Húrinovy děti
J. R. R. Tolkien , Christopher Tolkien
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/426/bmid_hurinovy-deti-l0x-426.png
4
1352
164
Pán prstenů série
>
Poprvé vychází další z Tolkienových příběhů. Húrinovy děti jsou tragickou pověstí o prokletí a zkáze rodu velkého lidského bojovníka z konce prvního věku Středozemě. * Po Hobitovi a Pánu prstenů jsou třetím Tolkienovým příběhem z fantastické Středozemě. Autor knihu za svého života pouze rozepsal, pracovat na ní začal dokonce už v pětadvaceti letech. Z Tolkienových poznámek sestavil Húrinovy děti do finální podoby jeho syn Christopher, který je držitelem autorských práv na odkaz slavného spisovatele. Existují příběhy o Středozemi z dob mnohem starších než Pán prstenů, a příběh vyprávěný v této knize je zasazen do rozlehlé země za Šedými přístavy na západě, kudy se kdysi procházíval Stromovous, ale která se potopila při obrovském kataklysmatu, jímž skončil První věk světa. V oné pradávné době sídlil první Temný pán, Morgoth, v obrovité pevnosti Angband na severu, a tragédie Túrina a jeho sestry Niënor se odehrávala ve stínu strachu z Angbandu, za války, kterou Morgoth vedl proti zemím a ukrytým městům elfů...... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2007 , ArgoOriginální název:
The Children of Húrin , 2007
více info...
Přidat komentář
Trvalo mi déle se zorientovat v množství názvů a jmen...ale pak to začalo mít grády jak epos o Gilgamešovi. Jako by to bylo napsáno před vznikem písma.
Hurinovy děti jsou opět dílem které seskladal z otcovych poznámek a textů jeho syn christopher. Čtě se to pěkně daleko snadneji než silmarilion. Hodně to připomíná pověsti řecké. A celkově se mi to líbilo i když je asi jasné proč to nikdy jrr nedokončil. Myslím že i sám christopher to v knize zmiňuje že prostě lidé by nečetli a vydavatelé by z toho neměli prachy.
(SPOILER) Prostě Tolkien v celé své kráse. Nejdřív si člověk musí zvyknout na styl psaní, ale po několika stránkách už to jde samo. Dojem staré zaprášené báje na vás intenzivně dýchne. Iluze je dokonalá. Příběh krásně tragický.
Četlo se jedním dechem, ale aby se mi to líbilo dostatečně na to, aby dosáhl Tolkienových kvalit to nemělo. NeměLO! Teď, potom co jsem přelouskal aspoň základní fakta ze Silmarillionu, už to je zase ta stará dobrá vymazlená klasická Tolkienovka. Ale bohužel, ne úplně. Konec konců se styl vyprávění díky Christoperovi Tolkienovi trošku změnil, ale pořád to je na všech pět hvězdiček.
Já jako pravověrný tolkienovec nemohu hodnotit jinak :-) Příběhy Středozemě, které se odehrály v dobách před Pánem prstenů jsou na čtení o dost víc náročné, protože jen orientovat se kdo je kdo, a na kterém místě se co děje, stojí trochu více času, i když příběh sám o sobě je jednoduchý. Ale pro mě to má své kouzlo, vyhledávat si jména v rejstříku, nahlížet při čtení do rodokmenu a mapových podkladů, protože nutno říci, že pokud se v Tolkienově světě nějakou dobu nevyskytujete, tak nemáte šanci si zapamatovat víc než jména pár hlavních hrdinů a dějovou linii příběhu. Ale o to víc prostě pořád musím pana spisovatele obdivovat, že tento "svět" dokázal stvořit. V této knize i několika dalších, které vyšly po autorově smrti, je důležitý i doslov jeho syna, který uspořádal jeho záznamy a podklady a vysvětluje nám všechna proč. Věřím, že i jeho samotného mrzelo, že jeho otec spoustu příběhů nedokončil. A nově objevené příběhy nás asi nečekají, protože i pan Christopher Tolkien už není mezi námi - ledaže by vnuci...
