Pekař Jan Marhoul

Pekař Jan Marhoul https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/594/bmid_pekar-jan-marhoul-ovs-594.png 3 175 21

Pekař Jan Marhoul (1924) je románovou prvotinou Vladislava Vančury. Kniha se často zařazuje do proletářské literatury, byť charakterem hlavní postavy, zobrazeným prostředím a svým vyzněním se z ní vymyká. Přesnější by bylo označit ji za dílo svého druhu, které vyniká nevšedním patosem a lyrismem, jedinečným metaforickým stylem a je velmi výrazným příkladem meziválečné avantgardní tvorby. Vančura v něm zobrazil hrdinu donquijotského typu, jehož zhoubná dobrota a s ní korespondující dětinskost utváří jeho specifické bláznovství. zdroj: POLÁČEK, JIŘÍ. Portréty a osudy. 1. vyd. Boskovice: Albert, 1994. 187 s.... celý text

Žánr:
Romány , Literatura česká

Vydáno: , Svoboda
více info...

Zemlja
Zemlja
25.09.2023 3 z 5

Povinná četba na gymplu. V tomhle věku snad ani čtenář nemůže v díle odhalit vše - formu, jazyk, styl doby. Vnímala jsem jen děj. Asi bych to měla přečíst ještě jednou.

leny.wood
leny.wood
18.09.2021 2 z 5

Pane Vančuro, je mi to nesmírně líto, ale já váš styl fakt nemám ráda. Absolutně nečtivé, skákání z jednoho na druhé, nejasné myšlenkové pochody postav...


Ronnie68
Ronnie68
29.03.2021 4 z 5

Špatná kniha na čtení to není ... uznávám, že jazyk Vančury mi to chvílemi ztěžoval (normálně tak útlou knihu bych měla zhltlou za necelou hodinu .. tahle mi trvala opravdu déle) ... ale přečíst se to dalo ... jen ten konec byl opravdu takový pesimistický ...

Miko-man
Miko-man
12.11.2020 4 z 5

Nejvíce depresivní kniha, jakou jsem za poslední roky četl. Jak ten jeho marný život spěje neodvratně ke konci... I Vančurův místy klopotný jazyk tomu dodává na ponuré atmosféře. Je to mnohem lepší, než moderní zápisky a deníky nejrůznějších schizofreniků (např. vychvalovaný Skleněný zvon od Plathové). Zde je teprve pravá bída a utpení člověka, kterému i přes nesmírnou snahu není dáno dosáhnout štěstí.

000nugatovej
000nugatovej
13.10.2020 4 z 5

"Prostor noci je tichý, nikde se neozývá hlas a mrazem a tmou fičí vesmír." A dál... Není monumentálnějšího začátku v české próze! Pro ten jazyk Vančuru miluju. A to, ač je tento příběh o "zběsilém dobrákovi" dost zvláštním prozaickým pandánem k proletářské poezii, i v této jeho románové prvotině. Vančura je neopakovatelný mistr naší literatury.

A ještě ukázka jeho metaforického odsudku par excellence:
"... (jehož jméno není slovo, ale díra v lidské řeči) ..." 25. str.

petrusbrezu
petrusbrezu
12.09.2020 3 z 5

No já nevím, postrádám naturální přirozenost.

animovanej medv
animovanej medv
07.06.2020 3 z 5

Kniha je krátká, ale nečte se nijak lehce. Hlavně pro to, že to není lehké čtení.
Chvílemi mi kniha připomínala Zabijáka od Emila Zoly. Příběh nezačíná dobře a vy tušíte, že se nevylepší a už to bude jenom horší a horší...

hellena1523
hellena1523
03.01.2020 4 z 5

Žádné oddechovka to není, nečte se zrovna snadno, ale ten příběh je tak silný!

Michalka98
Michalka98
11.11.2019 4 z 5

Pro mě zatím nejlepší dílo od Vančury. Příběh mě konečně dokázal vtáhnout do děje a emočně na mě také zapůsobil.

hambra1
hambra1
07.11.2019 3 z 5

Vančurův jazyk mám ráda, ale tady mi přišel až moc krkolomný a asi tak půl knihy jsem vůbec nevěděla o co tam sakra jde :-)

ALadin1905
ALadin1905
27.03.2019 4 z 5

Starozákonní fatalismus, království metaforiky a poetiky, sociální tematika - velmistr jazyka českého a velký spisovatel, který chápal úděl člověka v jeho komplexnosti...

terka6725
terka6725
27.12.2018 1 z 5

Nuda od začátku do konce, ani jazyk to zvlášť nezachraňuje, místy mi naopak přišel až moc přehnaně vyumělkovaný. Ani po druhé knize jsem Vančurovi zkrátka nepřišla na chuť.

