Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/311414/bmid_pesky-mezi-buddhisty-a-komunisty-gVf-311414.png
4
2294
456
Nešikovný mladý muž ujde 1 500 kilometrů pěšky v Nepálu a v Číně. Dějí se mu hrozné věci, ale on se jim jen směje. Když mi byly tři, rozbil jsem si hlavu o bidet. Když mi bylo devět, rozbil jsem si hlavu o kolo, které jsem vedl do kopce. Myslím, že bych vůbec neměl cestovat, protože jsem hrozně nešikovnej. Ale stejně to dělám. Radši ale chodím pěšky, protože tak je to nejbezpečnější. Jednoduše vyrazím na cestu a čekám, co mě tam potká. Tentokrát jsem se vydal do Číny a Nepálu. V kraťasech ze supermarketu a brýlích z drogerie jsem prošel Himálaj i úplně neznámé vesnice v údolích řek. Mnohokrát jsem spal u úplně cizích lidí doma a poznával, jak se jim doopravdy žije a co jim přináší štěstí. Už na cestě jsem o nich začal psát tuto knihu. Času na psaní byl dostatek, protože ujít pěšky 1 500 kilometrů trvá docela dlouho. Jak si teď po sobě knihu čtu, myslím, že se mi povedlo vytvořit pěkné svědectví o jednoduchosti života a půvabu svobody. Jestli se chcete dozvědět něco o památkách a historii, radši si ji ale nekupujte. Kniha je jen o Číňanech, Nepálcích a jejich životě. A taky trochu o mně. Tomu se člověk nevyhne, když jde sám.... celý text
Přidat komentář
Dočítám...asi nejvíc se mi líbil Jeruzalém, Gruzie a Arménie o hodně míň, v této knize, jak už někdo psal, Nepál příliš rozvleklý, ale samozřejmě zajímavý, ale Čína je skvělá!!!! Musím říct, že pro mě je to opravdu pěkné čtení, vtipné, žádný nudný cestopis, navíc velmi obdivuji Ládíkovu odvahu se pouštět do takových dobrodružství!!
Ať ho nohy nebolí a zvládne ještě víc cest. Budu se těšit!!!
Opět čtivé a obohacující čtení. Jen musím přiznat, že mi víc vyhovovala forma předchozí knihy. Zde, hlavně v první nepálské části, mi místy přišel text příliš rozvláčný. Autor se možná chtěl právě z "prosté" formy deníku vymanit a vložit více vzletných částí. Nicméně v Číně už to byl starý dobrý Zibura, jak jsem ho "poznala" na cestě Tureckem. Každopádně jsem velmi zvědavá na Už nikdy pěkdy po Arménii a Gruzii.
Tahle druhá kniha se mi líbila více než první. Pěší dobrodružství prince Ládíka mi opět učarovalo a obdivuji ho, že se na tuto cestu vydal a i přes nějaké nepříjemnosti ji celou zvládl.
Dokonalá relaxační kniha, zasmějete se, zamyslíte, ale i utečete do vzdálených krajin.
Možná jsem udělal chybu, že jsem si místo čtení poslechl audioknihu. Jenže mi to nedalo a chtěl jsem slyšet, jak se Láďa popasuje se čtecím projevem – ze studií se spolu známe a vím, že ačkoli je to charismatický a poutavý vypravěč, jeho nosový hlas popravdě není nejpříjemnější. A má obava se bohužel potvrdila. Navíc pro Láďu asi neznámá oblast namlouvání audioknihy se projevila formou křečovitého, téměř školáckého čtení, kdy i dobře mířené vtipy absolutně nevyzněly...
Ach ano, vtipy, kapitola sama o sobě... naživo odzbrojující a půvabné, v knize kostrbaté a násilné. Jenže (!) co by bylo bez těch vtipů? Zjistíme, že Láďova druhá kniha už nemá takový půvab a spád, hodně se opakuje, situace nejsou ničím zajímavé... vím, je hrozně těžké přenést určitě úžasné zážitky z cest na papír a zachovat si atraktivitu... ale to je přece právě umění spisovatelovo.
Nechápejte mě špatně, Láďovi fandím a přeju mu, jak úžasně dokázal využít skuliny v trhu a prorazit. Nicméně můj pocit, že se nadále jen veze na vlně prvotního úspěchu u alternativců (samozřejmě nejen u nich), které lze vcelku jednoduše opít rohlíkem, se postupně jen potvrdil, a to převážně kvůli literární úrovni druhé knihy, kde Láďa nepředvádí nic nového, jen se opakuje (a jaksi vyčpěle).
A neodpustím si ještě poslední kritiku. Ta hudba byla přímo otřesná... znásilnění české vážné hudby pazvuky a rádoby orientálními zvuky daných zemí je neodpustitelné. Kdyby to bylo provedeno kvalitně, nejsem absolutně proti, ale takhle se mi dostalo neustále se opakujících smyčec hudebního hnusu, že se až divím, že jsem dostál svému krédu dočíst každou knihu a vydržel to až do konce.
Dvě hvězdy jen proto, že je mi autor sympatický a podporuju ho v jeho úsilí :)
Jako audiokniha se dobře poslouchala, ale pro mě byla slabší než kniha 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Tam jsem se víc zasmála. Možná je to i zvolenými zeměmi , Nepál a Čína to je úplně jiná mentalita lidí, ale i autorův styl psaní je stále stejný a to trochu nudí. Přesto pro poslech při práci přímo ideální.
Když já prostě princi Ládíkovi asi nerozumím. Od Poutě bez cukrové vaty se sice posunul ve svém vypravěčském umu, nicméně často jsem měla pocit, že čtenáři nesděluje nic, čím by jej obohatil.
