Pěna dní
Boris Vian
https://www.databazeknih.cz/img/books/95_/95738/bmid_pena-dni-ZjU-95738.jpg
4
1348
206
Nevšední příběh s řadou vtipných až pitoreskních peripetií, kořeněný oslňující autorovou fantazií a odlehčený od začátku do konce svérázným humorem od lehké ironie po sžíravý sarkasmus, vyniká originalitou jazyka, který nesnáší otřelost, nudu a faleš.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , ArgoOriginální název:
L'Écume des jours , 1947
více info...
Přidat komentář
Mám rád knihy s velkým přesahem , tohle bohužel není ten přesah. Příběh začal dobře, ale jak se začal do všeho míchat surrealismus, šlo to rychle z kopce. Pokud to měla být jedna velká alegorie na zmatení mladých lidí po druhé světové válce, pak by Pěna dní byla knihou, která by stoupla o úrovní výš. Říct, že to tak skutečně bylo, by ale bylo přidáváním si vlastního významu do díla, protože těch náznaků je až moc málo.
O této knize a o tomto autorovi jsem se dozvěděl poprvé v tomto roce z knižních videí. Předtím jsem neměl vůbec žádné povědomí, že by tento autor existoval. Kniha mne lákala, a tak jsem se pustil do čtení. Musím říci, že se mi kniha líbila a přečetl jsem jí během jednoho dne. Styl vyprávění byl zajímavý, v knize se vyskytují magické prvky, romantika, zajímavé vynálezy, dočteme se o několika receptech na přípravu jídla, příběh je prostoupený hudbou, cítíme melancholickou atmosféru. Zajímavé je, že Colin – hlavní postava příběhu, nemá rád práci a projde si řadou zajímavých zaměstnání. V knize se také řeší tématika práce. Když se kniha blíží k závěru, tak to nabírá větší napětí. Se závěrem knihy mám trochu problém. Nepochopil jsem poslední kapitolu, co chtěl autor závěrem vyjádřit. Nad tím se musím ještě zamyslet. Knihu hodnotím na 100 %.
Kniha je také pěkně zpracovaná po grafické stránce. Kniha obsahuje fotografie a také fond písma je tučně zvýrazněn.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Budu potřebovat měsíce, celé měsíce, než se nasytím polibků, které vám chci dát. Bude to trvat celé roky a měsíce, než vyčerpám všechny polibky, kterými chci pokrýt vás, vaše ruce, vaše vlasy, vaše oči, váš krk…
Parte tráví dny v jedné kavárně, pije a píše spolu s jinými lidmi, jako je on sám, tam chodí pít a psát, popíjejí vždycky čaj Mořské dálavy a jemné alkoholické nápoje, což jim nedovoluje myslet na to, co píší, a spousta lidí přichází a zase odchází, tím se myšlenkami zamíchá ode dna a každý si vyloví tu či onu, žvásty se neeliminují, vezme se trocha myšlenek, přidá se trochu žvástů, zředí se to. Lidé to tak lépe stráví, zvláště ženy nemají rády nic, co je příliš jasné.
Joj, tak tady jsem šlápl hodně vedle. Vianův styl psaní plný prapodivných obrazů a dialogů mi bohužel absolutně nesedl, což nakonec vedlo k tomu, že jsem se knihou musel znuděně prokousávat. Dost jsem si oddechl, když jsem se konečně doplahočil do cíle.
Tak tohle ne. Takhle ne. Já chápu, že to někomu může přijít úžasné a fantaskní, ale mně rozhodně ne a nebudu se přemáhat, abych v tom něco hlubšího a zajímavějšího našel. Je tam jen jedna věc na tu jednu hvězdu - ta smutná linka hlavních hrdinů - kéž by byla oproštěna všech zbytečností. Jako první světovou válku následoval dadaismus a surrealismus jako nevyhnutelná hravá reakce na prožité hrůzy, tak tohle je zřejmě (z r. 1946) reakce na tu druhou světovou. Ale všechno je to tlačeno příliš na sílu - tam kde má být lehký vtip je nucená absurdita, tam kde se autor (asi) snaží o černý humor (s nějakou hlubší existenciální myšlenkou), sklouzává k trapné brutalitě. Dalo by se říct - taková hezká pětistránková povídka o dvou mladých párech, kterým není přáno, bohužel v tomto provedení roztažena na 180 stran.
Čím častěji se poslední dobou pouštím do "klasik", jen se utvrzuji v tom, že už to jsou jen nečitelní svědkové své doby, ale literatura je někde jinde. Asi tak jako v renesanci nebyli odvařeni z Kristiánovy legendy, tak dnes nejsem schopen být nadšen Pěnou dní.
Před třemi lety jsem měl možnost vidět divadelní představení Pěna dní v Klicperově divadle v Hradci Králové a jsem za to velice rád. Knihu jsem přečetl až právě tři roky po představení a musím vyslovit své nesmírné překvapení, jak brilantně se podařilo přenést tento román na divadelní scénu. Osobně bych skoro tvrdil, že je to nemožné, ale v Klicperově divadle se i tento zdánlivě nemožný úkol podařil na výbornou. Představení bylo nezapomenutelné.
