Pedagogika

Výchova vždy byla a bude nejdůležitější a nejodpovědnější úkol lidské společnosti, který nutno řešit co nejlépe. S toho hlediska podává dr. František Tomášek ve svém díle „Pedagogika" (úvod do pedagogické praxe) jasnou a bezpečnou orientaci po stránce theoretické a zároveň podrobné směrnice pro dobrou praxi výchovnou. Látka je rozčleněna na pět hlavních částí: úvod do pedagogiky, objekt výchovy, subjekt výchovy, formy vychovávací, prostředky a zásady vychovávací. V části úvodní je definován nejprve pojem výchovy vůbec a pak pojem a cíl výchovy křesťanské. Výchova ve smyslu křesťanském je úmyslné působení na dítě, aby harmonicky rozvinulo všechny své schopnosti tělesné, duševní i vlohy nadpřirozené a mohlo dosáhnouti svého cíle pozemského i věčného. Cílem výchovy křesťanské je osobnost mravní a křesťanská. Bezprostředním východiskem a cílem křesťanské výchovy je Kristus. Potom je zhodnocen význam pedagogiky, zejména psychologie, pedagogika experimentální a zdůrazněn význam odborného studia pedagogiky v době současné. Část o objektu výchovy je pro praxi výchovnou velmi důležitá, neboť popisuje podrobně tělesný a zejména duševní a mravní vývoj mládeže od prvního dětství až do adolescence. Je podrobné analysovan objekt výchovy křesťanské, člověk-křesťan, který s milosti posvěcující obdržel život nový, život Boží ve své duši, s nadpřirozenou schopností hodnoty nadpřirozené přijímat, si je osvojovat a uplatňovat v životě. Další stati pojednávají o individualitě, temperamentu, biotypologii a o duševních rozdílech mezi pohlavími. Část o subjektu výchovy zdůrazňuje nejdůležitější předpoklad každé výchovy — osobnost vychovatele. Rozebírá podrobně složky této osobnosti a ukazuje, kterak vývoj vychovatelské osobnosti ovlivňuje pohlaví, věk a temperament. Část o formách výchovy dává hlavní směrnice pro výchovu rodinnou, mluví o poměru církve a státu k výchově a o výchově ústavní. Vyslovuje se proti diktátorskému školskému monopolu jednotné statní školy a obhajuje demokratické právo rodičů na školu svobodnou. V části o prostředcích vychovávacich je podrobně vymezen poměr přirozených a nadpřirozených prostředků vychovávacích. Poukazuje se na to, že čím intensivněji používá náboženský vychovatel všech vhodných prostředků přirozených, tím větší užitek lze potom očekávat od prostředků nadpřirozených. Ukazuje se také výchovný vliv prostředí ve směru positivním i negativním. Je velmi důležité, aby negativní vlivy prostředí byly zneškodňovány mravním posílením toho, koho vychováváme. Zvláště vychovatel náboženský může bytí vždy optimistou, neboť není ve své práci osamocen, je toliko spolupracovníkem Božím, prvním vychovatelem je Bůh. Avšak i nejlepší prostředky výchovné by mohly selhat, kdyby jich nebylo používáno vhodným způsobem podle osvědčených zásad. Ze všeobecných prostředků výchovných je podrobněji pojednáno o kázni, rozkazu, napomenutí, poučení, návyku, příkladu, o odměně a trestu. Doporučuje se methoda preventivní podle vzoru sv. Don Boska. Ze zvláštních prostředků vychovávacích se podávají nejprve návody k výchově tělesné a pak zejména k výchově duševní a mravní: k výchově paměti, obrazivosti, rozumu, svědomí a pozornosti. Do této části je vložena podrobná a velmi důležitá stať o psychologii náboženského vývoje mládeže od nejútlejšího věku až do adolescence. Neméně důležité jsou stati o výchově snaživosti nižší (pudové) a snaživosti vyšší (volní), o výchově k studu a k mravní čistotě, o výchově vůle zvláště praktickými cvičeními poslušnosti a sebezapírání. V článcích o cítivosti budou zajímati každého vychovatele podrobné směrnice k výchově citů vůbec, k výchově citů náboženských, sebecitu (sebevědomí), citu pro čest, pro pravdu, krasocitu, citu radosti a lásky a soucitu. Opětně je poukazováno na sv. Don Boska. Autor použil prací nejlepších pedagogických odborníku domácích i cizích a zároveň čerpá ze své vlastní dlouholeté bohaté osobni zkušenosti ve výchově školní a ve sdruženích mládeže. Může proto svým dílem velmi dobře posloužit jak vychovatelům školním tak i vedoucím ve sdruženích mládeže.... celý text