Paní Dallowayová
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/2113/bmid_pani-dallowayova-4MM-2113.jpg
4
775
123
Londýnské jitro, červen 1923. Paní Clarissa Dallowayová jde do květinářství pro výzdobu na svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí, průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí Big Ben. Woolfová však nejenže rozbíjí klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě. Próza inspirovala světoznámý román M. Cunninghama Hodiny a stejnojmenný oscarový film.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2008 , OdeonOriginální název:
Mrs Dalloway , 1925
více info...
Přidat komentář
Neotřelé čtení. Ale krapet depka. Myslím, že zde bude platit pravidlo jednou a dost.
Kniha, která není pro každého. Náročná, plná dlouhých souvětí, přeskakování od jedné postavy ke druhé, třetí, čtvrté. Na první pohled to může působit jako totální blázinec, ale ne. To se jen málokdo dokáže v tomto díle přizpůsobit tempu autorčiných myšlenek. I na mě to bylo prostě moc. Ačkoli kniha neměla ani 200 stránek, neměla jsem ji přečtenou za jedno odpoledne, jak jsem očekávala.
Na čtení této knížky je potřeba klid a já ho bohužel neměl. Veškerá imprese vyšuměla s rušivými elementy a prolínajícími se myšlenkami. Asi ji budu muset přečíst ještě jednou, v jiné době, nejlépe v zavěšené sítí, během jednoho odpoledne.
Tak jsem se konečně dostal ke knize Virginie Woolfové! A jaké to bylo? Už teď vím, že jedno přečtení Paní Dallowayové nestačí. Je potřeba se na čtení soustředit, mít klid (se školou to moc nejde). :-) Rozmanité vyjadřovací prostředky, metafory, úvahy, odkazy. A proto je to tak krásné! Její slova tak nějak zvláštně plynou. Až můžou působit nadpozemsky. V mé knihovně mě ještě čekají Vlny a K majáku, tak jsem zvědavý...
Je to opravdová imprese, která září od dopoledního zlatého slunce po měsíční oblohu večírku. Tolik vůní a pastelových barev. Hledala jsem si všechny druhy květin, o které jsem předtím nikdy nezavadila (hrachory, kalami, otočník, pupalky). Ta hluboká niternost všech postav, mezi kterými poletujeme jako pápěří a nahlížíme jejich subjektivní pohledy, díky kterým smíme nahlédnout celou objektivitu dne. Každému bije zvon Big Benu v hrudi, každému bije pro něco jiného.
Očekávala jsem, že tato kniha bude náročná, ale popravdě má očekávání převýšila. Paní Dallowayová není rozhodně kniha pro každého. Námět a zpracování knihy je velmi dobré. Celkově jednotlivé květnaté souvětí autorky jsou pastvou pro oči, ale číst si tuto novelku, která vypráví o jednom dni, více množství postav a jejich hlubokých myšlenek, to bylo náročné. Do knihy se mi nepodařilo proniknout a začíst se, bohužel. Věřím, že pro jiné to může být velmi podařená četba, pro mě to byl příliš tvrdý oříšek, který zkusím rozseknout jinou její knihou :-)
Tak tato kniha mne opravdu hodně potrápila. A nebýt Čtenářské výzvy, tak ji nedám vůbec. Pro mě byla náročná, strašně těžko se četla, postavy mi nebyly nijak zvlášť sympatické, celé se to vleklo a rozhodně jsem neměla pocit, že se jedná o jeden jediný den ze života paní Dallowayové... Kromě toho mi vyprávění připadalo roztříštěné, nepřehledné a často jsem se na něj nedokázala ani soustředit. Proto moje shrnutí: určitě nejsem správná cílová skupina, takže z laskavosti dávám dvě hvězdičky a ke knize se nikdy víc nevrátím ;-).
Virginiino vidění světa a výrazové prostředky mi hodně připomněly Sylvii Plath.
Rozhodně ovládá brilantně své řemeslo, jazyk a výrazové prostředky.
Gejzír slov, pocitů, nálad, dokonalých popisů a přesto vše prostupující prázdnota a přetvářka?
Zároveň fascinující poetika, jakoby nevyčerpatelná fantazie a slovní zásoba. Z ničeho vytvoří pocit vzácného diamantu. Dá se vnímat jako oslava života, ale i její protiklady. Ale nikde neprosakovala temná mračna depresí, spíš pokus o nadhled.
Občas smutně prosvítá karikatura křesťanství, nejvíc v postavě slečny Kelmanové, která je vykreslena bravurně, stejně jako další pózy a přetvářky zůčastněných.
Celek mi přišel vířivý a neuchopitelný natolik, že jsem stále odbíhala ke smysluplnějším textům. Pochybuji, že opakované či soustředěnější čtení by přineslo větší porozumění. Byť doslov ukazuje, že literární odborník se v textu orientuje :o)
"SLOVO ŠÍLENSTVÍ NEPOUŽÍVÁ, ŘÍKÁ TOMU ZTRÁTA SCHOPNOSTI ZŮSTAT NAD VĚCÍ."
Trochu ztráta času.