Už ono představení bylo hrozně „divné“, myslel jsem, že to podivnější být nemůže, ale hle, kniha je ještě mnohem zvláštnější nežli představení.
První polovina knihy je absurdně komická. Člověk by ji skoro nazval pohádkově krásnou, milou, přívětivou, velice „vtipnou“. Atmosféra je naprosto úžasná, každý by v takovém světě chtěl žít. Ale potom, člověk ani neví jak, se tento sen – jak už to tak občas bývá – promění v noční můru. Atmosféra potemní, to co se v první půli zdálo být neškodnými problémky, nyní vyrůstá v ohromná monstra, která se chystají pozřít hlavní hrdiny.
A obě tyto poloviny, tak nesourodé, tvoří nádhernou symfonii, která kritizuje nejeden aspekt lidského chování a sem tam zahrne i společenské problémy, či postoje.
Zkrátka se jedná o geniální dílo, ve kterém se autorovi daří stavět jeden surrealistický obraz za druhý, neváhá použít ostré kontrasty – vedle sebe stojí nádherný barevný svět a hned vedle smrt ve velice surové podobě -, neváhá ostře kritizovat velice něžným způsobem a knihu zakončuje velice… no řekněme eufemisticky „nešťastně“. Pět hvězd je jasných, jedná se o nezapomenutelný zážitek.
Túto knihu som sa pokúsil dočítať 2x, raz pred rokmi a nedávno som sa do nej započúval ako do audiočítania... v oboch prípadoch som to nedokončil...je to totálna nuda, jediné, čo je na tom zaujímavé sú tie podivné jedlá, čo tam ten kuchár vyvára, spočiatku ma bavili aj tie surreálie okolo, ale postupne ma to unudilo...postavy ma nebavili, vlastne som mal všetkých nejak na háku a nemal som chuť s ich príbehmi strácať čas... nerozumiem, čo má byť na tejto knihe také úžasné..
Audio, bizarní což se z počátku nezdá.
Láska v nemoci - květ plicní zhouby ničí květy vonné.
Jaksi možná nechtěně se podařilo redakci vybrat v tyto dny rozhlasovou četbu, pro virózní pacienty zcela deprimující.
(Encyklopedie hnusu, seznam nadcházejících neštěstí, apd.)
Jediné pozitivum bylo vždy čerstvé vonné květinové lože.
Stačilo!!!
Zvláštně dokonalá kniha poskládaná z různých surrealistických obrazů. Krása těchto obrazů spočívala v jejich zajímavém uspořádání. V těch mnoha paralelách a kontrastech, na nichž je postavena estetika knihy. Najdete zde krásně romantické romantické obrazy lásky ale i brutálně ohyzdné obrazy smrti a krve (např. dělníci rozdrcení strojem, do kterého se při práci zachytili). Paralely zase krásně zachycují duševní stav postav a například podobu bytu, který se s blížícím se koncem neustále zmenšuje.
Další pozitivum knihy vidím v jejím nádherném jazyce. Boris Vian používá básnický jazyk plný metafor a přirovnání, a také si vytváří své vlastní novotvary. Mnohdy vlastně musí, protože pojmenovává věc, kterou jeho vlastní fantazie vymyslela.
Třetí dobrá věc na knize jsou postavy. Nejsou to hrdinové v pravém slova smyslu. Spíš jsem je vnímal pouze jako karikatury určitého životního postoje, názoru. Colin - mladík, který měl peníze, měl vše a byl jenom šťastný, se nakonec z této iluze probouzí. Chloe - křehká mladá dívka, která se stane obětí nemoci. Chick - se sám rozhodne, a zahubí se svým fanatickým obdivováním existencialismu.
Knihu bych tedy doporučil spíš těm, co mají pochopení pro různé absurdní situace a také těm, co obdivují krásy jazyka.
Pěnu dní, dnes již světovou klasiku, jsem náhodou našla na stránkách Českého rozhlasu v audioverzi jako četbu na pokračování, a tak jsem si to poslechla. A udělala jsem dobře. Nejsem si jista, že bych toto dílo zvládla do konce, pokud bych četla fyzickou knihu, ale toto audio zpracování mne nakonec bavilo.
Pěna dní rozhodně nebude pro každého. Je to existenciální příběh o lásce a bolesti a celý příběh je protknut magickým podivnem, které asi ne každý dokáže ocenit. I já si na to musela zpočátku zvykat a proto si myslím, že bych to nedočetla, kdybych to četla v tištěné podobě. Asi by mne to nebavilo. Ale poslechnout si to namluvené jako kulisu při práci z domova - to byl nakonec velmi zajímavý čtenářský zážitek.
I na mne byly některé podivnosti "až moc podivné", a proto nedokážu ohodnotit naplno, neumím to plně ocenit. Ale bavila mne ta atmosféra knihy - melancholická, poetická, bolestivá. Celé to bylo navíc okořeněno příjemnou dobovou hudbou. Tohle se Českému rozhlasu určitě povedlo a mohu doporučit. Na stránkách ČRo je to volně dostupné ještě do konce května 2020, pokud by to někoho zaujalo a chtěl si to poslechnout. :-)
Něco tak atmosferického jsem snad nikdy nečetla. Při čtení jsem měla pocit, jako kdyby jedna část mozku, která běžně u čtení pracuje, pracovat přestala a já snila sen v bdělém stavu. Kniha, kterou jen tak nezapomenete, ať už se vám líbí, nebo ne.