Hle! Krátká balada z pera Pěvce Johna, syna Arthurova, kterážto se oproti Lordovi Prstenů a Půlčíkovi vyznačuje výraznou dějovostí s minimálními prvky krajinomalebnými. Naopak zde neabsentuje vysoká, vskutku ouřednická, mluva všech charakterů, ani zvětšená průtrž jmenných mračen, připomínající zpočátku jinochovi (vychovaném na Půlčíkovi a LP) orientaci v tmavých hvozdech doriathských s pomocí slepé mapky.
Přesto Pěvec John, syn Mabelin, sepsal příběh dychtivému čtenáři přístupný, starobyle temný, a v konci vpravdě ďábelský. (Jaký to rozdíl oproti jiným pěvcům, pějícím své plytké příběhy pro groš, či dva.)
Nepochybnou zásluhu na pětihvězdném hodnocení herrpilotském má i Kronikář Christopher, syn Johnův, který fascikl vytvaroval do této figury, jakož i Kreslíř Alan, syn Múzin, který jej doprovodil velice pěknými freskami.
Co na to říct, Tolkien byl prostě úžasný spisovatel, který měl výbornou představivost a dokázal napsat tak poutavé a úžasné příběhy, zde je to avšak mnohem více temnější. V tomto příběhu je znatelná inspirace různými tragédiemi ze starověké literatury, až je dokáže svou kreativitou lehce dát do kapsy. Toto je opravdu velmi silný příběh, hlavně se mi na něm líbí ta temná atmosféra a určitým způsobem je to i více brutální, vzhledem k okolnostem, které v příběhu nastanou. Myslím si tedy, že čtenáře nováčka Tolkiena, který zná pouze Pána prstenů tato kniha značně překvapí, právě tou větší syrovostí, kde čtenář nenalezne ani jeden vtípek, je to zde pojato opravdu velmi vážně, toť ta inspirace tragédiemi. Opravdu velmi poutavý, baladický příběh o síle osudu, v tomto případě lépe řečeno sudby.
Krásný baladický příběh vystavěný po vzoru antické tragédie. Základním hybným momentem je tu neodvratitelné naplňování sudby podobně jako např. v mýtu o Oidipovi, i když v této verzi je několik výraznějších možností jejího odvrácení. Oproti jednodušší a mnohem kratší verzi v Silmarillionu je příběh daleko více rozpracovaný, významově hlubší a nadčasový, obohacený o výborně napsané, mnohovrstevnaté dialogy, ve kterých hrdinové lépe odkrývají své nitro, rozhodnutí a motivace, a také o detailnější popisy krajiny, putování a klíčových situací. Zasazení příběhu do kontextu širších dějin Středozemě tu lépe vynikne. Všechny tři klíčové příběhy Silmarillionu (o Túrinovi a Nienor, o Berenovi a Lútien a o Tuorovi a Idril v Pádu Gondolinu) jsou pozoruhodně propojené. Zvlášť silný moment je pro mě už jen to to, že cesty bratranců Túrina a Tuora se během jejich putování letmo protnou u zamrzlých Ivrinských tůní, ale Túrin o tom neví a Tuor vůbec netuší, o koho jde, ačkoli jejich osudy spolu tak těsně souvisí. Ve všech třech příbězích je důležitým tématem hluboké pouto (milostné a přátelské) mezi člověkem a elfem a také rozdíl v povaze a údělu obou rodů. Vlastně se dá říct, že tragický příběh o Túrinovi a Nienor tvoří kontrapunkt ke šťastnému příběhu o Berenovi a Lútien, zatímco Pád Gondolinu je jejich katastrofickým a současně vítězným vyústěním. Takže si nemyslím, že by tento příběh o Húrinových dětech měl čtenáře odrazovat svojí tragičností (a pokud by přeci jen z knihy padala beznaděj, doporučuju pointu, kterou jsem vložil do Zajímavostí...). Oběť Túrina a Nienor není marná, protože jejich otec Húrin svým heroickým odpíráním zlu i za cenu rodinné tragédie oddálí Pád Gondolinu. Jen díky němu tam ještě může přijít Tuor, zplodit s Idril budoucího Morgothova přemožitele "Půlelfa" Eärendila a vyvést zbytek elfů do bezpečí. Túrina tu snad nejlépe vystihují jeho vlastní slova: "Nemůžeme-li zlo nadobro přemoci, můžeme ho aspoň zraňovat a překážet mu. Vítězství je totiž vítězství, i když je sebemenší, a jeho cena netkví jen v tom, co z něj vyplyne." Tuhle "holou odvahu a vůli" čelit silám, které nelze přemoci, ostatně Tolkien ve svém slavném eseji o Béowulfovi "Netvoři a kritikové" spatřuje jako základní prvek severské mytologické tradice. Túrin je nejen oidipovský, ale i sysifovský hrdina, který nepolevuje ve svém úsilí ani tehdy, kdy naděje není na dohled a vše se zdá marné. (Prostě ne proto, že "to dobře dopadne, ale proto, že to má smysl", jak by řekl Václav Havel). Ano, to vytrvalé odpírání zlu i za cenu těžkých obětí, ale i fatálních omylů a selhání má pro mě až politické a dějinné konotace. Knihu lze číst i jako filosofickou meditaci nad vztahem předurčenosti a svobodné vůle, pro mě je však především úžasným příběhem o povaze lidského srdce, o jeho obrovské síle, ale i slabosti a zranitelnosti.
