Petr řečený Čepek

Zajímavé vzpomínky na oblíbeného herce. Kvalitní černobílé fotografie.

Útlá vzpomínková nenápadná kniha o herci Petru Čepkovi, složená z krátkých textů jeho nejbližších kolegů a přátel z divadla i filmu, doplněná černobílými fotografiemi a závěrečným rozhovorem. Místo „velké“ biografie nabízí mozaiku hlasů, drobné historky, přesné postřehy, něhu i ironii, z nichž vystupuje Čepkův talent, charisma a civilní důstojnost jeho velké osobnosti. Zachycuje atmosféru Činoherního klubu i dobu, v níž žil a hrál, bez patosu a bez nánosů legend. Krátké čtení, které nechá herce promluvit skrze paměť druhých. Tiché, pravdivé a osobní a ke konci i smutné.

Petr Čepek byl herec, který nehrál „na efekt“. Stál spíš uvnitř postavy než nad ní. Vystačil si s minimem gest, charakterizovala ho přesná dikce, ticho, které mluví. Kamera mu věřila, uměl jedním pohledem přepnout z ironie do zranitelnosti. V divadle i ve filmu působil jako tlumený žár - neokázalý, ale s trvalou stopou. Když přišla role s morálním napětím nebo vnitřní trhlinou, seděla mu výtečně (typicky vážné, existenciálně laděné postavy, jako např. důstojník Pavel Malina v Petrolojových lampách Juraje Herze, Ondřej z Vlkova ve Vláčilově Údolí včel nebo jeho životní role Fausta ve Škvankmajerově Lekci Faust, za niž získal Českého lva in memoriam).
Jako osobnost byl rovný, zdrženlivý, neúplatný vůči póze. Neměl rád frázování ani „přepychová“ gesta, spíš suchý humor a práci odvedenou beze slov navíc. Po stránce postoje působil jako někdo, kdo neuhýbá, i když tím není hlasitý. Žádný kabaretiér, ale charakterní herec pro chvíle, kdy se má hrát pravda, ne ornament.

Nečekaně krásný memoar který ležel v knihobudce.

Monografie běžně nečtu. Tuhle jsem si ale přečíst musel, protože Petr Čepek je můj nejoblíbenější předlistopadový herec. Části, které se věnují divadlu, mě až tolik nezaujaly, ale ty zabývající se filmem jsem si přečetl s chutí. Kniha mi dává za pravdu, že Petr řečený Čepek byl poctivým a opravdovým hercem, ale hlavně dobrým člověkem.