Paměť mojí babičce

Mongolská step. Ulánbátar. Vyprávění žen tří generací. Svět na hony vzdálený tomu našemu. Hovorová řeč prokládaná místním nářečím. Důkaz že život není černobílej.
Zpočátku se to četlo hůř, ale pak stránku od stránky lepší a lepší, až nakonec se nešlo odtrhnout.
Mám ráda zajímavé knihy i ty, zajímavě napsané. A tahle právě taková je. Je "jiná". Zdařilá kniha stylem, jazykem, formou...a to i vzhledem k tomu, v jakém věku autorka knihu napsala.
Četla jsem negativní komentáře na knihu. Po dočtení musím říct že je to krása, ne každému asi sedí nebo se netrefil v čase kdy měla být čtená. Mě potěšila. A právě že taky až když jsem se k ní po letech vrátila a teprve ji přečetla. A ta její čeština je opravdu nádherná.

Neuvěřitelné dílo na dvaadvacetiletou autorku! Šla jsem dogooglit, jestli neměla alespoň nějaké předky z Mongolska, ale dle Wiki pouze studovala mongolistiku a v Mongolsku pár měsíců prožila. Děj vypráví o životě několika generací žen z jedné rodiny, je zajímavý, čtivý a někdy i poetický.

Obdivuju v jakém věku tuto knihu napsala, obdivuju styl i jazyk. Je to skvělá kniha, citlivá a napsaná tehdejším. moderním jazykem.

ČV 09/18. Spočiatku ma ako Slovenku trochu rušili nespisovné koncovky, resp. nárečová forma (napr. mejch), ale zvykla som si a potom už čítanie pekne odsýpalo. Možno sa niekto pozastaví nad tým, koľko je tam bolesti, osamelosti, prehliadania a v primárnom poňatí i krvismilstva, ktoré nik nerieši, lenže život taký je. Žijeme si v strednej Európe tak chránene, bezpečne, obohnaní zákonmi o rovnosti príležitostí pohlaví (všetkých 136-tich), razí sa trend ne/výchovy detí, každé slovo sa posudzuje na váhach šikany atď. Ibaže realita života v iných končinách surová je, rozdelenie rolí tiež, príkazy a tvrdo vyžadované pravidlá taktiež. Málokoho vodia rodičia a partner za ručičku a ofukujú ho. V Mongolsku som nežila, strávila som nejaký čas na Kube (nie na dovolenke, v ich realite ala "toaleťák došiel a v lepšom prípade bude za týždeň"), v Arménsku a Kirgizsku som zažila úplne bežne zbierať exkrementy zvierat na otop, v odľahlých končinách tam dosiaľ slovné spojenie "rodinný klan" znamená všetko možné... I taký je život. Moja obľúbená postava bola Ojuna :)

Anotace mne ihned zaujala, dozvědět se něco o životě v Mongolsku...ale od takhle mladé autorky? A zase ty předsudky...Opravdu velké překvapení, přehlížená země a život v ní očima několika hrdinek ve velkém věkovém rozpětí, syrovost života bez příkras...Nečetlo se mi to snadno ale stálo to za to. Abych si mohl lépe představit reálie Mongolska, podíval jsem se na dokument "Žlutou žábou do země modrého nebe".

Četla jsem v r. 2019: Příběh z Mongolska, s mongolskými výrazy, kterým jsem nerozuměla. Je napsán z pohledu několika žen a mne neuchvátil. Snažila jsem se, ale nedočetla jsem asi k mé škodě. Možná se k románu časem vrátím ...

Mongolské prostředí,zvláštní jména ,nechutné zvyky.Tak třeba mrtvé pohodí v divočině ať si je zvířátka sežerou ,slaný mastný čaj,lojová polívka..No jiný kraj,jiný mrav.Poslouchala jsem , pražské nářečí tahá uši.

Četla jsem prvně již dávno, když vyšla jako novinka a nyní se ke knize vrátila. Od doby prvního přečtení jsem od autorky přelouskala asi 4 další knihy. Tato její prvotina mne však zasáhla nejvíce. Je jiná, nejvíce mne oslovila a nejlépe se četla. Přijde mi, jako by ji autorka psala v úplně jiném psychickém rozpoložení, než knihy následující. Ani k jedné z ostatních se nepotřebuji vracet.
Dzaja při vzpomínání na babičku sama sebe podvědomě analyzuje. Tím nachází své já nově zasazené do kontextu svého života a srovnává se sama se sebou. Kniha má spád je jemně akční a bohatá na jazyk - jak již v jiné recenzi zaznělo.

Asi nedočtu. Jelikož jsem z Moravy, strašně mě tahá za uši ohavné pražské nářečí v knížce o Mongolsku. Proboha proč? Je to nesmysl.

