější, že autorka/hlavní postava vůbec neřeší proč se cítí, tak jak se cítí, ale jen jak se z toho dostat (zabít). (A v rámci ženské literatury je to osvěžující.) To z ní svým způsobem dělá hrdinku, ženu činu, i v takto mizerné situaci. Nečetlo se to moc dobře, místy zdlouhavé, ale jako sonda do této nemoci, reakcí okolí a doby skvělé.
Není divu, že se bezduchá, povrchní společnost a předpokládaný život vzdělané slečny, které Plath popisuje, zdají hrdince k nežití. Forma odpovídá obsahu - je dvourozměrná, bez hloubky. Klouzavý sled zážitků a banalit, které se přelévají jedna do druhé bez komentáře, bez reflexe. Večírek se příliš neodlišuje od pokusu o sebevraždu. Výrazných je jen pár bodů: konflikt, kterým skončí Estheřina newyorská stáž, a probuzení v nemocnici. Konec a začátek etapy.
Jistě je to záměrné pojetí, ladí to s Estheřiným depresí zploštěným vnímáním, ale absence psychologie v příběhu psychického zhroucení je zvláštní. V první části tomu rozumím, čistě vnějškový pohled na člověka, který ztratil (nebo nikdy nezískal) vlastní jádro, skutečnou osobnost, dává smysl. Ale ani v ústavu se Esther neobrátí k popisu sebe sama, nejvíc se tomu přiblíží srovnáním svého života s osudem Joan z vedlejšího pokoje. Ani přes udávané uzdravení a zdánlivý zájem o život nepopisuje terapie, vycházky, natož aby vyjádřila náhled na svou situaci (krom toho, že ji psychicky osvobodí zavedení pesaru - tahle jedna věc z knihy dělá feministický manifest, který snad ani největší konzervativci nemůžou zpochybnit!).
Pod skleněným zvonem mě zajímalo, ale byl to chladný, intelektuální zájem, spíš o formu než o obsah. Na podobné téma psali mnozí jiní (Styron, Barbara Gordon, Joanne Greenberg...) a byť mám k některým provedením výhrady, všichni bez výjimky mě citově oslovili mnohem víc.
Tahle kniha ve mně vyvolala spoustu pocitů. První část taková pozvolná vyprávějící o životě mladé slečny, která má svůj sen a zároveň studuje univerzitu. Vše začíná nevinně a klidně, to se ale postupně mění jak v rámci děje tak i v myšlení hlavní postavy a čtenář se během jedné kapitoly ocitá v naprosto jiném prostředí.
Plathová bravurně popsala pocity hlavní hrdinky Esther, možná také proto, že se jedná o autobiografický román. V knize krásně nastínila i předsudky, které v té době ve společnosti panovaly, pokud jste potřebovali odbornou pomoc s vaším duševním zdravím. Obávám se, že jisté stigma se ve společnosti ještě nachází...
Musím říct, že v určitých myšlenkových pochodech jsem se našla dokonce sama, což můj čtenářský zážitek jen posílilo, ovšem v některých ohledech to i člověka až trochu děsí.
Jsem ráda, že jsem si tuto knihu na doporučení svých kamarádek konečně přečetla a že jsem se tak vůbec seznámila s tvorbou někoho, jako byla Sylvie Plath.
Sylvia Plath opísala svoj životný údel cez jej knižné alter ago Esther Greenwoodovú, ktorá je hlavnou postavou románu Sklenený zvon. Práve tento názov je metaforou pre stav úzkosti, ťarchy a smútku, čiže stavy, ktoré sa cyklicky striedali vrámci jej diagnostikovej bipolárnej poruchy. Sklenený zvon, alebo v origináli „bell jar“ pre ňu predstavoval pocit, kedy sa dusí, nemôže dýchať, ani spať či jesť.
Esther sa vďaka výhre v poviedkovej súťaži ako stážistka dostáva do New Yorku, kde má našliapnuté na sľubnú kariéru poetky. Po návrate domov však upadá do veľmi hlbokej depresie. Veci, ktoré by jej na prvý pohľad mali vyvolávať pocity sťastia ju nechávajú chladnou, až sa po neúspešnom pokuse o samovraždu ocitá v liečebni. Všade prítomná paralela deja knihy s realitou v podstate neohraničuje, kde sa končí Sylvia a začína Esther. Oni sú jedna a tá istá. Premýšľa nad spôsobom odchodu z tohto sveta, často opisuje smrť utopením, čo považuje za ten najvľúdnejší spôsob. Je to preto, lebo tak odišla jej obľúbená autorka Virginia Woolf? Veľmi ju ovplyvnilo, že ako dieťa stratila otca, čo ju celý jej zvyšný život sprevádzalo pod známou frázou daddy issue. Nebola schopná nadviazať vzťah a v mužoch hľadala to, čo jej nedal otec.
Kniha sa venuje téme, ktorá bola v 60tych rokoch minulého storočia silne tabuizovaná, takže kniha vyvolala obrovský šok.
Nakoniec svoj nevyliečiteľný smútok zo života riešila samovraždou mesiac po vydaní tejto knihy. Vydala ju pod presudonymom Victoria Lucas. sama vzala život. Zanechala však prelomové diela ako jedna z hlavných osobností takzvanej confessional poetry
Velmi ponury ale pěkný jediný Roman od skvělé básnírky dost mrazí když pomyslím že autorka po napsání krátce spáchala sebevraždu
V knize je velmi zajímavě zachycen rychlý přechod člověka z poměrně stabilního stavu k těžké depresi. Myslím, že síla knihy vychází především z toho, že se Plathové podařilo zachytit existenciální pocity, které čas od času zasáhnou každého.
Štítky knihy
sebevražda psychiatrické léčebny deprese psychoterapie americká literatura odcizení Boston autobiografické prvky duševní poruchy, duševní nemoci
Autorovy další knížky
| 1996 |  Pod skleněným zvonem |
| 1997 | Deníky Sylvie Plathové |
| 1984 | Ariel |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 2003 | Hrana |
Kniha Pod skleněným zvonem je v
| Právě čtených | 19x |
| Přečtených | 957x |
| Čtenářské výzvě | 131x |
| Doporučených | 79x |
| Knihotéce | 251x |
| Chystám se číst | 789x |
| Chci si koupit | 164x |
| dalších seznamech | 30x |
Podruhé jsem zvládla Plathovou a bavila mě stejně jako před lety. Je to vážně síla a vynikající vhled do duše člověka. Psané s tak krásnou nadsázkou... Věřím, že bližní, o kterých se zde píše, mohli skákat a brát autorku jako nevděčnou... ale není to také psycho, brát si vyprávění osobně? :-D Jo a prý se o té knížce mluví v seriálu Přátelé.. sorry, přátelé, ale já Přátele nesleduji.. takže tomu věřím ;-)