Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/311414/bmid_pesky-mezi-buddhisty-a-komunisty-gVf-311414.png
4
2294
456
Nešikovný mladý muž ujde 1 500 kilometrů pěšky v Nepálu a v Číně. Dějí se mu hrozné věci, ale on se jim jen směje. Když mi byly tři, rozbil jsem si hlavu o bidet. Když mi bylo devět, rozbil jsem si hlavu o kolo, které jsem vedl do kopce. Myslím, že bych vůbec neměl cestovat, protože jsem hrozně nešikovnej. Ale stejně to dělám. Radši ale chodím pěšky, protože tak je to nejbezpečnější. Jednoduše vyrazím na cestu a čekám, co mě tam potká. Tentokrát jsem se vydal do Číny a Nepálu. V kraťasech ze supermarketu a brýlích z drogerie jsem prošel Himálaj i úplně neznámé vesnice v údolích řek. Mnohokrát jsem spal u úplně cizích lidí doma a poznával, jak se jim doopravdy žije a co jim přináší štěstí. Už na cestě jsem o nich začal psát tuto knihu. Času na psaní byl dostatek, protože ujít pěšky 1 500 kilometrů trvá docela dlouho. Jak si teď po sobě knihu čtu, myslím, že se mi povedlo vytvořit pěkné svědectví o jednoduchosti života a půvabu svobody. Jestli se chcete dozvědět něco o památkách a historii, radši si ji ale nekupujte. Kniha je jen o Číňanech, Nepálcích a jejich životě. A taky trochu o mně. Tomu se člověk nevyhne, když jde sám.... celý text
Přidat komentář
Ládík Zibura je pašák a baví mě. Nečekám, že půjde o poučný cestopis, ale o zážitky z cest. A klobouk dolů za odvahu jít sám a pěšky. Využívá možností, které má každý, ale ne každý má tu chuť a odvahu jít sám do neznáma. Opět nezklamal, i když první kniha se mi líbila víc.
(SPOILER)
Nepál super čtení, Čína trošku horší. Jednak nebyla tak zajímavá, a jednak mi přišlo že autorovi ta pohostinnost připadá samozřejmá, a že si ji začal vynucovat.
Po zvratu - přesunu zpátky autobusem to zase začalo mít grády a epilog mě skoro dojal.
Hodnotím odvahu pustit se do takového dobrodružství. Dobře se to čte - doma v teple a suchu s plným žaludkem. A to ještě autor dokáže být vtipný .
Ke čtení knihy jsem se dostal díky dřívějšímu dárku v podobě trojboxu a letošní výzvě. Těžko říct, jestli by si ke mně kniha někdy našla cestu jinak.
Po již přečtených "40 dnech" musím opět zmínit Ziburův humor, který mi moc nesedl. Kniha mě také občas nudila, lépe se mi četl akorát začátek a posledních asi padesát stran.
Co se mi ale opravdu líbilo, byl doslov. A budu se opakovat, ale musím opět smeknout pomyslný klobouk před autorovou odvahou do toho jít. Je to inspirativní.
Možná se taky někdy rozhoupám k podobné cestě.
Nebo si časem alespoň přečtu, proč "Už nikdy pěšky po Arménii.."
Počet kilometrov povážlivo narastá, množstvo alkoholu tiež. Ale našťastie narástol oproti prvej knihe aj opis nejakej tej kultúry, nielen toho, kde dotyčný spal, čo jedol a koľko mal na nohách pľuzgierov. Preto oproti jednotke navyšujem hodnotenie a sľubujem, že ak stretnem nejakého toho turistu tentoraz, nielenže sa naňho nebudem mračiť, ale možno sa i usmejem.
V Nepálu se mi s Ladislavem líbilo více než v Číně. Snad to bylo tím, že v Číně mluví anglicky jen hrstka lidí a putování se tak od lidských příběhů přesunulo k jídlu a hledání místa pro spaní. Přesto je to velmi pohodové čtení a jsem ráda, že jsem si mohla poputovat netradičními místy s vtipným průvodcem.
Moje první seznámení se Ziburou a jeho ne moc naplánovanou cestou do Nepálu a Číny. Musím říct, že jsem neměla velké očekávání, ale nakonec jsem se docela dobře bavila. Místy mě přišly pasáže v knize malinko ospalé, ale celkově to hodnotím jako dobrý počin. Hodnotím 3,5 *. Určitě zkusím přečíst i další knihy a uvidím, jaký dojem na mě udělají.
Hodnotím třemi hvězdičkami
1. Přes veškerý humor se autor vesměs opakuje
2. konečné autorovy úvahy jsou okousané
3. časem mě to přestalo bavit
4. těšil jsem se na cestovatelské zážitky, ze začátku celkem zajíavé, ale cestovatelskou knihu si představuji trochu s hlubším úmyslem té cesty
Jelikož si sám ze svých cest pořizuji suchopárné a nezáživné zápisky za účelem pozdějšího osvěžení paměti, zajímalo mne, jak se tato disciplína dá provozovat na profesionální úrovni a něco se i přiučit. :o) První polovina mě ohromně bavila. Vtip, nadhled, nevšední situace, zajímaví lidé, postřehy k zamyšlení. Psáno poutavě a čtivě. Dokonalé nadšení. Později se bohužel všechno začíná pomalu opakovat - kde se najíst, kde se složit hlavu, jak se zbavit dotěrného učitele, kde se najíst, kde se vyspat, kde se najíst, kde se najíst, kde se najíst. Moje pozornost časem upadala a když bylo zřejmé, že už se asi nic nového nestane, tak jsem ocenil lyrický popis návratu do vlasti. :o)
Popsaný pomalý způsob cestování je mi velmi sympatický. Nikam se nehnat, jít jen tak za nosem, spoléhat na vstřícnost a ochotu cizích lidí, čekat, co se přihodí. Někdy se nepřihodí téměř nic, ale i tak člověk pro sebe z každého okamžiku vytěží zážitky, o které jde v životě především. Naproti tomu naše uspěchané dovolené, kdy se člověk na jeden týden v roce snaží vidět všechno rychle a najednou, s tím nejdou srovnat.
