Prokleté domovy
Ben Aaronovitch
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/318642/bmid_proklete-domovy-iaI-318642.jpg
4
326
55
Řeky Londýna (Peter Grant) série
< 4. díl >
Začíná to jako obvykle – mrtvolou. Ale kdo v tom má tentokrát prsty? Běžný sériový vrah, nebo společník zvráceného kouzelníka známého pod přezdívkou Muž bez tváře? Než se policejní konstábl Peter Grant v novém případu zorientuje, pod soupravu metra vkročí londýnský urbanista a zmizí jistý starobylý grimoár. V Londýně nic neobvyklého. Ale pak se k Peterovi donesou zvěsti o prazvláštních událostech v oblasti Elephant and Castle točících se kolem věžáku navrženého bláznem, postaveného šarlatány a obývaného těmi největšími zoufalci. Mají tyto skutečnosti nějakou spojitost? A pokud ano, proč k nim proboha muselo dojít až na jižním břehu Temže, kde jindy chcípnul pes? Promiň Toby.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
Broken Homes , 2013
více info...
Přidat komentář
Ruku na srdce, uz to hodnotim a "trpim" z nostalgie. ;)
Styl psani je prijemny, zabavny a lehky, vtipky ironicke a inteligentni. Zapletka je krkolomna a autor se zjevne snazi nevysvetlovat zapletku polopatisticky (narozdil od uchylnych architektonickych odbocek, ktere jsou zcela detailni). Postavy jsou prijemne, nektere nepochopitelne (to i v realnem svete, takze chapu autorovu snahu o autenticnost pribehu :))
urcite budu pokracovat, ale urcite bych nedoporucil nikomu jinemu zacinat serii od prostredka...
Mě tenhle díl bavil -víc než předchozí navazující knihy. Příběh mě vtáhl a nepustil.
Líbí se mi architektonické a urbanní poznámky.
A na konci ten zvrat! Jsem napnutý.
Marně přemýšlím, kdy že se to podle koho mělo významně zlepšit. Je to pořád stejné a jen se to víc a víc komplikuje. Autor má dobré nápady, ze kterých ale neumí vytřískat maximum, takže se čtenář těší na nějaké to velké něco a ono pak obvykle nic. Samotný styl psaní je přitom podle mě právě to, co mě nutí k tomu sáhnout po dalším dílu. Prostě to tak nějak skoro samo ubývá až je člověk najednou na konci knihy a vidí, že se (zase) nic nevyřešilo a jen přibylo otázek.
Dalsi znamenity dil sveta Rek Londyna a ja se zamilovavam s kazdou stranou vic a vic :). Zde si dovolim rict, ze prim hraje Benova laska k architekture, jez Londyn radi mezi dalsi nepostradatelne postavy tohoto uzasneho sveta :).
Tentokrát tedy obrovsaké zklamání. Jakoby to byla jen nutnost něco napsat. Nudila jsem se, ale jako pokračování to nakonec ušlo.
(SPOILER)
Zajímavý příběh, když nebyl takový, jako předchozí. Už trochu ztratil kouzlo. Každopádně vyšetřování pokračuje, ubíhá mnoha směry. Čte se dobře... A pak zradí postava, od které to čekáte nejméně... Mě to hodně překvapilo, tohle prostě nečekáte...
Byl to zajímavý příběh s kouzly i detektivní práci, zajímavých bytostí a postav (starých i nových). Dobře se četl a zaujal... I když měl trochu méně kouzla, jak jsem už psala, než předešlé díly.
Po předchozím díle, který mně příliš nebavil, je čtvrtý díl sice zábavnější, ale má zase jiné chyby. Prostřední část knihy se dost vleče, povedených hlášek/komentářů hlavního hrdiny je hodně málo, zmínek o architektuře zbytečně moc a závěr knihy je sice napínavý ale dost přestřelený. A je škoda že některé zajímavě napsané postavy mají tak málo prostoru (Nightingale, Molly).
Tahle série mě baví, není to žádná klasika, ale je to legrace, jak je zcela přirozenou součástí britské policejní mašinerie - chápejte BRITSKÉ :-))) - oddělení čarodějů. To mě fakt bere. Tenhle konkrétní díl žádná velká sláva, die Stadtkrone by se dala určitě využít více, ale jinak je to pro mne takové milé, vtipné čtení se zajímavými pohledy na britské reálie.