Blue
Blue
22.10.2018 4 z 5

Četba pravda poněkud obtížnější, ale obohacující. Minimálně v tom, že čtenář, který má o knize naučenou jednu větu ze školní učebnice literatury, nyní zjistí, o čem to opravdu je. A ten Vančurův jazyk je nepopsatelně kouzelný.

Weiler
Weiler
21.09.2017 3 z 5

Vančurův nezaměnitelný styl psaní je možná jediná věc, která pro mě držela knihu nad vodou. Příběh o předobráckém pekařovi si leccos vypůjčil z naturalistické literatury a och bože, jak tu já nesnášim. Čtenáři se až chce křičet, protože bezvýchodnost nesnadné situace se mu vůbec nemusí zdát tak absolutní, aby to všechno špatně dopadlo. K čemu je tedy román, který se snaží vzbudit sympatie, ale nemůže se mu to povést, protože si zrovna tenhle čtenář myslí, jak je Jan Marhoul zabedněnej pitomec. No jo, nářek privilegovaných. Jak se snažím naznačit, kladně tu dokážu hodnotit jedině formu.

TallulahDragon
TallulahDragon
24.04.2017 4 z 5

Jednoduchý příběh přeměněný Vančurovým stylem v kouzelné čtení plné obrazů, které by mohly vystoupit z papíru, zhmotněny poetickými příměry. Také však příběh samoty bláznů, osamělosti Josefininy a udivující svornosti chudáků.
Ze sociálních úvah mě zaujala myšlenka, že jediný spravedlivý hněv je hněv špatně zaplaceného dělníka. Tímto Vančura naplňuje tehdejší požadavek proletářského prvku v umění a vydává se na cestu k umění převážně poetistickému.
Nemyslím si ale, že by byl Pekař Jan Marhoul Jakýmsi "prvním pokusem", po němž následoval nějaký "více vytříbený styl psaní". Se sociálním tématem si Vančura dle mého názoru poradil stejně dobře jako třeba s pozdější zbojnickou baladou Markétou Lazarovou.

laepus
laepus
31.12.2016 3 z 5

Vančura se nečte lehce, zvlášť v případě první knihy, kdy ještě není (omouvám se Vančurovi) tak úplně vypsaný. Je zde zajímavý kontrast všeho - tradiční vančurovský jazyk plný obrazných pojmenování a lyriky, archaismů, složitých obratů, prostě všeho, čeho je čeština ve své rozmanitosti schopna. A k tomu děj vůbec neodpovídající poetice a lyrice - smutný, až tragický osud bežného člověka, pro kterého nejvyšší hodnotou je poctivá práce a slušný život. Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi, nakonec jsem se nevím proč rozhodl jen pro tři, snad z důvodu velkých očekávání a obdržení díla jiného rázu (přesto navýsost kvalitního) než jsem tak úplně čekal.

Lenka4
Lenka4
04.10.2015 4 z 5

Začíst se do Vančurova jazyka je zpočátku poněkud obtížné, ale třebaže jde o deprimující čtení o životě bezútěšně bědném, nelze se od něj odtrhnout. Hrdinové z Vančurovy knížky neupadají do beznaděje, prostě žijí či přežívají, jak se dá. Možná právě v tom tkví autorovo poselství - ani v těžkých situacích nepropadat zoufalství a žít, nebo alespoň přežívat. Ocenit je třeba zdařile vykreslené charaktery postav z nižších sociálních vrstev. U pánů už převládá klišé "bohatý= zlý, pyšný".

hladko
hladko
09.03.2015 4 z 5

Vančura, pro mě dosud neobjevený poklad české literatury. Jak rychle a lehce běžely mé oči po jeho květnatých, ale ne zcela jednoduchých, řádcích plných poezie. Kundera řekl, že kdyby si Vančura otevřel trafiku s metaforami, mohl by zásobovat celé generace básníků. A je to tak. Vančurova metaforická prozaika je úchvatná a ačkoliv se nejedná o kdovíjak složitý příběh, poetika jeho stylu, vypravečsky angažované vstupy, hojnost přechodníků a právě metafory, jež svou krásou, nebo i břitkostí, povznáší prózu na poezii, jsou tím, čím jsou barevné a voňavé květy jarní louce. Vančura a já poprvé a rozhodně ne naposled. (na popud předchozích komentářů úvodní info ke knize upraveno)

Černorizec
Černorizec
07.12.2013 5 z 5

Je to kniha, kterou jsem přečetl už po několikáté. Pokaždé jsem stále znova okouzlován Vančurovým jazykem, jeho metaforami a v tomto případě i neuvěřitelně naturalistickým popisem.
Básnické zobrazení universa a času v kontrastu s nicotností člověka. Syrové, kruté, smutné, velkolepé.

kika 13
kika 13
05.04.2013 3 z 5

Pocity mám rozporuplné.Četla se mi dost špatně.