Pamětní nápis
Bohuslav Balbín z Vorličné
Pamětní nápis sepsal Balbín latinsky v roce 1672 a literární formou náhrobního elogia v něm podrobil ostré kritice životní cestu a působnost nejvyššího purkrabí pražského Bernarda Ignáce z Martinic, a to ještě za jeho života. Ve čtyřech fiktivních epitafech tu postupně vyslovují zdrcující soud o Martinicovi čtyři stavy Království českého. Text myšlenkově vrcholí v nápisu čtvrtém, v němž tušíme hlas autora samého, promlouvajícího ústy "vzdělanců, kolik jich zbývá po Čechách" na ochranu chudého a bezmocného lidu. Dílo upoutává stylistickou dokonalostí, vysokou kulturností, množstvím dobových reálií i vlasteneckým zaujetím. Tvoří ústrojný celek s Rozpravami z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 17.století, v nichž Balbín dotvářel své spisovatelské názory poté, kdy si definitivně ujasnil vztah ke kulturním tradicím národní minulosti, k dění pobělohorskému i k jeho perspektivám. Po latinsko-české edici a textové kritice Pamětního nápisu následuje šest dosud nepublikovaných Balbínových listů s osobitě vyjádřenými zásadami badatelské a vydavatelské práce a ukázka z díla Diva Turzanensis. Na závěr knihy připojená čast Martinicovy závěti v nejednom ohledu doplňuje Pamětní nápis a dosvědčuje jeho pravdivost. K vydání připravil a přeložil Josef Hejnic... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
Kniha Pamětní nápis je v
| Přečtených | 6x |
| Knihotéce | 5x |
| Chystám se číst | 2x |
Balbínova skutečně tvrdá a ostrovtipná satira nenechává na Bořitovi nit suchou. Postupně se vystřídají čtyři stavy (duchovenstvo, šlechta, města a vzdělanci včetně samého Balbína), aby tomuto politikovi mohly zlořečit.
Autor dovede rozehrát věru složitou symboliku (např. šternberské hvězdy v erbu Martinicovy matky a manželky = horké letní Psí dny = „nesnesitelné dusno“ pomátlo Bořitův rozum; Martinic se opravdu narodil v srpnu). Od filologa Balbína lze očekávat i záplavu slovních hříček, založených nejen na latině, ale i na němčině a češtině (BerNARdus = narr = blázen, Bořita = bořit). Rýpe do Bořity kvůli jeho diletantismu (z bohosloví si prý osvojil jedině klidné svědomí), a dokonce do jeho vzhledu (už zrzavá jidášská kštice ho předurčuje ke zlodušství). Nejzajímavější jsou autorovy biografické prvky: zážitek hrůz třicetileté války (z městských hradeb zbyla jen brána, utrpení lidu, statečný boj klementinských studentů r. 1648). Pobavil mě ale i jeho nestárnoucí humor: čtenář, který stojí na Bořitově hrobě, má prý došlápnout víc. :D
1. DUCHOVENSTVO vyčítá zloduchovi, že si jako sufragán osobuje pravomoci kněze (když si sám pokřtil syna, dítěti prý puklo srdce hněvem). Martinic kritizuje, instruuje a odvolává kazatele, mluví do pořadí obrazů na oltáři i pozice ministrantů, a navíc projevuje přelétavou „mileneckou“ lásku k různým řádům – jedny opouští pro druhé. K tomu z kontribucí sponzoruje kostely, čímž odírá daňové poplatníky (vždyť lid je také chrámem, hřímá Balbín). Tady se stavějí proti sobě dvě spirituality: Martinicova vnější, jevová (kostely, pohřeb v mnišském rouše) a Balbínova vnitřní (odpustit lze jen odčiněný hřích, a zničení země české odčinit nelze).
2. ŠLECHTA žaluje, že z jezdců učinil pěšáky (připravil je o koně), že chce asimilovat rytířský stav a že je členem rady vymáhající statky získané příliš levně na úkor koruny. Zaznívá tu tvrdá invektiva, že Martinicova zbožná matka po modlitbě prý malého Bořitu odkopla se slovy: „Kéž bych neporodila!“.
3. MĚSTA mu spílají např. za zničení Slaného. Balbín tvoří duchaplnou slovní hříčku na Martinicův titul purkrabí: Burgern grawer, hrobař měšťanů.
4. VZDĚLANCI naříkají, že je katolická a oddaná vlast, tedy Čechy, podezřívána z rebelie (motiv Obrany). Především ale kritizují metody rekatolizace – nelze nikoho přimět k víře „bez důkazu“, české země brzy zemřou v důsledku silného pouštění žilou (emigrace) a exulanti jsou zbaveni možnosti „oblíbit si katolickou víru“. („Kdyby nebyli bezhlavě vypuzeni, / vrátili by se do lůna církve, / jen je pomalu a postupně, ale tím užitečněji přesvědčit, / pozvolna dokládat, že se skutečně mýlí.“)
„Jinak je přece třeba pohladit vlastní ženu,
jinak se dotýkat oltáře,
jinak se držet při tanci,
jinak mít v ruce Kristovo evangelium,
jinak psát proti viníkům ortely smrti,
jinak je třeba šířit hranice náboženství."
Z dopisů mě zaujala např. tato poznámka, která svědčí o Balbínově pozorvatelském talentu: „dva (studenti) mají nadání skvělé, až ohnivé, současně však také milé a tvárné“; jiný má „průměrné nadání a nadto byl zanedbán od učitele v některé nižší třídě. Jenže (…) daleko překonává bystrostí a zralostí, velmi dobře vyřizuje svěřené záležitosti, nadto je dobrým divadelním hercem podobně jako jeho bratr (…).“