Zcela jednoznačně nejslabší díl této jinak vynikající série. 90% vata, vata a zase vata. A to navíc ve stylu, který může bavit jen architekta se specializací konstrukce výškových budov. Na závěr akce tak na úrovni YA literatury. Snad příště to bude lepší.
Já mám tuhle sérii vážně ráda, což je vlastně překvapující, protože občas ty knihy čtu a vůbec nechápu souvislosti a nějakou návaznost. Přijde mi, že autor nesouvisle skáče od jednoho případu k druhému a na konci to nějak slepí dohromady. I přesto je to skvělé čtení a díl od dílu tuto sérii čtu s větší a větší chutí.
No toto! Přehlednější příběh, méně sexu, "akce" i nových bytostí, no ale ten závěr!!! Ještě že mám doma další díl! Opět jsem celou dobu googlila lokalitu. Pokud se vám to nebude dařit stejně jako mně, přečtěte si na konci knihy vysvětlení autora. Ušetříte si hodiny s Google mapou. Sídliště opravdu existuje a dohledala jsem ho v celé jeho "kráse", ovšem bez popisovaného věžáku... Ten nikdy neexistoval. I tak jsem si vše představila do posledního puntíku. Miluju Aaronovitchovy popisy, moc mě to bavilo. Jedeme dál! Jak tohle dopadne!? :)
Autor měl lépe vysvětlit, o co že se to hlavní zloun vlastně pokoušel. Nějak jsem to nepobrala.
Kniha je výplňovým příběhem honu za Mužem bez tváře. Má všechny slabiny prostředních knih série.
Také autorova typického humoru je tam pomálu a veškeré architektonické know-how spolkl barák, který ve skutečnosti neexistuje. A ten konec mi přijde takový trochu uspěchaný.
Knížku čtu podruhé, na první přečtení se mě nějak líbila lépe.
Já se snad nepoučím. Autorův styl mě opravdu, ale opravdu nebaví. Nezvládám ty popisné části o ničem (vlastně jo, o historii Londýna, která s dějem nemá nic společného).
Tento díl byl pro mě ještě horší v tom, že neobsahuje žádný dílčí případ a po dočtení vám vlastně dojde, že se na 259 stranách téměř nic nestalo. To zajímavé se odehrálo zhruba 40 stran před koncem a obsáhlo to tak 3 listy knihy.
Nejhorší na tom všem je, že jsem si vcelku oblíbila postavy, takže mě vážně zajímá, jak to s nimi je, ale možná to souvisí s tím, že jsem se nechala na tuto sérii nalákat a koupila jí v boxu a když už mám ty knihy doma, tak proč je nepřečíst? Čekám, kdy se naučím nedočítat vše, co mám doma a tato série má velmi dobře nakročeno k tomu mě to naučit.
Celý děj se točí kolem jednoho domu a autor tak čtenáře zásobí nemalým množstvím architektonických a stavařských popisů, které jsou spolu s jeho nemalou zálibou v obšírných popisech samotného Londýna místy až nudné. Musím říct, že jsem se knihou oproti předchozím dílům trochu prokousávala a někdy se v ději maličko ztrácela. Naštěstí to ale zachrání poslední cca čtvrtina knihy, kdy děj konečně graduje až do samotného bombastického zvratu na samotném konci.
Pro mě zklamání. Předchozí díly měly jeden aktuálně řešený/vyřešený příběh a na pozadí boj s arcilotrem. Tomuto dílu chybí právě ten malý příběh. Vlastní boj s arcilotrem nikam nevede a recyklují se jen staré schémata. Je to takové mlácení prázdné slámy a už ani ty hlášky nejsou, co bývaly.
„To mě poser,“ řekl jsem Tobymu. „Vždyť mi bydlíme v Železném pasu.“
Už jsem asi, a to ASI chci zdůraznit, protože si stále nejsem jistá, jsem přišla na Aaronovitchovu hru.