PS: kniha mě trochu nečekaně podnítila i k tomu, abych si zjistil, co psychologové soudí o tom, když o sobě někdo mluví ve třetí osobě :o)
Řekla bych že je to asi Zibiho nejpovedenější knížka.Smála jsem se u ní hodně nahlas.Víc se mi líbila první polovina z Nepálu.
Člověk se začte. Kladně hodnotím směs vtipného jazyka s poutavým vyprávěním napínavého děje. Zajímavý cestopis. Jinak mi ale přijdou Ziburovy knihy dost podobné.
Řekla bych, že kvalita je zhruba stejná jako u dalších Ziburových knih. Někdy se pobavíte. Sem tam se dozvíte nějaké zajímavé informace. A pořád kroutíte hlavou nad tím, jak to ten Ládík dělá.
Jeden z nejlepších cestopisů, které jsem kdy četla. Ládík si umí krásně hrát s českým jazykem a ještě u toho být opravdu vtipný, což je kombinace v poslední době čím dál vzácnější.
Navíc dokáže místa popisovat takovým způsobem, že jdete celou cestu opravdu s ním.
Za mě velký palec nahoru a jdu se mrknout po dalších knihách, které napsal.
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na Ziburovo detailní líčení a občasné zbytečné odbočky (přirovnání stáří jakéhosi artefaktu k desce Heleny Vondráčkové mi přišlo víc trapné, než úsměvné). Když jsem byl ve vlaku odkázán jen na Ziburovu knihu, tak jsem stránky obracel celkem rychle. Dočítal jsem v začátku koronavirového šílenství, tak jsem si říkal, jak by bylo Ziburovi na cestách asi teď…
Citát v závěrečné kapitole je nadčasový: „Smát se je totiž vždycky dobrý nápad, protože si svět kolem můžeme vykládat tak, jak se nám zachce. Utváříme si ho sami. Právě díky této interpretační svobodě pro mě náročná a fyzicky vyčerpávající cesta obyčejně představovala hezký výlet a mnoho problémů se mi podařilo obrátit v celkem legrační záležitost.“ (s. 286)
Ládík vyměnil hektolitry čaje za tuny rýže a nespočet láhví pálenky a vydal se vstříc hornatému Nepálu a nekonečné Číně... Čtivé, zábavné, Nepálská část mě bavila více, ale asi to bude mou antipatií k zemi, která světu dala mnohé (naštěstí na netopýra Ládík nenatrefil).
Myslel jsem, že konverzi k islámu v prvním díle nic nepřebije, ale založení komunistické strany se o to postaralo :)
Už po přečtení prvních pár stránek jsem se přistihla, že se uculuju. A to tak, že pořád. Až do konce knížky jsem se pak na tento jev speciálně zaměřila a co nejobjektivněji jsem se snažila ten neustálý úsměv korigovat a vyluzovat jej pouze ve chvílích k tomu určených a na základě závažných důvodů. A výsledek? Prousmívala jsem se celou knížkou.
Milé čtení, které není tak úplně typickým cestopisem. Spíše je to takový deníček, ve kterém Ladislav Zibura převážně vtipně glosuje denní radosti i strasti ne zcela profesionálního pocestného. A jak sám autor podotýká - jak že to dopadne? Nijak. Pořád jenom chodí. Zcela v duchu hesla - cesta je cíl.
"Když se člověk topí v bahně cesty, obvykle přijde nečekané setkání, které ho z něj dostane. Stačí jen počkat."
O cestování po vlastní ose i po vlastních nohou jak nejvíc je to v dané destinaci a situaci možné. Popis cest i lidí s nadhledem a vtipem a popis úspěchů i peripetií Čecha na dlouhé cestě přes Nepál a Čínu. U knihy jsem se hodně pobavila a rozhodně se s Ladislavem Ziburou podívám i do dalších míst jeho očima. Oddechové čtivo, které nesoudí a jen předkládá obraz o životě v daleké zemi. Grafika knihy i vložené malby jsou hodnotou navíc, která mě hodně bavila.
Štítky knihy
buddhismus Čína humor cestopisné příběhy cestování cestopisy Nepál české cestopisy pěší turistika
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Kniha Pěšky mezi buddhisty a komunisty je v
| Právě čtených | 98x |
| Přečtených | 3 307x |
| Čtenářské výzvě | 1 052x |
| Doporučených | 162x |
| Knihotéce | 841x |
| Chystám se číst | 745x |
| Chci si koupit | 180x |
| dalších seznamech | 11x |
Číst druhý cestopis od Zibury? Jendo značně! Stejně jako ten první jsem ho zhltla, autor neubírá na smyslu pro humor a proto bedlivě čekám na další knihy!