Vtéto knize je krátký a stastiplný život sourozenců,který ovládla živelná nenávist,kterou k choval Morgoth,jako k dětem Húrina,muže,který se mu odvážil vzdorovat a vysmát se mu do obličeje.Morgoth proti nim poslal svého nejstrašlivějšího služebníka Glauburnga,mocného ducha v podobě obrovského draka bez křídel.Zde začíná pěkné ale smutné dějství dětí,které musí prto drakovi bojovat ale se protloukat kletbou osudu.Moc pěkné.
Za mě asi nejméně oblíbená kniha, kterou jsem od Tolkiena četl. V některých chvílích jsem se musel dost přemáhat, abych ji neodložil. Na rozdíl od Pána prstenů a Hobita velice temné, až depresivní čtení. A nemohl jsem se nějak podvědomě zbavit dojmu, že to není klasický Tolkien jako u výše jmenovaných děl. Možná je to dáno i tím, že se jedná o knihu, která nevznikla jako jednolité dílo, ale byla složena z různých fragmentů. Přečetl jsem si jednou a už nemám chuť se k titulu nikdy vracet. Asi jediná Tolkienova kniha, kterou nemám ve své knihovně.
Tolkien je láska, ke které se vracím kdykoliv, když potřebuju se uklidnit a najít sílu. Něco jako pro věřící posvátné knihy :)
Keďže si ma Silmarillion získal svojou atmosférou a prepracovanosťou, bola voľba či si prečítať i Húrinove deti jednoznačná. Kým v Silmarillione je príbeh Húrina a jeho rodiny iba jednou z epizód tu ideme viac do hĺbky a spoznávame ho detailnejšie. Síce sme na začiatku knihy čiastočne oboznámení s predošlými udalosťami, ktoré nám pomáhajú mnohé pochopiť odporučil by som najskôr prečítať si Silmarillion. Napriek tomu, že je v Silmarillione povedané všetko podstatné a knihu som začínal čítať s vedomím ako sa príbeh skončí, nemal som dojem, že by som o niečo prišiel. Ostatne, povedal by som, že Silmarillion je akousi vstupnou bránou, po prechode ktorej čitateľ buď pokračuje ďalej (a prečíta si i ďalšie Tolkienove príbehy), alebo zistí, že čakal niečo úplne iné a radšej sa vráti späť.
Smutný avšak veľmi pekný príbeh o nemožnosti vyhnúť sa kliatbe temného pána, zasadený do jedinečnej atmosféry Tolkienovho fantastického sveta je pastvou pre dušu každého, komu Tolkienovo dielo učarovalo. Môžem teda jednoznačne odporučiť.
Nečtěte, pokud se vám jako mně nelíbil Silmarilion. Z LOTRa je tam málo a je to podobně komplikované a přepostavované a přejmenované jako Silmarilion. Pád Gondolinu mě bavil víc. Dokonce mě tam bavilo i sledovat ty různé verze příběhu. Asi proto, že tam nejde jen o osud jednoho hrdiny, ale vlastně o konec celé epochy.