Přijde mi, že autor se nás snaží zkoušet jestli udržíme při čtení koncentraci a zasypává nás hromadou detailů, které se tváří, že jsou naprosto zbytečné, aby nám na konci knihy všechny zapadli do sebe a udělali vau efekt. Musím se přiznat, že jsem u předchozích knížek nevydržela ten vleklý asi 80-stránkový rozjezd a knihu jsem si vždycky na chvilku odložila. Samozřejmě pak přišlo to hrozný období, kdy se knížka rozjela a já to nepobírala páč jsem první část už zapomněla. Tentokrát jsem se tomu chtěla vyvarovat a urputně jsem se držela abych čtvrtý díl četla kontinuálně. Jako na potvoru jsem si vybrala ze čtyř dílů zrovna ten nejrozvleklejší. Dvě stě stránek rozvláčného tempa aby se to pak rozjelo na posledních padesáti.
Ale pak jsem byla odměněna.
Vau efekt se dostavil... a já se zamilovala. Doslova jsem se zamilovala do Aaronovitchova světa.
Peter Grant je skvělí hrdina, který v sobě skvěle kloubí nadšeného vědátora a soucitného člověka. Skvěle nastavuje zrcadlo Nightingaleovi a ukazuje mu, jak moc zamrzl v minulém století, a teď nemyslím co se používání mobilu týče, spíš přístupu k magickým bytostem. Autor to skvěle ukázal na Zachovi, který o všech v Rozmaru mluvil jako o “Isaacovcích“ a rozhodně to nemyslel jako poklonu. Vlastně takhle o Peterovi mluvilo víc bytostí a přesto mu pomáhají a berou ho víc za svýho, než třeba Nightingalea a ani Lesley, která o nic mluvila jako o verbeži. Lesley je vůbec zvláštní, díky větší disciplíně by za chvilku mohla Petera v používání kouzel překonat, ale přijde mi, že jí chybí cit na magii.
Dál nám tady autor předkládá spousty informací, které člověk může přehlédnout, ale podle mě jsou důležité. Například máme přesné datum, kdy se magie začala na svět vracet. Vo co, že to bude důležitý.
Závěrem: Autor si v této knížce vyhrál a pomalejším tempem nás seznámil z dalšími magickými bytostmi, božskými rituály, větším zaměřením na Peterovu výuku, ukázáním, jak Nightingal zamrzl v Edwardovské době a Britské nabubřelosti stylu, když mi nevychováváme nové čaroděje protože jsme řekli, že magie už není, tak to prostě udělali i všichni ostatní, a svojí lásku k architektuře, kterou vtiskl Peterovi.
Ano, knížka byla pomalejší a i nudnější než předešlé tři díly, ale po přečtení jsem měla pocit, jak všechny informace z předchozích dílů víc pobírám. A hlavně toho chci víc a znovu chci vidět magický svět očima Petera Granta.
V tomhle díle mě Aaronovitch dostal. Dovolil si v něm lehce vybočit z vytýčené trasy a své dosud jen tu a tam opatrně vykukující potlačované vášni pro architekturu dát volný průchod. Tentokrát nešlo především o zápletku. Tentokrát byl zkrátka hlavním hrdinou ve skutečnosti ten barák, kde se vše odehrávalo. Miluju architekturu a moderní zvlášť. Takže podrobné popisy Skygardenu jako funkcionalistického skvostu městského bydlení mě uváděly v nadšení. Toužila jsem se o něm a jeho stvořiteli dozvědět víc. Vidět fotky, plány, nákresy. To, že jsem o něm do té doby neslyšela, mě nepřekvapovalo. Vím, že nic nevím. :o) Hledala jsem, nenašla jsem. Jak říkám, Aaronovitch mě dostal. Stavba i její autor jsou pouhou fikcí. Ale krásnou. A tak poutavě napsanou, že jsem jí uvěřila. :o)
Toto zařízení je vybaveno
protiopatřením.
Nemanipulujte s ním, prosím,
neboť následným výbuchem
se často porušuje zákon.
Nikdy se nesnažte kouzlit nebo psát komentář při poslechu Hawkwindu.
Čtvrtá knihy z boxu „Řeky Londýna“ mě docela zklamala. Prokleté domovy jsou jakýmsi úpadkem v příběhu. Vlastně mě mělo varovat to, že na přebalu knihy Kateřina Bažantová nenakreslila velké oči, tak jak tomu je v předcházejících i nadcházejících přebalech. Prokleté domovy tak nestrádají pouze obsahově, ale i graficky.
