Pěna dní
Boris Vian
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/1172/bmid_pena-dni-pv3-1172.jpg
4
1348
206
Román Pěna dní napsal Boris Vian v roce 1946, tedy ve svých šestadvaceti letech, a snad právě proto jej lze považovat za dílo do značné míry hraniční: nepostrádá rozkošnou naivitu bezstarostného a nespoutaného mládí, pro niž se kniha stala "povinnou" četbou revoltující generace šedesátých let, současně se však její krásná iluze o všemohoucí lásce a touze láme v pohledu autora "dospělého", poučeného životní skepsí. Podle spisovatelova vyznání "jsou tu pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleansu nebo od Duke Ellingtona. Všechno ostatní by mělo zmizet, protože všechno ostatní je ošklivé…" Jenomže právě to ošklivé se v příběhu mladíka Colina, muže, který má buď dobrou náladu, anebo spí, přihlásí ke slovu se zdrcující razancí, když jeho krásná milenka Chloé smrtelně onemocní… Navzdory skličujícímu vyznění obsahuje Vianův román řadu vtipných peripetií, je kořeněný autorovou fantazií a odlehčený svérázným humorem od lehké ironie až po sžíravý sarkasmus; nadto vyniká zcela bravurní jazykovou originalitou. To jsou ostatně také důvody, proč o Pěně dní francouzský spisovatel Raymond Queneau prohlásil, že je to nejpůsobivější román o lásce, který byl kdy napsán.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
L'Écume des jours , 1947
více info...
Přidat komentář
Dobře jitro holky a kluci - věděli jste, že jitro a jitrnice jsou sourozenci? Já to věděl, ale tak rád se podělím, že ano. No a takhle nějak ve zkratce funguje Boris Vian.
Pěna dní je romantika jak se patří. Kdyby prodávali růžovej heroin, tak by způsoboval přesně tohle. Za mne 10/10 a druhé čtení po osmi letech mi potvrdilo, jak skvělej literaturča sem už tehdá byl. Protože už tenkrát to bylo 10/10. Konec.
Je divná. To je asi to první, co jsem si myslela při čtení prvních vět této knihy. Je to mnoho zvláštní věcí, jeden příklad za všechny: zastřihávání víček. Asi jako většina jsem tuto větu četla několikrát dokola. Kniha je však dokonalé dílo. Ukazuje naši touhu po někom s kým můžeme sdílet úplně vše, naši touhu po majetku a to, jak k sobě člověk lidi a věci připoutá. Je to ukázka toho, že když máme peníze, můžeme všechno, máme všechno, ale zdraví si za ně nekoupí nikdo. Doporučuji, stojí to za to.
Knihy s absurditou mám rád, ale jsem na ně dost vybíravý. Pěna dní je však absolutní maximum, co se kvalit týče. Těším se na každé následující slovo v textu, s čím autor přijde nyní. Je to koktejl neobyčejné fantazie, "humoru" a bláznovství, který mě nikdy neomrzí. Tohle dílo v mém žebříčku nejlepších počinů na milión procent okupuje první pětku.
zajímava kniha. ze začátku jsem se s ní nemuměla popasovat, ale nakonec byla kniha krasná.... jen se asi už budu dívat na lekníny i z jiného pohledu
Kniha se mi moc líbila - místy jsem měla pocit, jako bych tam byla s nimi ...
Nehodnotím.
I přes svou otevřenost vůči experimentům a “nenormálním” věcem ve mně tahle kniha vzbuzovala spíše negativní pocity. A to u čtení nikdo co? Nechce.
Na druhou stranu to rozhodně nebyla autorova chyba.
Autor mého srdce. Toto je nejspíš jeho umělecký vrchol, ale mne baví i jeho méně ambiciozní texty. Chápu ale ty, které neosloví, chce to být psychicky ve světě, pro který píše.
Takže napotřetí se mi to povedlo. Pokaždé jsem knihu rozečetla a odložila, že na to nemám náladu, chuť, prostě něco.Tentokrát jsem se přehoupla přes začátek a podařilo se mi ukotvit se ve Vianově světě. Problém nebyl v těch absurditách, ty používají i jiní, ale spíš v tom, že mi hlavní hrdina lezl na nervy víc, než se dá hned na začátku snést. Lezl mi nervy až do konce, což o to, ale už to bylo jiné lezení. Hravý a jiskřivý začátek, takové odnikud nikam se plácání, se pozvolna změní, aby v poslední třetině text přešel do temně drsného úhlu pohledu a končil, jak už to tak všechno končí. Kniha je rychlým přeletem nad člověčím životem a každý nechť si uloupne takový kus perníkové chaloupky, jaký dokáže spolknout.
Netušila jsem, do čeho jdu, takže když jsem si na první stránce potřetí četla větu: "Zastřihl si našikmo koutky svých málo výrazných víček, aby vypadal tajemněji", řekla jsem si - no nazdar! To bude hustej překlad!
Při čtení následujících vět mi to ale secvaklo a pak už to byla jízda. Fantazie, imaginace, realita, absurdita. Obdivuji všechny s takovou fantazií. Smršťující se byt, chorobný leknín, smlouvání směrem nahoru..., bavilo mě to.
"Chtěl bych zalézt někam do kdoule. Kvůli vůni. A taky proto, že je tam klid."