Některá místa mi přišla vyloženě hluchá a nudná. Zibiho humor mě pravděpodobně minul o dva světelné roky, ale musím se přiznat, že asi třikrát mi cukly koutky. Baví mě jeho hra se slovy, nicméně si nemůžu pomoct a mám dojem, že aby splnil normu vtipů (minimálně jeden na stránku), tak příliš tlačí na pilu. Chybí tomu lehkost, která by mi dovolila uvěřit, že vtip není vyšroubovaný uměle.
Na druhou stranu se mi líbí jeho styl cestování, už méně však jeho přehnaná šetrnost. Sám zmiňuje, že bývá kritizován za (bez pardonu) vyžírání místních a jedním dechem dodává, že je to vlastně úplně v pořádku. S tím tvrdě nesouhlasím. Podle mého názoru je v pořádku nechat se od místních pohostit, ale vyloženě mě otrávil ten styl, se kterým to v knize prezentuje. Myslím tím to, jak svým chováním domorodcům nejednou nedal šanci volby, vyloženě se vnutil a ještě se spokojeně (s vtipem, samozřejmě) pochválil. Možná to občas bylo trochu nadsazené, ale za mě prostě takhle ne. Tři hvězdy za přiblížení života běžných lidí a práci dua Tomski&Polanski.
Tenhle Princ Ládík je charismatický, trochu arogantní, vtipný a troufalý Budějčák, jehož cestování vidět v praxi, asi povytáhnete údivem obočí. Zábava zaručena!
Úžasné!
Už u první kapitoly mě přemohla touha sbalit se a vyrazit poznávat svět a ani dlouho po dočtení knihy mě tato touha neopustila.
Zibura vtipně vypravuje svou pěší cestu Nepálem a Čínou a nudně nepopisuje hory a řeky a kdejakou veverku, ale píše o lidech. O tom, jak jsou stejní i jiní a jak mu na jeho cestách pomáhají.
Kniha se mi nesmírně líbila a doporučuji ji všem, kteří rádi cestují nebo o cestování zatím jen sní.
Tentokrát mi zážitek z cest zpestřil i Ládíkův hlas - poslouchala jsem ho jako audioknihu a dobře jsem se bavila. Přiznám se, že mě stále překvapuje nejen Ládíkův humor ale vzhledem k jeho věku i životní nadhled a krásné postřehy a myšlenky.
Ke knížce se ještě alespoň letmo musím vrátit v papírové podobě, abych si ji užila i s ilustracemi.
Po první knize jsem trochu očekávala,co mě čeká za "jízdu" a Princ Ládík opět nezklamal. Strávila jsem s ním (teda s knihou) silvestr a bylo to moc fajn :)
Za mě dobrý :-) Jsem nadšená, velice čtivá kniha .... humor, který mám ráda... obdivuji odvahu cestovatele...a určitě si pořídím i další knihu autora :-)
Moc mě mrzí, že autor sice neustále opakoval, že fotil a v knize žádné fotografie nejsou. Ilustrace krásné, ale fotografie by knihu posunuly o level výš.
Tak za prvé - Zibura mně baví, má charisma, vtip a adekvátní míru arogance. Tohle vše obsahuje i jeho kniha. Hravé, čtivé. A obálka knihy k tomu pasuje, jako prdel na nočník. Za mě palec nahoru.
Jak jsem se skoro nemohla dospat nového "prince Ládíčka", tak přeci jen první kniha byla nová, svěží a jiná. V druhém díle jsou některé vtipy opakované, ale i tak je to zajímavé dílko. Obdivuji Láďu (napsat pana Ziburu mi vzhledem k našemu totožnému věku přijde střelené) a jeho odvážné a originální nápady na cesty!
Rozhodně nejsem žádná světoběžnice a cestovatelka, která vyhledává dobrodružství a adrenalin. Ale přesto mi kniha otevřela srdce a já s nadšením sledovala kroky Ládínka a doufala, že se mu na jeho cestě přihodí opět nějaká zajímavá historka, a večer jsem ve své posteli tajně litovala, že nespím někde pod bagrem. Doporučuji si po přečtení nalézt profil Ladislava na facebooku a projet fotky, které zážitek z knihy umocní. Oceňuji, že kniha měla také nějaký (i když menší) climax a není to tedy jen pouhé vyprávění - byl jsem tady, pak jsem byl tady, a pak jsem byl tady. A za Kokořín na konci nejde dát jinak nař pět hvězd :)
Nudná přechytralá póza mladého alternativce. Ke čtení to moc není, ale mít Ziburu v knihovně je určitě povinnost každého hipstera. Ovšem o literatuře nemůže být řeč, a to ani o té oddychové.
Žádnou předchozí knihu od tohoto autora jsem nečetla, takže nemám s čím porovnávat. Bylo to velmi vtipné, často jsem se zasmála nahlas, což se mi běžně nestává. Nevím proč, ale celou dobu jsem si představovala autora jako toho divného blonďáka z filmu Účastníci zájezdu :)
Štítky knihy
buddhismus Čína humor cestopisné příběhy cestování cestopisy Nepál české cestopisy pěší turistika
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Kniha Pěšky mezi buddhisty a komunisty je v
| Právě čtených | 98x |
| Přečtených | 3 308x |
| Čtenářské výzvě | 1 052x |
| Doporučených | 162x |
| Knihotéce | 841x |
| Chystám se číst | 745x |
| Chci si koupit | 180x |
| dalších seznamech | 11x |
Tři hvězdičky z pěti. Už se nekonal wow efekt jako v případě jeho první knihy, opět to bylo sice zajímavé počtení, ale chvílemi čím dál stejnější a ke konci už jsem sem tam koukal, kolik ještě zbývá stránek :-)
Třetí knihu už si asi nepořídím, nebo až po delší době.