Ale film Hodiny ke knize velmi ladí :)
2/4
Po poslechu skvělých Deníků Woolfové jsem si dal za úkol od ní něco přečíst a vybral jsem si paní Dallowayovou. Byl jsem překvapen náročností čtení a a jak podle někde níže uvedeného komentáře smrští pocitů, existencionalismu, imprese zážitků, barev a květin. Jak cituje uživatel Anett 123:
Je to analýza příčetnosti, šílenství a sebevraždy. Svět viděný současně očima duševně zdravých a šílených.''
Nemůžu než souhlasit.
V té knize jako by prosakovala temná mračna depresí, naznačená v Denících a vedoucí k tomu nešťastnému ukončení autorčina života.
Čtení těžké, ale odměnou je literární zážitek.
Zvláštní nádherná kniha.S paní Dallowayovou prožijete jeden den, jeden večírek, ale poznáme ji i jako mladou dívku z myšlenek a vzpomínek, které se jí ten den honí hlavou. Nic není, jak bývalo, možná je to trochu smutné zjištění, ale život jde dál...Jsme pořád trochu stejní a zároveň i úplně jiní. Ovšem styl, kterým je kniha napsaná jsem milovala a nenáviděla zároveň. Chvíli nádherné, chvíli nudné a složité, že jsem musela číst znovu. Mě to ale chytlo a nepustilo.
Trochu horší než K majáku, ale scéna večírku jako mikrokosmu Clarissina života je neuvěřitelnou katarzí.
Na počátku nevím . Mám takové smíšené pocity. Popisovací schopnosti jsou opravdu obdivuhodné, ale ztrácím se v příběhu. Připadne mi, že se pořád přeskakuje z jednoho na druhé. Teď už jsem se začetla. Zvykám si na proudy myšlenek, které jsou charakteristickým znakem celého tohoto díla. Líbí se mi, jakým stylem vyřešila autorka změnu mezi tím, kdy přemýšlí různé postavy. Jak čtu dál a dál, líbí se mi to více a více. Způsob toku myšlenek mi vyhovuje, protože je reálný. Různé motivy myšlenek jdou skrze sebe stejně tak jako v našem myšlení. Začíná mě bavit i ten příběh. Zvláště ten s Petrem Walschem a Clarissou, líbí se mi ty vzpomínkové vsuvky z mládí s detaily tak drobnými, že nevěřím, že by si to reálně mohl takto někdo zapamatovat. Ovšem příběh s Warren-Smithovými je už jiný šálek kávy. Při části se slečnou Kilmanovou jsem se musela smát. Tahle postava se opravdu vydařila. Je tak moc reálná. Přirovnání z této knížky bych si úplně žádají to, aby si je člověk zapamatoval. Přirovnat den měnící se na noc k dámě, která shazuje tištěné šaty a bílou zástěru, aby se oděla do modré róby s perlami, je geniální. Teď po dokončení můžu říct, že jsem opravdu ráda, že jsem si to přečetla. Krásné, ale těžko uchopitelné dílo, při kterém jsem měla pocit, že musím pořád lapat po dechu.
Klenot v mojí knihovně. Dokonale míchaný děj a psychologické vykreslení postav.
V překladu Kateřiny Hilské opravdový skvost, který nedokážete dát z ruky. Jazyk, styl, vnitřní monolog provázaný s vyprávěním příběhu, tak nějak mimoděk se dozvíte vše, co potřebujete vědět, abyste měli pocit, že Clarissu znáte osobně... A občas i něco navíc. Pro mě jednoznačně nejlepší od VW.
Kniha plná obrazů, pocitů, vztahů, vnitřních dialogů popisuje svět Londýna a kritiku jeho společnosti. Čtení je náročné, závěr - vlastně není - ale přesto se mi originální styl Virginie Woolfové líbí.
Tu figuru, kdy postava na ulici potká postavu jinou a vypravěč na ni přeskočí, aby posléze zase provázel postavu třetí, čtvrtou a tak dále, jsem viděl v několika filmech a reklamách. Zajímalo by mne, zda VW byla první. I kdyby ne, novátorských věcí je tam i tak dost. Chápu autorčinu slávu a její vliv.
Nikdy jsem tak útlou knížku nečetla tak dlouho, ale když jsem konečně začala vnímat všechny detaily, které autorka vykreslovala, pohltilo mě to.
Kolik jich znám, paní Dallowayových ... Vždy,když přeletí letadlo, říkám si, hledí též na oblohu? Zažily krátké letmé dotyky, které v nich probudily něco víc, než jen přemýšlení nad tím, jaké koupí chlebíčky, jakou barvu budou mít jejich nehty ...
Štítky knihy
anglická literatura modernismus proud vědomí
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Kniha Paní Dallowayová je v
| Právě čtených | 19x |
| Přečtených | 1 191x |
| Čtenářské výzvě | 107x |
| Doporučených | 65x |
| Knihotéce | 359x |
| Chystám se číst | 459x |
| Chci si koupit | 90x |
| dalších seznamech | 19x |
Líbí se mi jak, méně už o čem. Popisy atmosféry londýnského letního dne dvacátých let - úžasné. Výborně zprostředkované city a postoje z pohledu několika postav. Děj vlastně žádný, jen zastavení v čase, a přitom odbíjející Big Ben je nepřehlédnutelným motivem. Co si určitě zapamatuji - nějaký mladík spáchal sebevraždu a oni si o tom dovolují mluvit na mém večírku...