Znovu pokorně smekám před dílem, které vzniklo ve veršované podobě od J. R. R. Tolkiena a současně vřele děkuji panu Ch. T. za to, že si jej můžeme přečíst v knižní ucelené podobě tak, jak si s tím dal jistě nemálo práce. Znovu, jak už to u těchto příběhů i knih chodí, je zapotřebí dát prvním stranám šanci a trpělivost k tomu, aby Vás posléze vtáhly do svého děje tak, že zjistíte po určité chvíli konec příběhu, který je znovu jedinečný.
Ač si jej v nástřelu můžeme představit v Silmarillionu, zde je vše potřebné pro jeho pochopení. Za sebe mohu říci, že mi děj utekl velmi rychle, užíval jsem si stránku po stránce a nechal prostor své představivosti, být účastníkem tohoto děje okem nestranného pozorovatele. Bylo zajímavé i pozorovat, jak rozhodnutí ovlivňují cestu, kterou se hlavní hrdina potýká a jak málo stačí k tomu, aby vše dopadlo jinak i přesto v konečném ohledu lze říci, že stejně jako v našem reálném životě, tak i zde za neurčitou cenu je vše "zlé" opravdu k něčemu hodně "dobré". Co vše dokáže vnitřní síla se srdcem na jedné straně a co vše dokáže pýcha vlastního přesvědčení se sudbou na straně druhé. Jak velice tenká je šedá hranice mezi těmito dvěma rozhodnutími.
Ach ano, tak je tomu i v našem reálném světě. Na jedné straně srdce, intuice a na druhé straně vlastní hlava, myšlenky. A pokud se objeví v životě postava jako zde Melian, Túronovi a poví radu, záleží pak již na rozhodnutí, každého jedince zvlášť, kudy půjde. Vše má svůj důvod, i když jej nemusíme znát.
Sám za sebe děkuji znovu za tento příběh, že spatřil světlo světa a též za vysvětlení na posledních stranách této knihy, jak byl formulován. Je velmi obohacující spatřit náhled myšlenkových pochodů pana J. R. R. Tolkiena.
Příběh vřele doporučuji a nyní vzhůru na další.
Hodně zajímavá kniha, která mě hodně bavila. Kdybych tohle však četl jako první knihu od profesora Tolkiena, tak bych ji nejspíš zahodil, protože jeho postavy mají kolikrát tak podobná jména a většina z nich, které tam představí ani nehrajou nějak extra důležitou roli, až je to nezdravé. Naštěstí jsem se díky Hobitovi naučil, že některé postavy si ani není třeba pamatovat, protože tam jsou jen tak pro ten zichr. Hodně se mi líbilo, jak Tolkien vždycky zdrtil jakoukoliv naději na štěstí. Kolikrát jsem si řekl ''jo teď se konečně z toho prokletí vymaní a dopadne to dobře'' ale pak se stane, kolikrát i díky hodně velké smůle špatná věc, která dál pokračuje v tomhle prokletí, které zlověstný Melkor uvalil na Húrinovy děti a celý jeho rod. Dokonce se tam stane i věc, která mi na pana Tolkiena jako křesťana přišla hodně odvážná, ale mně se celkem líbila a nebudu nic prozrazovat. Ve zkratce hodně tragický příběh, který za přečtení určitě stojí, jediné, co tomu chybělo byly lépe napsané postavy, které by mi přirostli k srdci, ale zase pro tenhle příběh, který je spíš vyprávěn ve stylu bájí a legend to možná ani není třeba.
Húrinovy děti jsem od svého přítele dostala jako čtenářskou výzvu (jeden druhému vyberete dvě až tři knihy, které by si normálně nepřečetl (nejlépe z různých žánrů) a ten druhý si vybere, kterou/ které si přečte) a musím říct, že jsem dlouho váhala. Ani ne protože bych si Húrinovy děti nechtěla přečíst, ale spíš protože Pána prstenů jsem četla zhruba před patnácti lety a moc si z něj nepamatuju.