Citát: Budeme kout jeden prsten?
Co se týče obsahu, musím napsat, že tu vlastně není žádná pořádná akce k zapamatování, tak jak tomu bylo dříve. Například jízda ukradenou sanitkou, znetvoření Grantovo společnice, nebo plavba v jedné z řek Londýna – to vše si čtenář zapamatuje, ale v tomto příběhu není nic výrazného. Možná až na samotný destrukční konec, ale ten byl očekávaný celou dobu. A navíc byl konec strašně přehnaný a myslím, že skutek samotný poslal tuto knihu do trosek.
Malá ochutnávka:
Zaplála ve mně naděje. Pokud to bylo jeho vlastní auto, pak už stačilo jen záběr opět graficky vyladit, získat podklad pro hledání na dopravním inspektorátu a rázem bych měl jeho jméno, datum narození a prostřednictvím Národní pojišťovací databáze i adresu jeho trvalého bydliště. Což by jen dokázalo, že i Velký bratr může být k něčemu dobrý.
Příběh mi kazila i absence výraznějších humorných scén, postrádal jsem ten klasický Britský humor, na který si čtenář zvykl v předcházejících dobrodružství. Ano, seržant Grant sice má pár ironických veselých poznámek, ale to vše ihned zapomenete, protože se do příběhu nemůžete vložit s plnou parádou. Tohle je zatím nejhorší příběh v sérii. Byl jsem zklamán. Příběh jsem si vůbec neužíval.
Citát: Dal jsem si ještě jedno pivo a šel spát.
Tři mrtvoly, stromová nymfa v centru města, návrat řek Londýna, záhada jednoho hnusnýho betonovýho věžáku a bývalá ruská agentka čarodějka. Takhle nějak to teď vypadá ve světě konstábla Petera Granta. Uznávám, že pro někoho můžou být Prokleté domovy o něco nudnější, ale ve skutečnosti nám jen zase víc zašmodrchali to naše rozvázané klubíčko. Všechno se zvrtne a my netušíme, co se bude dít dál, a hlavně jaké následky to bude mít pro Rozmar. Co se ale musí Aaronovitchovi nechat je, že jedna skvělá hláška střídá druhou, kdy se mezi stránkami smějete a smějete. Ať už jde o popkulturně kuchařské odkazy kolem Jamieho Olivera a Hestona Blumenthala až po tradičnější všeobecné popichování hlavních postav. Aaronovitch si v tomhle díle pohrává s myšlenkou propojení magie s architekturou. Což nás zavádí dál do minulosti kouzelnického světa, o kterém stále skoro nic nevíme. To je na příběhu osvěžující, a hlavně neskutečně zajímavý, jen je škoda, že tohle téma Ben víc nevyždímal. Těch pár kapek mi rozhodně nestačilo. Nezasvěcený čtenář bude nejspíš otrávený, ale my, co jsme s Peterem od jeho začátků víme své a s napětím očekáváme co přijde. Opět se dostaneme do fáze, kdy máme více otázek než odpovědí. Přesto jsme zase o krok dál. Aaronovitchovi se zkrátka povedlo napsat další díl, který se opravdu dobře čte a navíc pobaví. Je vtipný, chytrý a v konečné fázi i docela napínavý. Na konci čtenáře čeká šok! Ne ŠOK! A co hůř, někde hluboko v hlavě jste si celou dobu říkali, že se to stane.
Štítky knihy
architektura městská (urban) fantasy
Autorovy další knížky
| 2015 |  Řeky Londýna |
| 2016 |  Měsíc nad Soho |
| 2016 | Šepot podzemí |
| 2017 | Prokleté domovy |
| 2017 | Záludné léto |
Kniha Prokleté domovy je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 506x |
| Čtenářské výzvě | 51x |
| Doporučených | 14x |
| Knihotéce | 283x |
| Chystám se číst | 137x |
| Chci si koupit | 39x |
| dalších seznamech | 10x |
Čtvrtý díl je zase napínavý a taky překvapivý podobně jako první. Fantasy má tu výhodu, že můžete nechat hlavního hrdinu v patové situaci, a pak ho z ní dostat velmi rychle a na několika závěrečných stranách. ;) Do dalšího dílu mám teď vážně chuť jít.