"Ježíš sebou pohnul, aby se mu na hřebech viselo pohodlněji."
"Hudebníci foukali do svých nástrojů, což zvláště u houslistů působilo příšerný kravál."
Pro mě je nejvýstižnější popis knihy ala starý vtip/nevtip:
Potká kyblíček želvu a říká: ,,Želvo, želvo, kolik je hodin?”
Želva vytáhne teploměr a říká: ,,Je čtvrtek.”
,,To je jedno, já stejně nekouřím…”
Někdo žánr určitě ocení, já jsem se ale do knihy nemohla ponořit, protože přílišná absurdita mi nedala zapomenout, že je to ,,jen" čtení.
///,,...a zastřihl si našikmo koutky svých málo výrazných víček, aby vypadal tajemněji. Musel to často opakovat, protože víčka rychle dorůstala.”
,,...a nerez příbor se střenkami s ažurou, v nichž bylo pro štěstí vždy mezi dvěma foliemi z plexiskla po jednom vycpaném sluníčku sedmitečném.”
,,Když dorazili k samému okraji kluziště, zařadili se za sebe, aby uvolnili cestu čističům, kteří, protože neměli žádnou naději, že v obrovské hromadě obětí najdou něco jiného než bezcenné zbytky lidských jedinců, se vyzbrojili škrabadly, aby mohli odklidit všechny, co zůstali ležet, a ujížděli s nimi k otvorům na ohrabky za zpěvu hymny Molitoru…”
,,Jak se to dělá?”
,,Následujícím způsobem: Vemte klobásu a bez ohledu na to, ze křičí, ji stáhněte z kůže.”///
Zvláštní, absurdní, originální, praštěná.... Kdysi jsem viděla muzikál, tak jsem chtěla zkusit i knihu. Ale místy jsem úplně nerozuměla ...
"Lidé se nemění. Věci se mění." Nikdy nekončí milostný vztah reality s fantazií. Nikde se nespustí tolik imaginativní oddanosti, zasutého myšlenkového prožívání, nevybíravě rozmazlené absurdní dominance vážnosti situací, jako v zasněně hravé, odpovědně rozmařile těkavé, ustaraně mrazivě živé Pěně dní. Surrealistický myslitel nazul všednosti krásu "plodu" fantazijního flirtu, postavil ji k otevřeným vrátkům opojného solitéra, nepředstírajícího štěstí zisku i žal ztrát, doufajícího v náročnost ctitelů citu kvalitního vnímání života i snů.
Pre mna to bolo velmi zvlastne. Aj ked musim povedat, ze na konci som to urcitym sposobom dokazala ocenit - ked som sa na to pozrela cez inu optiku a nasla metaforu, ktora mi "prelozila" absurdnosti, ktore som tam nachadzala. Ale kazdopadne, musim velmi ocenit autorovu predstavivost, jeho schopnost predstavit si a opisat si veci, ktore by mne ani nahodou nenapadli.
Co do počtu stran krátká kniha, ale vešlo se do ní tolik - láska, přátelství, naděje, nadšení, zklamání, smutek, hloupost. Zpočátku veselý a hravý děj přejde do smutku a beznaděje. Na osudech Colina a Chloé je vidět, jak může být lidské štěstí pomíjivé. Na Chickovi vidíme hloupost fanouškovského šílenství.
Příběh rozhodně není nudný, je tam spousta zajímavého - je i o pianu, které míchá koktejly podle melodie, tzv. pianoctailu, o myšce, která žije u Colina a Chloé, o úhořích žijících v potrubí a leknínech co rostou v plicích.
Číst knihu s tak absurdním obsahem je lepší v době, kdy je na to nálada. Když se čte v ten správný čas, je úžasná jak k pobavení, tak k zamyšlení.
Pěna dní je kniha, o které je strašně těžké něco napsat. Stačilo mi přečíst pár stránek, a bylo jasno, že musím zapomenout na veškerá očekávání, veškerá měřítka a veškeré představy, co je vůbec možné. Vyjma několika rozbředlých pasáží jsem se nenudila až do konce, který byl - jak jsem ocenila - skutečně smutný až dojemný.
Nechápu, jak se mohla tato kniha dostat k 84% hodnocení od 923 čtenářů.
Toto dílo rozhodně není můj šálek kávy. S podivem jsem to dočetla do konce, takovou snůšku protimluvů a absurdních, nesmyslných spojení skoro v každé větě. Četlo se to hrozně.
Štítky knihy
láska zfilmováno surrealismus francouzská literatura smrtelné choroby rozhlasové zpracování absurdno
Autorovy další knížky
| 1994 |  Pěna dní |
| 2005 |  Naplivu na vaše hroby |
| 2009 | Srdcerváč |
| 1994 | Podzim v Pekingu |
| 2000 | Červená tráva |
Kniha Pěna dní je v
| Právě čtených | 27x |
| Přečtených | 1 968x |
| Čtenářské výzvě | 171x |
| Doporučených | 166x |
| Knihotéce | 398x |
| Chystám se číst | 766x |
| Chci si koupit | 126x |
| dalších seznamech | 18x |
Musel brať silný matroš, keď to písal :-)
Súhlasím s autorom, že absurdnosť je to jediné, čo má v živote, v tomto bezútešnom a vopred prehratom zápase so smrťou, zmysel.
Edit: po prečítaní je dobré pozrieť si rovnomenný film.