Můj problém s Tolkienem je, že ačkoliv je brialatní a jeho knihy jsou neuvěřitelně komplexní, má v nich mnoho jmen a odkazů, které nejsou pro děj úplně podstatné (na druhé straně tvoří právě tu komplexnost, kterou obdivuji) a člověk se v nich snadno zamotá. A protože jsem povahou takový dost pokroucený perfekcionista, tak špatně snáším, když si něco nepamatuji, nebo mi to nedává úplný smysl. Což zapříčinilo to, že už při úvodu jsem nadávala jako špaček, protože po přečtení jsem si samozřejmě pamatovala jen půlku jmen a nechápala jsem odkazy na věci, které jsem očividně měla vědět. Osobně si myslím, že úvod měl být spíše zařazen na koncec k dodatkům, a to z jednoduchého důvodu: po přečtení samotného příběhu se k němu stejně musíte vrátit a přečíst si ho znovu, aby všechno krásně zapadlo. Další maličké vylepšení, které bych doporučila je k jménům v rodokmenech dopsat informaci, proč přesně si ho máte pamatovat (a ano, vím, že je vzadu slovníček, ale takhle by to bylo přehlednější).
A teď už konečně k příběhu, který byl podle mého velmi povedený. Hodně mě oslovila hra se jmény, důraz na to, že podstata věci, ať ji pojmenujete jakkoliv se nemění. A to kým jste nelze jen tak odvrhnout. Trošku mi to celé připomínalo staré řecké tragédie (zejména Oidipa) a našla jsem i inspiraci Shakespearem (Spoiler: sama nevím proč, ale smrt Túrinovy sestry mi připomínala Oféliin konec).
Ani jednu z postav, ač skvěle charakterově vykreslených jsem si nijak zvlášť neoblíbila. Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že si za to všechno mohli z větší půlky sami. Túrin byl sice udatný, skvělý a soucitný, jenže soucitný byl jen, když to nebránilo jeho pýše a vlastní vinu si nikdy nepřipouštěl. Do všecho se vrhal bez rozmyslu a po většinu času mu na někom jiném kromě sobě nezáleželo. Stejně tak jsem si neoblíbila Morewen, která si hledí spíše své hrdosti, než života své dcery a lidí, kteří je doprovázeli. Jediný koho mi v příběhu bylo opravdu líto byla Túrinova sestra, která byla v podstatě jen nástrojem ke svržení Túrina do propasti. Vpodstatě se jí tak ani nedostalo "vlastního neštěstí", neboť její neštěstí bylo vždy svázané s Túrinem a jeho volbou.
Nejdelší a nejtragičtější příběh z prvního věku Středozemě. Jistě, že je už v Silmarillionu, ale dle mého si samostatné vydání zasloužil - proto velké díky panu C. Tolkienovi!
„…člověk, který utíká před něčím, čeho se bojí, někdy shledá, že si k tomu jen zkrátil cestu.“
Štítky knihy
draci elfové Středozem, Středozemě (Tolkien) skřeti
Kniha Húrinovy děti je v
| Právě čtených | 31x |
| Přečtených | 1 985x |
| Čtenářské výzvě | 81x |
| Doporučených | 140x |
| Knihotéce | 983x |
| Chystám se číst | 607x |
| Chci si koupit | 255x |
| dalších seznamech | 13x |
Vdaka neumyslene fragmentarnej pozostalosti, a nasledne umelemu dokomponovaniu tychto casti Tolkienovho dedicstva, mate naozaj pocit ze nazerate na historicke zaznamy akehosi mystickeho paralelneho univerza. Pan prstenov, Hobit, to su ucelene, dokoncene, vyladene literarne diela sofistikovaneho vzdelaneho profesora. Zvysok jeho dedicstva su rozpracovane mytologie a pribehy, ktore snad ani nikdy nemali mat finalnu podobu. Preto toto citanie skor pripomina badanie na hlinenych tabulkach Sumeru, pripadne listovanie v "legendarnom gralovom denniku" otca Indiana Jonesa. Zabudnite ze je to napisane len nedavno, zapalte si sviecky, citajte pri krbovom ohni, nalejte si nieco dobre.
Osobne si myslim, ze to co prislo po Tolkienovi, je uz len napodobovanie, posuny a krizovanie v ramci zanrov, kombinovanie sag, humoru, heroickej literatury. Nie kazdy spisovatel po nom mal take hlboke a presne vedomosti o mytologii severu, antike, keltoch, britoch... ich jazykoch, asi nikto s dalsich spisovatelov nie je jazykovedec. Napada ma jedine Umberto, a na jeho prvych romanoch je ta akademickost tiez jasne poznat.
To co zacinalo ako experiment a hra s umelymi jazykmi, sa nakoniec samo vypytalo na svet ako mohutna historia imaginarneho sveta.