Chvílemi mi "divnost" knihy přišla nepřirozená a taková moc pěst na oko, jakože se autor prostě až moc snažil být divný, a - narozdíl třeba od Lolity, která se sice odehrává v normálním světě, ale hlavní postava je zase šílenec - to tady nepůsobí autenticky.
Nicméně často mi to zase přišlo geniální, vtipné, a tak jako že to "uhodilo hřebíček na hlavičku," nebo některá místa a situace měly super atmosféru. Rozhodně nemůžu říct, že by to nebylo zajímavé.
Ze začátku jsem měla velký problém se do ní začíst, zdála se mi prostě divná a zdlouhavá. Ale postupem času se to obrátilo, nemohla jsem ji odložit. Vianova fantazie mě nepřestávala udivovat od začátku až do konce. Klobouk dolů za všechny tyhle praštěné ale geniální představy. Sama sebe často přistihnu při útěku do Vianova absurdního světa i nyní po přečtení. Třeba takový pianocktail bych si nechala líbit. :)
Knihu jsem poslouchal na Vltavě v "Četbě na pokračování". Hluboce mě oslovila nespoutaná představivost Vianova vyprávění. Všechny bezstarostné radostné hrátky jako bylo hraní na pianocktail nebo tvorba dobrot podle Gouffého vrcholící svatebním obřadem jsem prožíval společně s hrdiny. Svět byl krásný, prozářený světlem lásky. Mnohokrát mi vytanula na mysli otázka, jak to ti Francouzi dělají. Tedy možná to nejsou jenom francouzští spisovatelé, ale toto nevšední pojímání všedností jsem znal už od Prousta, u Viana se atmosféra fin de siécle proměnila v surrealismus s přídechem jazzu a existencialismu. Je těžké si v komicky fantaskním románu vytvořit blízký vztah s postavami a jejich osudem tak, aby román neztrácel na některé ze svých "imaginačních" hodnot. Boris Vian ale dokáže při tom všem vyprávět román o lásce, i o smutku a teskné smrti a magický svět se mění spolu s vývojem osudu postav. Svět se ne pouze jeví tak, jak se právě cítí postavy, on takový opravdu je. Proto mě Pěna dní tolik zasáhla a určitě po ní, až se znovu otevřou knihovny, sáhnu i v tištěné podobě.
Knihu jsem četla před pár lety a moc se mi líbila. Nyní jsem si jí oživila dramatickým zpracováním na radiu VLTAVA a byl to skvělý poslech ...
Byl jsem v necelé polovině knihy, když se mě otec zeptal, o čem to je. Nevěděl jsem, co mu odpovědět. Do té doby se nic nestalo, dějově kusé, ale stylově a jazykově geniální. Kluk poznal holku a bez jakéhokoli balastu seznamování, dvoření, zamilování si jí po deseti krátkých nesouvisejících kapitolách bral.
Až v poslední třetině začíná být jasné, co tím chtěl básník říci. Radši bych happyend, který jsem až do konce naivně očekával, ale bohužel..
Za sebe bych vedle Nicolasových receptů podle Gouffého vypíchl kapitolu odehrávající se v obchodu s léky. Tam je to absurdno ještě o stupeň koncentrovanější, než ve zbytku knihy.
70 let stará kniha a přitom tak současná... Ona je taková impresionistická :-) Asi nejlepší bude, když si ji přečtete :-)
Je to hodně divné, ale nádherně divné! A kdo by nechtěl mít Chloe za kamarádku. Nebo alespoň tu myšku.
Ze začátku mě kniha mátla a přečetla jsem hodně volným tempem první čtvrtinu. Dnes jsem se ke knize vrátila a jedním dechem ji dočetla. Je to nádherná kniha, smutná, ale zároveň tak barevná. Na těch 238 stránkách toho pro mě bylo opravdu hodně.
Štítky knihy
láska zfilmováno surrealismus francouzská literatura smrtelné choroby rozhlasové zpracování absurdno
Autorovy další knížky
| 1994 |  Pěna dní |
| 2005 |  Naplivu na vaše hroby |
| 2009 | Srdcerváč |
| 1994 | Podzim v Pekingu |
| 2000 | Červená tráva |
Kniha Pěna dní je v
| Právě čtených | 27x |
| Přečtených | 1 968x |
| Čtenářské výzvě | 171x |
| Doporučených | 166x |
| Knihotéce | 398x |
| Chystám se číst | 766x |
| Chci si koupit | 126x |
| dalších seznamech | 18x |
Marně přemýšlím, jak se "toto" mohlo vecpat pod "uznávanou klasiku" a ještě víc nechápu jak mohla získat kniha takové vysoké hodnocení... Honem začít číst něco opravdu hezkého. Tyto depresívní obrazy blábolů mi nedělají dobře.