... a mojí a tvej a jeho a její babičce, každej máme ty svý dvě babičky a paměť si naše babičky i naše celý rody zaslouží. To si beru jako poselství z tý knížky. A Mongolsko, samozřejmě. K týhle knížce jsem se totiž vrátila po dlouhym čase právě kvůli tomu Mongolsku, protože Mongolů a Mongolek a jejich dětí je kolem nás víc, než když jsem jí (jo, jí :) přesně tak) četla poprvý. Při čtení se mi líbilo třeba už jen to, že osobní jména jsou tam tak jasný a zřetelný, kdežto když se zeptám na jeho nebo její mongolský jméno ve skutečnosti a nechám si ho klidně dvakrát zvopakovat, stejně ho nedokážu vyslovit. I za druhý přečtení ta kniha prostě stojí.

Zcela souhlasím s recenzí , jde o vyzrálý, jazykově bohatý, akční a do děje vtahující román mladé autorky o Mongolsku a jeho ženách.

Škoda toho divného konca, kde 16 rokov preletí na pár stranách. Inak príjemné počúvanie audioknihy, aj keď sa mi trochu mýlili mená hrdinov.

Chvíli jsme přemýšlela, o jakém otevřeném konci zdejší komentáře mluví, pak jsem si pustila onen kousek z vysílání na ČRo. Víte vy vůbec, že jste dostali pouze vyprávění Dzaji? Tedy prvních 112 stránek knihy? Kniha má mnohem víc stran, o otevřeném konci tedy nemůže být řeč. Ale zpátky k románu.

Petra Hůlová nás postavila před univerzální a zároveň dosti intimní příběh, který nás zavádí do drsného, ale poetického prostředí mongolských stepí. Před příběh, který si budeme moct prohlédnout hned z několika úhlů, a to pohledem Dzaji, její dcery, matky a dvou sester. Díky tomu dostaneme kompletní mozaiku osudů a událostí, které formovaly jejich životy, přičemž se dozvíme něco málo i o mongolské kultuře a tradicích.

Vyprávění začíná pohledem na současný život hlavní hrdinky, která se vrací do svých vzpomínek na dětství a mládí. Tím se otevírá prostor pro příběhy jejích předků, zejména babičky, jejíž život je ústředním bodem celé knihy. Ta jej totiž zasvětila tvrdé práci, odříkání a snaze udržet rodinu pohromadě navzdory mnoha překážkám. Představuje tak tradiční hodnoty, které se tu střetávají s novým světem, jemuž se někteří snaží přizpůsobit a jiní vzdorovat.

Právě vzpomínky na babičku pomáhají Dzaje pochopit samu sebe a svou vlastní identitu, jelikož slouží jako prostředek k uchování tradic a rodinné historie.

Za mě velmi povedené, slang mě nijak neobtěžoval, jak tu někteří píšou, naopak dotvářel celý kolorit daného prostředí, který by jen těžko vynikl se spisovnou češtinou.

Bylo mi z toho poslechu smutno, ten život v Mongolsku je tu podán tak depresivně, žádné světlo na konci tunelu. Nechápu, měly pěkné povolání, rodinu a šly někam, kde jen živořily a ten vztah k sexu. Zajímavé čtení, ale ten konec, to nám paní spisovatelka udělala schválně.

Poslouchala jsem na ČRo. Moc krásný příběh z prostředí, které je nám dosti vzdálené. Radosti i strasti jedné mongolské rodiny.

Audiokniha, hezky svižně načtená. Příběh je poutavý, zajímavý, dost se dozvíte o věcech a lidech, o kterých toho moc nevíte. Jiná kultura, o které se téměř nepíše. Těžké životy, silné osudy. Hvězdičku ubírám pouze za hodně otevřený konec, celé se mi to zdálo nějak neuzavřené.

Pro mě čtenářský zážitek. Děkuji autorce.

Paměť mojí babičce je silným debutom, ktorý ponúka hlboký a emotívny pohľad na život v Mongolsku a na osudy žien jednej rodiny. Kniha je bohatým a lyrickým rozprávaním, ktoré vyniká svojou autentickosťou a hĺbkou postáv. Hoci pre niektorých čitateľov môže byť náročnejšia na sledovanie, jej emocionálna sila a krásny štýl písania ju robia výnimočným dielom. Pre tých, ktorí hľadajú hlboký a kultúrne bohatý príbeh, je táto kniha vynikajúcou voľbou.

Nejdříve jsem myslela, že to bude něco jako Divoké labutě, ale ne. Je to příběh rodiny z Mongolska vyprávěný z pohledu matky/babičky, dcer a jedné z vnuček. Časový úsek je dán životem dcer, přesah do minulosti je jen okrajový, zmíněný v rámci vyprávění jednotlivých osob. Chvílemi, když se děj přesunul do Ulánbátaru, mi to evokovalo knihu "Trable holek že severu". Co mi trochu trvalo "pobrat", byly místní názvy bez vysvětlivek - dél, ger, sonnómí apod. Ale nakonec jsem si to přiřadila a ani mě to v textu nerušilo. Ke konci to podle mě ztrácelo dech, ten konec šel tak nějak do ztracena, proto o hvězdičku méně.